OTÁZKA.
Píšeme verše... Pro koho a proč se vůbec píší? Vždyť lidí pouze nemnoho zbloudí do našich říší. V nadějí kotel házíme z šachet svých duší rudu andělských snů i odvážných a revolučních pudů. Zlo, dobro, vášeň, rozum, cit v jednom se tyglíku vaří... Co ze směsi té může být? Škvár jen či zlato se zdaří? To tušit nelze. Chvějem se jak staří alchymisti, a v kotli zatím naše krev, radost i bolest se čistí. Píšíce verše nevíme, jed-li či balsám skane z jich řádek v srdce čtenářům a v duše životem štvané... 5

JE ZDISKREDITOVÁNA ZCELA LYRIKA. (V. MARTÍNKOVI).(V. MARTÍNKOVI.)
Je zdiskreditována zcela lyrika a málokdo se k veršům jejím skloní, vždyť – co je světu do krve, již roní uštvané žitím srdce básníka? I pravý poeta dnes rád jí uniká, po románech a novellách se honí... Však časem přec se zasteskne mu po ní jak po echu, jež v skalách zaniká, když stesk svůj svěřili jsme štítům jejich a setřásli žal nitra stísněného i duše, zmdlené v prudkých žití rejích. A tu se péro k lyrice zas vrací a nedbá osudu jí určeného, že sotva zrozena, jak v skalách hlas se ztrácí... 6

MŮJ HUMOR.
Jako každý řádný básník, jenž je synem svojí doby, tak také já mám prý míti, poetou bych slouti mohl, svojí duše království, křišťálový palác snění se zahradou bílých tužeb a s hradbami šedých smutků, s jejichž věží velké vlají ve kraj černé prapory. A za palácem tím kdesi vypínat prý má se k nebi tichá hora Osamění, zcela jak to popisují jiných říší vladaři ve svých čárokrásných písních, v jejichž slokách zmínka bývá též vzpomínek o labutích, které zvolna, tiše plují zapomnění jezerem... V komnatě pak nejkrásnější, kterou v paláci svém měl bych připravenu, abych vítal ve zdech jejích, vykládaných ryzích citů svojich zlatem, 7 duše svojí princeznu, stál by prestol mojí pýchy, s něhož bych se oknem díval, aniž hnul bych brvou oka, i když barbarů zlých horda (řada denních strastí žití) vtrhla by v mé království, by zahradu vyplenila, pošlapala její květy, počala rozbíjet palác kamením svých tvrdých slov... Ano, tak vše míti musí moderně prý zařízeno dnešní poet, dosíci-li touží světa potlesku... * Já jsem skromnější, k své škodě: ze všech krás, zde vypočtených, nic jsem nevzal do svých veršů a ze slávy starých králů, jichž těla tlí v temných kryptách, jedno pouze jsem si vybral: blázna jejich dvorního... Kdo je šaškem tím? Můj humor. Je to trochu divný chlapík, potomek těch dobrých bláznů, kteří v starých tragoediích smáli se svým pánům v oči 8 a v symbolech šeptali jim do uší své pokyny... Skáče, zvoní rolničkami, zpívá, výská a se směje, až mu slzy z očí tekou, a to vše jen, aby vyhnal těžké chmury z mojí mysli na tisíc mil do světa... A když k teskné mellodii někdy svoji lyru ladím, abych zapěl o svém smutku duším se svou zpřízněným, přes prsty mne šašek klepne a vyzáblou svojí rukou sám přejede struny lyry, která se pak písní jinou, než jaká mi v mysli zněla, zcela jinou rozzvučí... Kdykoliv se s ním chci příti, má-li k takým žertům právo, počne se mi vyšklebovat s tváří, s jakou asi radí žáku čert v Göthově „Faustu“. A div, já – pán – bláznu svému v hádce pak vždy ustoupím! Přesvědčí mne svými slovy, porazí mne ostrým vtipem. „Nechoď mezi lidi, pane, s pravdou na rtech, na hlavě-li svojí nemáš čapku blázna! 9 Mně spíš pravda promine se, právě proto, že jsem blázen, ale ty se chraň, můj pane, písničku svou tesknou pěti někde vážně v shromáždění, nechceš-li svou smělost pykat! Pohleď jen, čím chceš se krýti? Citu pouhou pavučinou! Nevíš, výsměchu že střela snadno tak slabý štít protkne? Stydíš se již? Nuže, slyš mne: satyry vem na se krunýř, do ruky ostnité důtky a tak teprv vykroč ven!“ A já nejsem více vládcem veršů svých a jejich rýmů, které řadí se dle noty, již jim šašek udává... Slzu halí v roucho smíchu, o krvi, jež z srdce tryská, namluvit se světu snaží, že to víno rozmaru, a z historie mých žalů šibeniční tká si šprýmy, jak to úkolem je šašků, kteří mají svoje panstvo lží svých grimas ošidit. Ale někdy žertů můstek, jejž mé duši blázen staví přes řečiště denních strastí, 10 přece mraky zastíní a pak dobrák šašek zmlkne, úsměv z jeho tváře zmizízmizí, a jak by jej byl pán spráskal, v koutek někam zaleze, a mé verše, nezkalené vynuceným jeho smíchem, jasně se pak rozezvučí ryzím citu pramenem... 11

FATUM.
Taková hloupá vzpomínka, člověk však při ní bledne: třináctého jsem zrodil se za noci červnové jedné. „Třináctka číslo je nešťastné“,nešťastné,“ šeptaly ženy si všecky, které se přišly k nám podívat na první pláč můj dětský. A tak mi v plenkách svět už zhořk a pozděj celičké žití. Ta hloupá, nešťastná třináctka na všechny snahy mé svítí. 12

