NAD POTOKEM
Javor šeptá nad potokem,
nad horami svítá,
vyšla z dvorka tichým krokem,
chata ještě spí;
jako růže se to dívá
rosou neumytá,
dívčí píseň zádumčivá
už se probouzí.
Ach, vždyť růžové má šaty,
z plané růže vstala,
plané růže v její paty
vtiskly polibek,
vlasy tiskne bledá stužka,
to s ní jistě spala,
zůstal na nich ještě z lůžka
spící motýlek!
O čem asi k ránu snila,
že jí do náručí
46
lehla spící růže bílá
k snivé nahosti?
Krása poupat na jabloni
z jitřní rosy pučí;
co to má, že oči kloní,
co se to v nich stkví?
Nevěděl jsem o panence,
že se jí rdí vlasy
jako sluncem do července
žito zrůžoví,
ale to jí neuškodí,
neubere krásy,
to jen máj jí do nich hodí
kvítek šípkový.
Či to rdí se tak jen z rána
zlato za červánků,
dokud nejsi učesána?
Jaká divná věc!
Kadeř jak len na přeslici
tiskne se ti k spánku,
chová něco z růže v líci,
málo, ale přec!
47
Nehněvej se, to je vidět
přece jenom z rána,
nemusíš se za to stydět,
kvítku májový!
Jaká růže z tebe kvete,
stolistá či planá?
Láska čeká u poupěte,
ach, ta všechno ví!
Rád bych do vody tě shodil,
jen mě neshoď sama!
Rád bych každé ráno chodil
za tvým úsměvem,
jiskry modrých očí chytal,
radost šla by s náma,
ráje zhaslého jas vítal
v obličeji tvém!
48