SAMARITÁN.
(Biblická freska).freska.)
Úmorné ač bylo vedro,
až se valem pot lil s čela,
nohy únavou se třásly
a ret marně žádal vláhy
na jazyku horkem zprahlém,
přec nereptal dobrý Joel
a s napietím vší své síly
nejen sám se dále nutil,
ale také služebníkům,
soumary již provázeli
z dlouhé pouti za obchodem,
domlouval, by v před se brali
statečně, bez odmluv, stesků.stesků,
neboť: nač spat v noci v lese,
pohostinný dům když kyne
přítelův ve blízkém městě?
A pak také v tomto kraji
valně bezpečno prý není.
Ledacos už Joel slyšel
o kupcích, jež přepadly tu
divé roty bludných lotrů,
o ženách, jež znásilnili
zákeřní ti ničemové,
41
o pokladech přebohatých
a o divukrásném zboží,
což vše za kořist jim padlo,
kterou po všech koutech kraje,
po lesích i po skalinách,
po doupatech svých a skrýších
roztahali, že to sehnat
znovu zase dohromady –
víc než zázrakem by bylo.
Služebníci poslouchali,
zatínali zuby v rety;
v tělech jízdou unavených,
v nohách, strmácených chůzí,
probouzeli novou sílu,
aby pánu vyhověli...
A že den se klonil k skonu,
v cedrový když prales vešli,
jehož vonných korun spletí
sporé jenom pronikaly
paprsky zlatého slunka,
v červánkách se loučícího
v podvečer s matičkou zemí,
strach je také popoháněl,
šlehal je jak ostny hloží,
kopřivami pral je v záda,
v umdlené jim mysli kreslil
příhody zlé, hrůzostrašné,
o nichž vyprávěl jim Joel.
Věru, nebylo by milo
upadnouti mezi lotry
42
právě teď, kdy na dva dni jen
vzdáleno již rodné město...
Šedí mezci klopýtali
pod tíhou, již na svých hřbetech
bez zastávek, odpočinku,
veliký kus kraje nesli;
v mdlých očích jich němých tváří
utrpení bědovalo;
úpěnlivý hýkot jejich
prozrazoval bolest údů.
Dosti dlouho lesem táhl
průvod druhů Joelových,
když počaly před jich zraky
kmeny cedrů prořídati.
V dálce šerem zamlžené
zabělaly se zdi města – –
„Konečně si odpočinem“,odpočinem,“
pravil kupec k služebníkům.
„Přítel můj nám nocleh skytne.
Často vítaným jsem býval
v domě jeho hostem v mládí.
Manželku svou, jež mne čeká
nyní z dlouhé pouti světem,
poznal jsem pod jeho střechou –“
Nedořekl. Praskot větví
se rtů smetl další slova.
„Co to? Pozor! Tiše, braši!“
43
Opět praskot.
„Kdo tu? Hola!
Kdos tu v temnu na nás číhá!“
„Zticha, pravím! Stůjte! Světlo!“
Tři smolnice ozářily
lesní loubí; plamen jejich
vrhl světlo mezi stromy.
Všichni hrůzou zkameněli.
Tlupa lotrů šklebila se
v houštině na konci lesa,lesa.
Nastal zápas. Mezci kvičí;
ostří zbraní v světle smolnic
leskne se, zbroceno krví.
Ruka na obranu vzpiatá
přeražena klesá k tělu;
pochodeň, jež padla v trávu,
zapálila nízké křoví.
Bolný chrapot poraněných
v zmírajících sten se mísí...
Zšeřilo se. Na oblohu
luny modrá záře vplula...
Zápas skončen. Pode stromy
vysílají slední vzdechy
z prsou plných ran a krve
44
Joelovi služebníci – – –
Většinou již dodýchali;
dva z nich pak na silné větvi
pověšeni hlavou dolů
v bezměrné muce se klátí.
A pán jejich, kupec Joel,
marně na zemi se zmítá,
mocí překousat se snaže
pouta, jimiž smečka lotrů
svázala jej do kozelce.
Z rány na hlavě mu stéká
rudý pramen teplé krve
a na čele, ach, tak pálí!
Marno vše, drží tak pevně
uzly provazů těch kletých!
A rána jej bolí, pálí,
pálí jako žhavé dřevo,
a hlava se Joelovi
rozskočit můž palčivostí:
je mu, jak by položil jej
kdosi v lesní mraveniště...