PŘÍCHOD JESENEJESENĚ.
Bude už podzim – tulák tuší, když hlédne holá na pole a starosti mu v hlavě buší jak selské cepy v stodole. Bude už podzim... Ptačí písně, nedávno ještě veselé, teď stopy nesou smutné tísně, letíce k nebi nesměle. Bude už podzim. Vodník chorý si šije kožich na zimu, vrcholy svými třesou bory, všude už známky podzimu. l cikán vítr vpad už v pole, a trnky zrají na stráni, a pod lesem, tam v smrčí dole, kde milenci dva zabráni kdys v hovor tichý v léta proudu si upadli v objetí, pod ztvrdlou leze sysel hroudu, lká jez, spí mlha na sněti. Bude už podzim. Vše je smutné. Svět do dálek už neláká, když slyšíš kroky zimy nutné a stesk starého tuláka... 13

KRAJINA V ZÁŘÍ.
Na stráni pasou se kůzlátka, děti se po louce honí, chrastí kdes zaplála hromádka a kluci foukají do ní... Na vrchu šumí stařičký les a pod ním se skalní paty přehlíží miloučkou brdskou ves Florian, bývalý svatý... 14

POSLEDNÍ PŘÁNÍ.
Byl starý již. Jak padlý sníh měl hlavu a bylo mu snad sedmdesát let. Po nábřeží se zvolna šoural v davu vždy v podvečer... a z očí jsi mu čet, jak rád má Hradčan silhouettu krásnou, jež na červánků tmí se šarlatě. A teprve, když zřel, že zcela hasnou nad hradem ohně, tich a dojatě ve stínu ulic ztratil se, by znova nazítří přišel obdivovat zas pruh oblohy, jež rdíc se do zlatova v klín starých zdí kouzelný sije jas.... A na jaře, když ve květ růžobílý se odělo petřínské úpatí a jasný vzduch vál městem, nové síly jsa poslem, starci hlava závratí se točila a oči leskly vděkem, že v krásách, které jaro přináší, ve světle novém na blankytu měkkém zřít může obraz jemu nejdražší: pruh Vltavy a kamenný most s věží a královský hrad plný veleby. Tu slzám staroch bráníval se ztěží a chápal, proč tolik per velebí stero krás Prahy zlaté, stověžaté... 15 Však s léty přišel slední pouti čas. Náš stařík statně, oči mocně vzňaté, se Smrtí rval se, že i lékař žas, než proti věku mediciny není, a pod drn musí z nás přec každičký, neb kmotřička smrt nezná poshovění... Has’ zvolna i náš Pražan stařičký. Tu k posledu, kdy člověk jasně tuší, že za chvíli se octne v zásvětí, šeptal si stařec: „Bože, až s mou duší ke Tvému trůnu anděl poletí, přes Vltavu mu dovolíšdovoliž s ní spěti a přes Hradčany, abych z blankytu směl obrys jejich ještě uviděti a věží jich směs, sluncem zalitu!“ 16

V TICHU VEČERA.
Červánků purpury již s obzoru se tratí a šerem modravým v kraj vlahý vánek dýše... Vzpomínám lásek svých, jež se víc nenavrátí, a je mi, před sebou jak zřel bych je jít tiše dnes jednu za druhou, – však slza nevzplá v oku pro tu, ni pro onu, ať Emma zlatovlasá očí svých blankytem ve tvář mi zří, (co rokůroků, kdy naposled jsem viděl ji!) či jásá ohnivý Mánin zrak zpod krásných, černých pruhů velkého obočí a rty se vášní chvějí, či Martu poznávám, v jejíchžto kouzel kruhu jsem hloupě potácel se, zmítán beznadějí, anebo Amalčin hlas slyším zvonit v duši... Dnes očí smyslnost ni něžná žen těch slova k novému obdivu mé srdce nevyruší, však rád bych jim cos řek’: Dřív každá bolest nová ke kletbám rouhavým jen nutkala mne vždycky, jež v svět jsem volával, když se sny svými ve psí jsem časem octl se. Teď už jen ironicky se v duchu ušklíbnu, když o nich řeč. A skepsi mou dosud zdolá-li občas zjev ženy sladký, s úsměvem provázím ji, i když v posled mizí... Člověk se naučí žíti i bez pohádky... Blud byl by želeti, že růžových snů přízi s výsměchem protrhly. Toť úděl žen již v žití... Dnes už jim neklnu záštěplnými slovy, neb jasně v hlubinách svých duše moje cítí, že obohatil ji každý lásky bol nový. 17

