Po letech zas jsem přišel v koutek zlatý,
kde divadlo jsem hrával s pimprlaty.
Je mi jak tehdy za dnešního šera,
kdy dělával jsem dramat aranžera.
Tam v koutku prkna, symbol světa, stála,
před nimi opona se stahovala.
Za lepým jevištěm na bidle v zadu
zřít zasvěcenec moh’ mých herců řadu.
Byl sedlák tam, jenž otvíral svá ústa,
– koktavý byl a nachmelil se zhusta;
čertů a lupičů pak řada divá,
– při spatření jich divák hrůzou zívá.
Král starý též, – vráskami zryté čelo,
– a v ruce se mu zlaté žezlo chvělo.
Rytířů kruh, již kabát plechem krytý
a pod ním mají ušlechtilé city.
Pak Kašpárek, ten smíšek mojí scény,
a skelet starý, kosou ozbrojený.
Ten představoval zjevy ze zásvětí,
když objevil se, plakávaly děti.
Též dámy byly v společnost mou vzaty,
ba engažoval jsem tenkrát i katy!
Před jevištěm na židlích rozviklaných
se tísnilo pár tuctů dětí malých.
Těm hry jsem hrával v Kopeckého modě
a scéna s hledištěm vždy byla v shodě.
Ze zákulisí čiperně a hbitě
jsem tahal loutky za dráty a nitě,
po onom malém vodil jsem je světě.
Morálka zhlížela se v každé větě.
V strojení osudů jsem neměl soka,
půl principála byl jsem, půl proroka.
Pimprlat osudy jsem řídil s hůry
a v konec spouštěl oponové šňůry.
„Fausta“ jsem dával, který s ďáblem v spolku
zlé skutky páchal, až jej bez okolku
obelstil jeho černý sluha dbalý
– a doktora si čerti v peklo vzali.
Tím justicii za dost dáno v světě,
a hlediště se páslo na odvetě.
A vůbec připomenouti se sluší,
že bezbožnou vždy čert bral v posled duši,
neb od principálů dán je mu oukol,
by v pšence trhal tam, kde bují koukol.
A že zlo kvete, ať hlédnem kamkoli,
nelze se divit, že měl čert vždy roli.
Do pekla vzal i krásnou Dišperandu,
a děti měly s černým brachem švandu.
Jindy zas don Šajn, pak kat Morinello,
a kde co špatného, vše k peklu spělo.
Publikum mnohdy přiznávalo v hrůze,
že je ten ďábel horlivý až tuze.
Však jednou obráceně padla karta
– a čertů v pekle zmlácena je parta.
To Herkules, jenž ústy svými klapal,
– jindy co lupič na lidi se sápal,
si pro žert vyšel v peklo na procházku –
a klackem svým tam zmlátil černou chásku.
Tím ovšem spravedlnost konal pouze,
když čert v své bujnosti a hříšné touze
si odnes’ královnu Alcestu v peklo,
což sotva před tím bylo by se řeklo,
neb vládkyně ta žila jako svatá.
Herkul se rozzlobil, že v peklo vzata.
Když omráčil pak v pekle čertů fůru,
Admenu, králi svému, na svět vzhůru
choť přivedl, jak patří se a sluší.
Ta hra sled zanechala v každé duši.
Jindy za potlesk obecenstvu v díky
jsem zahrál zas „Na Chlumu loupežníky“.
Tak divadlo jsem hrával s pimprlaty
a děti umem mým tak byly jaty,
že mnohdy v noci křičívaly ze sna,
což způsobila historie děsná.
A tím jsem chlubíval se ve své pýše,
že spravedlnost vládcem je mé říše.
Odplula léta.... Vlasatá kdys hlava
už prořídla, a herecká má sláva
nevím ni, komu dědictvím as zbyla.
S mou duší sudba jiný ortel slila:
Na života teď potloukám se scéně
a s Osudem zápolím na ní denně.
Cos z loutkového divadla tu vidím,
jen za režii se tak mnohdy stydím.
Je v ensemblu zde mnohá Dišperanda
i mnohý zloděj, darebáků banda,
však obráceně se tu něco děje:
zde v životě těm lotrům štěstí přeje
– a čertů není tady smečka dbalá.
Dobrého postrádám tu principála!