Konečně do mdloby padá
kupec znaven, utýraný...
Mříží lesních větví s nebe
mlčky s klidem filosofa
prohlíží si hrstku mrtvol
modrý měsíc...
* * *
45
Slunce vyšlo,
jasem bílým posypalo
rosná luka, šedé stráně,
paprskům pak několika
dalo vniknout v lesní loubí,
kde pod stromy usychaly
zvolna stopy lidské krve.
Černý havran zakrákoral
a lup věště na mrtvoly
s nedalekého slét stromu.
Zelenavých mušek roje
do krvavých ran se vssály.
Poutník jakýs kráčel lesem,
míře asi do Jericha.
Zraky vážně zadumané
věštily s pobledlou lící,
že to není prostý pastýř,
ale spíše sluha Páně,
vykladač zákonů, písma.
Náhle stanul, pozachvěl se
a vzkřikl, Joela poznav.
Ten však zavřené měl oči,
ztěží nohama jen hýbal
a rukou, jež krvácela,
snažil se zacpati ránu,
z níž krev stále ronila se.
Chodec zastaviv se tiše,
sklonil se k zraněné hlavě,
a vida, že leží Joel
téměř zcela v bezvědomíbezvědomí,
v soustrasti zašeptal tiše:
46
„Ubožáku, líto mi tě...
Měl bych pomoci ti trochu,
– najít pramen vody, vymýt
rány tvé a ovázat je,
ale marno by to bylo...
Těšil jsi se asi domů,
zbytečně však! Líp ti, tady
dokonáš-li v lesním tichu
nežli – – Eh, co!“ Mávl rukou,
ještě jednou hlavou kývl
a pak spěšně bral se dále...
Zase bylo ticho v lese,
pouze bzukot lesklých mušek
zvučel jednotvárnou hudbou
nad mrtvými těly v houští.
Opodál po chvíli cosi
zašustilo. Něčí kroky...
Levita to kráčel kvapně
k Jerichu z Jerusalema
za svým pánem...
„Hrůza! Co to?
Tady bitva jakás byla!? –
A zde – ano, nemýlím se,
Joel, kupec! Ano, ano,
– Joel je to! A snad zabit?!
– A že pán můj neviděl jej?
Či šel k městu jinou cestou?
Není možná, musil tudy,
ale proč jen raněného
na zemi tu ležet nechal?
47
Známo přece srdce jeho
k trpícím je láskou ryzí!“
Náhle v čelo udeřil se.
„Ach, již vím! Zajisté proto,
ano, ano, proto nechal
Joela tu pán můj ležet,
– že choť jeho...“
Nedomluvil.
Slza jen mu vklouzla v oko,
ale levita ji rychle
setřel opálenou rukou.
Na to zvedl z trávy roucho,
které potřísněno krví
válelo se poblíž mrtvých;
pokryl jím tvář Joelovi,
aby kupec zmírající
ušetřen alespoň zůstal
dotíravých rojů hmyzu...
Pak za pánem sluha pílil
křivolakou cestou lesní.
Z hluboka les oddychoval
v těžké vzdechy Joelovy.
Vůně stromů nepříjemně
mísila se v zápach krve,
– a čas jednotvárně plynul.
Chýlilo se ku poledni.
Hýkot oslí v lesní houšti
nového prozradil chodce,
a již prošlo mříží větví,
48
klesajících téměř k zemi,
šedé zvíře, obtěžkané
nákladem neseným z města.
Vedle osla pomaloučku
kráčel starý Samaritán.
Jako dříve kněz, jenž bral se
před levitou mimo mrtvé,
a jako levita po něm,
tak i tento třetí chodec
zastavil se nad padlými,
zadumal se a pak klekl
k Joelovi, jehož prsa
dosud žitím zdvihala se.
Ucho Samaritán kupci
sklonil k prsům poraněným,
zdvihl plátno, kterým přikryl
levita jej před polednem,
ale dále nepospíšil
jako jeho předchůdcové.
Kdežto oněm horkou slzu
soucit v oči valem vlákal,
Samaritán ušklíbl se,
a dvé jisker ostrých, žhavých,
z očí jeho zasršelo...
„Chachachachá! Vida, vida!
Joel tedy dodělává?
Který hloupý lotřík vedl
nůž svůj právě k jeho hrudi?