VZPOMÍNKA ŠlBENIČNÍ.
Bože můj, byla to tenkrát noc! Znovu bych nechtěl ji prožít, – to bych šel raději na hřbitov kosti své do hrobu složit. V mozek jak hřebem by kdos mi ryl, v hlavě žár větší než v peci; pot jsem si utíral na čele, jenž nechtěl ustat mi téci. V prsou pak srdce mi bušilo, jakby se rozskočit chtělo, oči mi zářily horečkou a celé tělo se chvělo! Ach – byla to tenkrát hrozná noc. Znovu bych nechtěl ji prožít, to bych šel opravdu raději kosti své do hrobu složit. V mukách těch klnul jsem ženám všem, všechny jsem posílal k čertu, nabažen dosyta nevěry jejich i flirtu a žertů, kterými kdysi snad okouzlen nejednu znělku jsem složil ke chvále půvabných krasavic. Tu noc však, jak by mi do žil sám démon Pomsty svůj oheň vlil, 18 k strašnému měl jsem se činu. Nu zkrátka, abych Vás nenudil, rozhodl jsem se, že zhynu! Potichu slezl jsem s postele, do kapsy provaz jsem schoval, a pak jsem vykročil do šera. Chladný mne noční vzduch ovál. Bylo znát, sychravý podzimek odevšad že se již blíží. Vítr si spadalým listím hrál... Tam, kde dvě cesty se kříží, stál starý sloup, věkem odřený, lidem jenž značit měl cestu, na něm dvě přibitá prkénka, k vesnici aby i k městu směr cizím dávala poutníkům. Na sloup ten pohléd jsem tiše. Však dlouho trvat už nebude, kdy budu klátit se s výše, mrtvola s vyplázlým jazykem, pro černé havrany strava. Zdali se aspoň pak zachvěje Marta má nevěrná, hravá, k ouškům až růžovým dojde jí, že jsem se oběsil pro ni? A v duchu černé už oči zřím, jak hojné slzičky roní. Hvězdiček svítilo málo jen, na nebi visely mraky. Jal jsem se rozhlížet dokola 19 plachými, tesknými zraky. Bylo to v hodině půlnoční, žitím kdy nejsi si jistý. Oblohou sovy se honily, sýčkové houkali místy. Na hrázi tichého potoka vodník si zelenou nití zašívá fráček svůj rozbitý, dokud mu měsíček svítí. Na kraji lesa pak divý muž ohnivým zrakem se směje, co v mlze v polích a na lukách bludiček znamenáš reje. Na pravo, na levo, sem a tam blikavá světélka skáčí, zatím co v hrnečkách pod vodou stopené dušičky pláčí. Pomalu docházím ke sloupu, na němž chci skončit své žití; poslední snažím se přetrhnout pásku, již ke světu cítí,cítí srdce, jež prudce mi ve hrudi buší a rozhodnost mate... Ha, probůh, co to zřím opodál? Je to jen vidění klaté anebo skutečnost a ne sen? Vlasy se hrůzou mi ježí. „Eh, babo, chceš se snad ještě bát? To mladé děvče přec běží úprkem ke sloupu,sloupu,“ kárám se 20 za strach svůj nemístný hbitě. A rychle přidal jsem do kroku. „Co chceš tu, rozkošné dítě?“ oslovím přátelsky blondýnku, jíž vítr v sukénku duje. A ona na to, že její hoch ji prý už nemiluje. „A tak se pospíchám oběsit,oběsit. Jaképak bez lásky žití?“ dodala zvonivým sopránem. V tom náhle srdce mé cítí, že padá s něho zas všecka tíž, a tuší lásky dech nový. A co se dělo dál u sloupu, nemnoha říci lze slovy. „Božínku, jaká v tom náhoda! Já se jdu oběsit taky!“ prál jsem a blondýnka vyvalí na mne své blankytné zraky. „Stejně mně milenka splatila lásku, jak milenec tobě! Co myslíš, koťátko rozmilé, – my dva se hodíme k sobě?“ Přikývla. Já náruč rozpřáhl a ona vlétla mi do ní! Až do dnes v duši mé vzpomínka na krásnou chvíli tu zvoní! Provaz jsem ovšem hned zahodil, a pak jsme dali se k městu. 21 Měsíček svítil nám do tváří, polibky sladily cestu... Bože můj, byla to tehdy slast! Kéž mně lze znovu ji prožít nejméně tisíckrát, než mi Smrt poručí kosti v hrob složit! 22

JARNÍ NÁLADA.
Les dýchal z hluboka, ve výši ptáci pěli, v modravý závoj mlh se nořil obzor celý a v úlech ozvaly se včely na sadě... Po luzích zelených chudobky rozesety, z pupenců na stromech se draly první květy a celý kraj se smál v májové náladě. V rozmarném hovoru jsme přišli na kraj lesa, kde výhled v šíř i dál. Tam k vísce cesta klesá, by znovu zvedla se a stoupala zas výš, zde čilý potůček se středem polí vine, tam obraz nevkusný pod větve přibit stinné a na křižovatce se černá starý kříž. Však čím mi krajina i všechna kouzla její? Já ve tvář Vaši zřel, jak řasy se Vám chvějí a oči hluboké jak zlatí slunce jas, když rukou cloníc zrak jste v dál jej upírala a v lesy modravé se duší zatoulala, jichž obrys nejasný se na obzoru třás. Být tehdy malířem! Jsem, věřte, pessimista, leč rozzářený zrak, tvář Vaše, něhou čistá, mne přesvědčily v ráz, že přec je rozkoš žít. A já jsem zatoužil Váš pohled namalovat, jej v deník veršů svých jak vonnou růži schovat a jako talisman jej stále s sebou mít. 23

ZDA VĚŘIT SMÍM?
Zda věřit smím, že jaro se mi vrací a vřelá krev zas v žilách kolotá? Já zvykl si už s tupou resignací snášeti denní nudu života a smát se cynicky, když o žen duši se v společnosti vážně hovoří. Tu náhle nitro mé Váš vlídný pohled vzruší a z duše znavené se touha vynoří, smět brvy hedvábné zlíbati Vašich zraků, jež vlahým teplem svým a silou záře tklivé by spásou mohly být bludnému srdce vraku a rány zcelit mu jak koupel vody živé. Ó rcete, splní-li se touha moje vřelá či pochovat-li mám ji k bláhovým svým snům, by duše vtáhla se, nadějí rozechvělá, zas v smutku ulitu, jako plž ve svůj dům! 24

HAVLÍČKŮV HNĚV.
Dva dni před každými svátky, než nastane Boží Hod, smejčí drobní andílkové celé nebe o závod. Pavučiny šedých mraků odstraňují z blankytu, vynášejí lesklé hvězdy ze všech rajských úkrytů a věsí je k oněm hvězdám, jež celý rok svítily, by o svátcích září svojí dodaly jim posily. Ti pak, kdo na božím světě muzikanty bývali, a dámy, jež u opery za živa kdys zpívaly, do ruky vzít musí noty a cvičit slavnostní sbor, který řídí sám král David, slavný nebes regenschor. Pouze oni literáti, kteří psali satyry a všemu se pošklebují, neznajíce manýry, mohou, aby od jich kritik měli hudebníci klid, 25 mezitím, co zkouška trvá, jít své vlasti navštívit. A tak loni před Vánoci, když byl v nebi šum a ruch, Nerudova ducha vybíd’ k procházce Havlíčkův duch. Do Čech rovnou na zem slétli, a že měli lidský šat, nebylo lze ty dva duchy od živoucích rozeznat. Zašli spolu do kavárny, pročítali žurnály. – Dí Neruda k Havlíčkovi: „Dokud budou annály české vlasti trvat v světě, bude jméno tvoje žít. Teď i pomník budeš míti. Karle, můžeš více chtít?“ Borovský svou tváří škubl: „Zde mi, věř, přestává vtip. Za mých časů špatně bylo, nevím však, je-li dnes líp. Vím: zásady, jež jsem hlásal, příval času nezhubí, proč však berou všechny strany jméno mé si do huby? Jeden denník hádá, co bych druhému řek’, kdybych vstal, ten zas tvrdí, že bych jinak než on věru nejednal. 26 Strany modré, černé, žluté, agrárníci, páteři, muži s rovným křížem v zádech i lidé bez páteří, zkrátka, kde jaká už strana, politika celičká její vězí v tom, že soku cituje mne, Havlíčka! Kdyby každý řídil se však sám dle toho, co jsem psal, věř mi, pak bych ctitele své na prstech svých spočítal... Teď mi pomník budou stavět... To zas bude povyku! Z každé strany bude o mně mluvit chtít pět řečníků. A já na ten poprask budu s monumentu muset zřít. S dutkami téžkéž v ruce směl bych živý se tam postavit!“ * * * Zaplatili kávu, vyšli. Na ulici bílý sníh zachycovat začal se jim na huňatých kabátcích. „Jene, zdá se mi tu chladno. V srdcích led a venku mráz. Není nám tu chodit radno, vraťme se do nebe zas!“ A když v nebes bránu vešli: „Co to slyším? Jene, stůj!“ 27 na druha Havlíček zvolal. Vstříc zní jim: „Kde domov můj?“ „Ne, tu píseň nehrajte nám! Tyle, ty snad promineš? Věř: že jsou dnes Čechy rájem, přesvědčen jsem, že je lež! Šarlatáni dělají tam veřejné dnes mínění a těch hloupých frasí v tisku! Hoši, – to je k zbláznění! Pravdu, přímost, rozum zkrátka z politiky vyštvali; farisejci křičí tam dnes vítězně své: „Halali!“ A ti dobří drobní lidé noviny své hltají, na své pokrytecké vůdce dopustiti nedají.... Až zas staré české ctnosti ožijí v mé otčině, prosím, hrajte do sytosti: „Kde domov můj?“ jedině! Dnes však, páni nebes hudci, uvěřte mi do slova, nechtěl bych se z nebe vrátit do českého domova!“ 28

POUČENÝ KONŠEL. (1713.)
Dvě stě let už. V Cerhovicích vznikla velká mela. Svátek byl a – konšel Fikar nešel do kostela. Ne snad proto, že si večer roztrh’ před tím botu, nešel tam však k vůli vepřům a pak k vůli skotu. Ano. Když šly zbožné duše domů z chrámu Páně, pásl Matěj Fikar vepře podél známé stráně. Císařskému žalováno ihned hejtmanovi, jak nectně si Fikar vede. „Ten ti, chlape, poví!“ Pověděl mu. Zazpíval mu podle panské noty: „Deset renských za pokutu vyklop do soboty 29 za to, žes co konšel ztratil úřední svou hlavu a pasákův úkol převzav znevážil čest stavu! Není důstojno, by konšel hnal na pastvu prase, důstojno jen, by si chutnal na vepřovém mase.“ 30

KAREL TRÁVA. (Z plzeňských figurek.)
„Kdo to?“ – „Redaktor pan Tráva. Pozdrav jej, ať nenadává! Pravdu má on za onuci, provádí s ní prostituci. Charakter je u něj slota, geniem zve idiota, dobrákem denuntianta, pitomcem mudrce Kanta. Jiný list psán bývá perem, Trávův orgán revolverem; napiš pravdu, – Tráva chvátá prohlásit tě za piráta. Čestné lidi Tráva káře, chválí mravní bordeláře. Zaplať za něj černou kávu a získal jsi Karla Trávu. Zdrtí soky tvoje hanou, tebe pochlebenství manou. Proto zdrav jej na pět kroků, přispívej mu ku obroku!“ 31