Ó, musil to býti věru
hlupák notný, nemyslivý,
49
pouhý břidil v loupežnictví,
jemuž démon zloby do žil
ani trochu svého vtipu
neukápl! Takto v duchu
jistě mysl Joelova
zalétá teď k jeho choti.
Myslí na ni asi s láskou,
doufaje, že bude lkáti
pro něho, až donese jí
někdo zvěst o jeho smrti...
Neví bloud, že ženy klamou,
láska jich že pouhou plevou,
kterou vítr náhod zmítá...
A choť jeho není z lepších!
Ovšem, když se za obchodem
po celý rok člověk toulá
světem, nelze diviti se,
že mnohdy i nejctnostnější
žena náhradu si najde.
Vždyť hřešiti je tak sladké!“
A Samaritán si v duchu
představoval krásnou ženu,
kterou doma Joel nechal,
jak se celá slastí chvěje
trávíc dlouhé hvězdné noci
v cizích ložích beze studu,
bez vzpomínky na manžela...
A Joel na prahu smrti
jistě ještě pevně věří
v její věrnost, ve ctnost její.
50
Samaritán pamatuje,
jakým býval nepřítelem
celého Samaří Joel.
Ženy, zrozené v Samaří,
nazýval jen nevěstkami;
kdykoliv některou potkal,
na zem před ní odplil hlučně,
a Samaritánům zase
blbých tvrdohlavců spílalspílal.
Poraněný kupec živ byl
v stálé vádě se Samařskem.
Na Samaritány často
nejen sám se obořoval,
ale i svou četnou čeleď
štval, by jich nelitovala,
když kol jeho statku s bravem
musili se někdy bráti.
Služebníci jeho hrubě
– ve všem poslušni vždy pána –
zaháněli do statečku
pastevce samařské. Brali
kamení na ně i hole,
prašivými psi je zvouce...
Oh, co dal by nyní stařec
za to, kdyby ponaučit
zpupného kupčíka mohl,
jak stál pod Samaritány,
ač před nimi drze plival,
– oč bídnější ženu vzal si,
než je slední cizoložka
v celého Samařska městech!
51
Byla by to pomsta sladká,
zírati na nepřítele,
jenž ti celý život kalil,
jak se hroutí pod ranami,
jež na něho Osud seslal!
Ostatně říkal sám Joel:
Oko za oko, zub za zub!
Nuže, proč by neměl zkusit
nejen, jak je sladko křivdit,
ale také, jak je trpké,
křivda-li se snášet musí!
V tom se poraněný Joel
trochu pohnul, vzdychl bolně
a snažil se vznésti ruku
k ústům, která prahla žízní.
Samaritán s beder osla
sňal velkou nadobunádobu s vínem,
přiložil ji k horkým retům
žíznícího, který rychle
lokat počal spasnou vláhu...
Na to vymyl Samaritán
Joelovi bodné rány,
oleje v ně svého nalil
a obvázal raněného,
který zvolna probíral se
z dlouhých mrákot zase k žití.
Pak pozdvihl na hřbet oslí
stařec raněného kupce
a pobídl zvíře k chůzi...
Šeřilo se. V šarlatové
lůžko zlaté slunce kleslo,
52
když teprve Samaritán
dospěl k prahu svého domu
a s pomocí ženy svojí
snesl kupce s hřbetu osla,
by jej přijal pod svou střechu.
A když trochu jídla skytl
kupci, jenž je mlčky požil,
načež v těžký spánek padl,
– vyšel Samaritán s ženou
před prah domu, by s ní všechno,
co byl cestou shlédl, sdělil.
Když důkladně vypověděl,
jak Joela našel v lese
raněného, bez pomoci
ležet poblíž kupy mrtvol,
dodal: „Rci, je smrt snad trestem
za hříchy, jež páchali jsme?
Ne, smrt je spíš vykoupením
z bludného života kruhu.
Trestem může být jen život...
Proto vzal jsem raněného
v dům svůj, abych vyléčil jej,
načež ať se vrátí domů,
kde jej čeká vnadná žena,
černovlasá krasavice
svůdných očí, plných ňader,
chovajíc na klíně synka,
v cizím lůžku zplozeného.
Býval na nás Joel metlou,
proklínal Samaritány,
53
nevěstek a psů prašivých
přezdíval nám,... vzpomínáš si?
Měl jsem jej snad nechat zemřít?
Ne! Ať žije, ať svou ženu
s našimi ženami srovná!
Život větším trestem bude
pro něho, než smrt by byla!“
54