MALOMĚSTSKÝ KVĚTEN.
Vše v svěží vůni. Třešní květy bílé perlovým leskem svítí s návrší. Na lukách dětí hejno běhá čile, a jednou, dvakrát týdně zaprší. Až na déšť vše tu plyne beze změny: zvuk varhan v chrámě, živnostníků chvat, jen večer je teď trochu prodloužený a pěvce déle slyšíš klokotat. * * * Život tu teče líně, maloměstsky, a račím krokem jde sem osvěta: filistrů duše plní třesky – plesky, – tak ledacos i ke mně zalétá. Tak na příklad: v zábavě že prý jedné dva intelligenti se poprali. Na to šli k soudu jednou dopoledne a k smíru si tam ruku podali. Později prý, když missie tu byla, nechtěl jít městský strážník k zpovědi. „Kéž by ho za trest země pohltila!“ Čím ukamenovat jej, nevědí... Muž jiný, jenž po zbožných ženách dědí, jenž denně nosí klepy na faru, jenž dvakrát týdně chodí ke zpovědi 32 a lotrů spílá J. S. Macharu, dovolil svému synu, zboř se světe, by – v synagoze regenschorem byl! Zde kopřiva jen, blín a bodlák kvete, v tom vzduchu k žití pevných třeba sil. „V lékárně asistuje atheista, – zda do léků nám nenamíchá jed?“ O jiném pánu tvrdí paní jistá, že v Číně jednou jednu dívku sved. Tak jde to dále... Klepů se tu rodí, co po dešti je na pěšinách žab, v bahně a kalu všecko se tu brodí, kdo vyje s vlky, poctivý je chlap! * * * To v městě je... A venku jaro voní.... V korunách třešní zvoní bzukot včel, s motýlem motýl po lese se honí, jak duha září křidel jejich pel... A vůní tou když kráčím za soumraku, a sním o krásce svojí nejsladší, jíž zlatý jas se taví v temném zraku, kus prosy vždy mne rušit přikvačí. A změniti tu jednotvárnost hnusnou mně nelze, s níž se vše tu otáčí... Mít musí denně oslové, než usnou, svou obligátní porci bodláčí... 33

NĚKDEJŠÍ LÁSCE.
Jak hodná jste, že jste se rozpomněla na hloupý verš, jejž napsal jsem Vám kdysi. Já přisáh’ tenkrát, že jste víla stkvělástkvělá, a teď, hle, soud můj jiné má prý rysy. Je možno vskutku, paměť má teď ztmělá –, že prohlížejíc někdejší mé spisy nad veršem takým jste se pozachvěla. Má řádka-li číči cizí motto čísi je poetická ona stará věta, už těžce hádám. Ani za půl světa to udat věru nedovedu dneska. Spíš cizí verš to, jaký člověk vplétá v památník dívce, která jarem zkvétá a roztomile básničce pak tleská. Jsou v písních lásky často „stulti loci“ důvěřivosti k duši milované, však leckdy lež se pravdou pozděj stane. Tak ve víle mé prorocké kus moci! l dnes Vás zvu tak, není odpomoci, však dodám hned, kdo na mysli mi tanetane, jen obraz víly (Titanie zvané) „Snu“ Šekspírova „v svatojanské noci.“noci“. 34 V té zrcadliti zdáte se mi celá, neb ona stejně lásce rozuměla. Než ve snů vlny vrhla by se stkvoucí, než pro poesii dát srdci tlouci, než v Oberonovu by náruč spěla, raději stokrát – osla ráda měla. 35

KUS DOPISU.
„ – – a tvoje láska, Berta černooká se vskutku provdala za tvého soka. Teď nudný život v městě našem žije, neb ztratila pel svojí poesie – – Když v noci zpit jí přijde do němoty, tu vaří muži čaj a zouvá boty...boty...“

PŘÁTELÉ.
Když’s jim dobrý, přislíbí ti věrnost k hrobu na kolku, jak’s jim pomoh’, stává se z nich četa zrádných pacholků. 36

VÝČITKA.
Že mám tesknit? Jaké vzlyky pro tu trochu erotiky, jaký pláč a žal? Nebyla přec z prvních květů, které se stromu mých vznětů vítr sudby svál. A pak, věřte dobře zcela, že zas nová odumřela z hloupých vidin mých! Po všech tužeb ztroskotání v duše mojí šedé pláni ležet má jen sníh. 37

NA VĚJÍŘ.
Jak vidím, veršů celé roje jsou na tom Vašem vějíři, i dilletantské kresby svoje sem kladli mladí malíři. Je Hálek tu, Machar i Sova, pár kradených vět z Museta, moudrost tu stará, střední, novánová, kde který známý poeta. Je kalleidoskop věru pravý v té směsi různých básníků, a těžko zachytit verš hravý k harmonii těch slavíků. By rozmnožen byl jejich počet, s úsměvem jste mne pozvala. Nu, už jsem vši tu moudrost dočet,dočet. Je rad tu hojnost nemalá. Co já mám radit, rcete přeci! Ach, je to úkol prokletý... Ha! – Už to mám: – učte se péci třeba dobré amolety! 38

IMPROVISACE.
Červený živůtek a černý vlas zvábil mne, když jsem šel okolo Vás. Červený živůtek, oheň oka, touha se vzbudila přehluboká. Červený živůtek, snivé čelo... Kam jsi to, srdce mé, zaletělo? – – – – – – – – – Červený živůtek i černý vlas – a vše už prokleto, co zdobí Vás. Víc Vám již nehlédnu v záři oka, propast nás dělí dnes přehluboká. Dávno už nemáte snivé čelo, máte jen vášnivé, vnadné tělo. Společná cesta se rozutekla, kdo z nás jde do nebe, kdo do pekla? 1908.
39

NA DUŠIČKY.
Je smutný den, venku se šeří, je dušičkový listopad,listopad. Minuty zvolna budík měří. Vzpomíná člověk, co měl rád. Na větve temná noc se věsí, mha bílá padá do kraje. Duch Meluzinin děti děsí pokoje v hrobě nemaje. Je smutno v městě. Vítr zpívá requiem, letě ulicí, – u hřbitovních vrat žebrák zívá, nad rovy lkají truchlící. 40

SAMARITÁN. (Biblická freska).freska.)
Úmorné ač bylo vedro, až se valem pot lil s čela, nohy únavou se třásly a ret marně žádal vláhy na jazyku horkem zprahlém, přec nereptal dobrý Joel a s napietím vší své síly nejen sám se dále nutil, ale také služebníkům, soumary již provázeli z dlouhé pouti za obchodem, domlouval, by v před se brali statečně, bez odmluv, stesků.stesků, neboť: nač spat v noci v lese, pohostinný dům když kyne přítelův ve blízkém městě? A pak také v tomto kraji valně bezpečno prý není. Ledacos už Joel slyšel o kupcích, jež přepadly tu divé roty bludných lotrů, o ženách, jež znásilnili zákeřní ti ničemové, 41 o pokladech přebohatých a o divukrásném zboží, což vše za kořist jim padlo, kterou po všech koutech kraje, po lesích i po skalinách, po doupatech svých a skrýších roztahali, že to sehnat znovu zase dohromady – víc než zázrakem by bylo. Služebníci poslouchali, zatínali zuby v rety; v tělech jízdou unavených, v nohách, strmácených chůzí, probouzeli novou sílu, aby pánu vyhověli... A že den se klonil k skonu, v cedrový když prales vešli, jehož vonných korun spletí sporé jenom pronikaly paprsky zlatého slunka, v červánkách se loučícího v podvečer s matičkou zemí, strach je také popoháněl, šlehal je jak ostny hloží, kopřivami pral je v záda, v umdlené jim mysli kreslil příhody zlé, hrůzostrašné, o nichž vyprávěl jim Joel. Věru, nebylo by milo upadnouti mezi lotry 42 právě teď, kdy na dva dni jen vzdáleno již rodné město... Šedí mezci klopýtali pod tíhou, již na svých hřbetech bez zastávek, odpočinku, veliký kus kraje nesli; v mdlých očích jich němých tváří utrpení bědovalo; úpěnlivý hýkot jejich prozrazoval bolest údů. Dosti dlouho lesem táhl průvod druhů Joelových, když počaly před jich zraky kmeny cedrů prořídati. V dálce šerem zamlžené zabělaly se zdi města – – „Konečně si odpočinem“,odpočinem,“ pravil kupec k služebníkům. „Přítel můj nám nocleh skytne. Často vítaným jsem býval v domě jeho hostem v mládí. Manželku svou, jež mne čeká nyní z dlouhé pouti světem, poznal jsem pod jeho střechou –“ Nedořekl. Praskot větví se rtů smetl další slova. „Co to? Pozor! Tiše, braši!“ 43 Opět praskot. „Kdo tu? Hola! Kdos tu v temnu na nás číhá!“ „Zticha, pravím! Stůjte! Světlo!“ Tři smolnice ozářily lesní loubí; plamen jejich vrhl světlo mezi stromy. Všichni hrůzou zkameněli. Tlupa lotrů šklebila se v houštině na konci lesa,lesa. Nastal zápas. Mezci kvičí; ostří zbraní v světle smolnic leskne se, zbroceno krví. Ruka na obranu vzpiatá přeražena klesá k tělu; pochodeň, jež padla v trávu, zapálila nízké křoví. Bolný chrapot poraněných v zmírajících sten se mísí... Zšeřilo se. Na oblohu luny modrá záře vplula... Zápas skončen. Pode stromy vysílají slední vzdechy z prsou plných ran a krve 44 Joelovi služebníci – – – Většinou již dodýchali; dva z nich pak na silné větvi pověšeni hlavou dolů v bezměrné muce se klátí. A pán jejich, kupec Joel, marně na zemi se zmítá, mocí překousat se snaže pouta, jimiž smečka lotrů svázala jej do kozelce. Z rány na hlavě mu stéká rudý pramen teplé krve a na čele, ach, tak pálí! Marno vše, drží tak pevně uzly provazů těch kletých! A rána jej bolí, pálí, pálí jako žhavé dřevo, a hlava se Joelovi rozskočit můž palčivostí: je mu, jak by položil jej kdosi v lesní mraveniště... Konečně do mdloby padá kupec znaven, utýraný... Mříží lesních větví s nebe mlčky s klidem filosofa prohlíží si hrstku mrtvol modrý měsíc... * * * 45 Slunce vyšlo, jasem bílým posypalo rosná luka, šedé stráně, paprskům pak několika dalo vniknout v lesní loubí, kde pod stromy usychaly zvolna stopy lidské krve. Černý havran zakrákoral a lup věště na mrtvoly s nedalekého slét stromu. Zelenavých mušek roje do krvavých ran se vssály. Poutník jakýs kráčel lesem, míře asi do Jericha. Zraky vážně zadumané věštily s pobledlou lící, že to není prostý pastýř, ale spíše sluha Páně, vykladač zákonů, písma. Náhle stanul, pozachvěl se a vzkřikl, Joela poznav. Ten však zavřené měl oči, ztěží nohama jen hýbal a rukou, jež krvácela, snažil se zacpati ránu, z níž krev stále ronila se. Chodec zastaviv se tiše, sklonil se k zraněné hlavě, a vida, že leží Joel téměř zcela v bezvědomíbezvědomí, v soustrasti zašeptal tiše: 46 „Ubožáku, líto mi tě... Měl bych pomoci ti trochu, – najít pramen vody, vymýt rány tvé a ovázat je, ale marno by to bylo... Těšil jsi se asi domů, zbytečně však! Líp ti, tady dokonáš-li v lesním tichu nežli – – Eh, co!“ Mávl rukou, ještě jednou hlavou kývl a pak spěšně bral se dále... Zase bylo ticho v lese, pouze bzukot lesklých mušek zvučel jednotvárnou hudbou nad mrtvými těly v houští. Opodál po chvíli cosi zašustilo. Něčí kroky... Levita to kráčel kvapně k Jerichu z Jerusalema za svým pánem... „Hrůza! Co to? Tady bitva jakás byla!? – A zde – ano, nemýlím se, Joel, kupec! Ano, ano, – Joel je to! A snad zabit?! – A že pán můj neviděl jej? Či šel k městu jinou cestou? Není možná, musil tudy, ale proč jen raněného na zemi tu ležet nechal? 47 Známo přece srdce jeho k trpícím je láskou ryzí!“ Náhle v čelo udeřil se. „Ach, již vím! Zajisté proto, ano, ano, proto nechal Joela tu pán můj ležet, – že choť jeho...“ Nedomluvil. Slza jen mu vklouzla v oko, ale levita ji rychle setřel opálenou rukou. Na to zvedl z trávy roucho, které potřísněno krví válelo se poblíž mrtvých; pokryl jím tvář Joelovi, aby kupec zmírající ušetřen alespoň zůstal dotíravých rojů hmyzu... Pak za pánem sluha pílil křivolakou cestou lesní. Z hluboka les oddychoval v těžké vzdechy Joelovy. Vůně stromů nepříjemně mísila se v zápach krve, – a čas jednotvárně plynul. Chýlilo se ku poledni. Hýkot oslí v lesní houšti nového prozradil chodce, a již prošlo mříží větví, 48 klesajících téměř k zemi, šedé zvíře, obtěžkané nákladem neseným z města. Vedle osla pomaloučku kráčel starý Samaritán. Jako dříve kněz, jenž bral se před levitou mimo mrtvé, a jako levita po něm, tak i tento třetí chodec zastavil se nad padlými, zadumal se a pak klekl k Joelovi, jehož prsa dosud žitím zdvihala se. Ucho Samaritán kupci sklonil k prsům poraněným, zdvihl plátno, kterým přikryl levita jej před polednem, ale dále nepospíšil jako jeho předchůdcové. Kdežto oněm horkou slzu soucit v oči valem vlákal, Samaritán ušklíbl se, a dvé jisker ostrých, žhavých, z očí jeho zasršelo... „Chachachachá! Vida, vida! Joel tedy dodělává? Který hloupý lotřík vedl nůž svůj právě k jeho hrudi? Ó, musil to býti věru hlupák notný, nemyslivý, 49 pouhý břidil v loupežnictví, jemuž démon zloby do žil ani trochu svého vtipu neukápl! Takto v duchu jistě mysl Joelova zalétá teď k jeho choti. Myslí na ni asi s láskou, doufaje, že bude lkáti pro něho, až donese jí někdo zvěst o jeho smrti... Neví bloud, že ženy klamou, láska jich že pouhou plevou, kterou vítr náhod zmítá... A choť jeho není z lepších! Ovšem, když se za obchodem po celý rok člověk toulá světem, nelze diviti se, že mnohdy i nejctnostnější žena náhradu si najde. Vždyť hřešiti je tak sladké!“ A Samaritán si v duchu představoval krásnou ženu, kterou doma Joel nechal, jak se celá slastí chvěje trávíc dlouhé hvězdné noci v cizích ložích beze studu, bez vzpomínky na manžela... A Joel na prahu smrti jistě ještě pevně věří v její věrnost, ve ctnost její. 50 Samaritán pamatuje, jakým býval nepřítelem celého Samaří Joel. Ženy, zrozené v Samaří, nazýval jen nevěstkami; kdykoliv některou potkal, na zem před ní odplil hlučně, a Samaritánům zase blbých tvrdohlavců spílalspílal. Poraněný kupec živ byl v stálé vádě se Samařskem. Na Samaritány často nejen sám se obořoval, ale i svou četnou čeleď štval, by jich nelitovala, když kol jeho statku s bravem musili se někdy bráti. Služebníci jeho hrubě – ve všem poslušni vždy pána – zaháněli do statečku pastevce samařské. Brali kamení na ně i hole, prašivými psi je zvouce... Oh, co dal by nyní stařec za to, kdyby ponaučit zpupného kupčíka mohl, jak stál pod Samaritány, ač před nimi drze plival, – oč bídnější ženu vzal si, než je slední cizoložka v celého Samařska městech! 51 Byla by to pomsta sladká, zírati na nepřítele, jenž ti celý život kalil, jak se hroutí pod ranami, jež na něho Osud seslal! Ostatně říkal sám Joel: Oko za oko, zub za zub! Nuže, proč by neměl zkusit nejen, jak je sladko křivdit, ale také, jak je trpké, křivda-li se snášet musí! V tom se poraněný Joel trochu pohnul, vzdychl bolně a snažil se vznésti ruku k ústům, která prahla žízní. Samaritán s beder osla sňal velkou nadobunádobu s vínem, přiložil ji k horkým retům žíznícího, který rychle lokat počal spasnou vláhu... Na to vymyl Samaritán Joelovi bodné rány, oleje v ně svého nalil a obvázal raněného, který zvolna probíral se z dlouhých mrákot zase k žití. Pak pozdvihl na hřbet oslí stařec raněného kupce a pobídl zvíře k chůzi... Šeřilo se. V šarlatové lůžko zlaté slunce kleslo, 52 když teprve Samaritán dospěl k prahu svého domu a s pomocí ženy svojí snesl kupce s hřbetu osla, by jej přijal pod svou střechu. A když trochu jídla skytl kupci, jenž je mlčky požil, načež v těžký spánek padl, – vyšel Samaritán s ženou před prah domu, by s ní všechno, co byl cestou shlédl, sdělil. Když důkladně vypověděl, jak Joela našel v lese raněného, bez pomoci ležet poblíž kupy mrtvol, dodal: „Rci, je smrt snad trestem za hříchy, jež páchali jsme? Ne, smrt je spíš vykoupením z bludného života kruhu. Trestem může být jen život... Proto vzal jsem raněného v dům svůj, abych vyléčil jej, načež ať se vrátí domů, kde jej čeká vnadná žena, černovlasá krasavice svůdných očí, plných ňader, chovajíc na klíně synka, v cizím lůžku zplozeného. Býval na nás Joel metlou, proklínal Samaritány, 53 nevěstek a psů prašivých přezdíval nám,... vzpomínáš si? Měl jsem jej snad nechat zemřít? Ne! Ať žije, ať svou ženu s našimi ženami srovná! Život větším trestem bude pro něho, než smrt by byla!“ 54

IDEALY.
Idealy, idealy! Co mne v mládí krve stály, a přec na ně myslím rád. Jak se nám to tehdy žilo, psalo, zpívalo a snilo, dokavad nám nepřestaly plameny jich srdce hřát! Idealy, idealy! Jako rudé vlajky vlály nad kamením našich cest. Svět nám v samých růžích planul, v tvář nadějí vánek vanul, a nač naše ruka sáhla, v duchu jsme již zřeli kvést. Idealy, idealy... Uvadly a opadaly jak v podzimu žlutý list. Liják života je strhal, květy jejich v bláto vrhal, zlou pravdu těm v oči vchrstl, kdo z nich chtěli žití příst. 55 Idealy, idealy... V bouřích žití neobstály, jme však duši po nich stesk. A když podzim v kraj se krade, a chlad šedý vládne všade, – vše bys dal, by vrátil se ti jejich žár a lesk! 56

APOŠTOL. (Freska moderní.)
„Byl krasavcem. Měl černý, hustý vlas a oči jiskrné, jejichžto žár byl s to, v srdcích dam města celého touhu po jeho vzbudit náručí. Znak démona zdál se mít na čele, démona, za nímž davy spěchají, i když je žene na hrot bodáků, a ještě křičí: „Zdráv buď vůdce náš!“ Několik slov – a stávku vyvolal tam, kde nebylo z rána potuchy, že možna vůbec vzpoura nějaká a kde jho dělnického osudu sbor proletářů v modrých halenách si sladil ještě vtipem, písničkou – a ani ve snu nepomyslil si, že lépe by mu mohlo někdy být:..být... Však přes noc z klidných, dobrých beránků se šelmy staly krvežíznivé a kamení do oken továrny ze stera rukou prudce pršelo... A kdyby byl chtěl město vypálit číči okresního zabít hejtmana, já hlavu vsázím, ač jen jednu mám, 57 že byl by slovy jeho spitý lid s radostí šel zaň spáchat zločin ten... Když na řečniště vyšel, nestichl bouřlivý potlesk, jímž jej vítali, dřív nikdy, nežli po čtvrt hodině. Mužům se leskly oči hořečně, sotvaže s rtů mu prvních vět sjel proud. A on vám, pane, uměl hovořit! Rukama mával, pěstí zatínal a hladké jeho čelo vysoké co chvíli vráskami se zchmuřilo či černá vlna vlasů bohatých mu kynem hlavy spadla do čela a v dokonale krásné tváři měl tak bolestný vždy výraz, podlostí že musila být každá pochybnost o tom, zda vskutku věří v nitru svém heslům a slovům, lidu hlásaným – – Slul Krištof Bald onen náš redaktor a věřte, jména Bohorodičky že nejhysteričtější z městských žen si nikdy nešeptaly zbožněji než jméno jeho. Bald jen, Bald a Bald – to maják byl, k němužto s obdivem jak bohaté tak chudé zíraly a v hloubi duše každá přála si, by pomilovati se mohla s ním. Vím o jedné, jež majíc před svatbou, veřejně prohlásila upřímně, že mohl-li by Bald ji milovat, hned vrátí slovo svému ženichu. Jiné mu samy psaly dopisy, 58 nabízejíce se mu nestoudně jak velkoměstské dámy tenorům. On však si vybral děvče chudičké, fabričku bledou, krásku mladičkou zraků jak hvězdy jasně hořících a dlouhých, černých vlasů hedvábných... Ta sedávala, když on řečníval, vždy v prvých řadách jeho ctitelů a zbožně, jakoby byla v kostele, mu slova od úst téměř hltala. Když měla denně večer po práci a vyšla ze chmurných vrat továrny, tu opodál již rek náš očekával, by stisk jí ruku. Zazářila vždy a bledou tvář jí polil ruměnec, jejž vykouzliti pouze dovede jas štěstí, v duši měkce hřející. Pak ruku v ruce spolu chodili za městem stinnou, vonnou allejí. Co polibků tam padlo, nepovím,nepovím. Vím jen, že dámy z města celého té chudé závidělizáviděly fabričce... On namlouval jí, až se vyšine do poslaneckých řad, by prakticky své mohl prováděti zásady a ukázati, jak lze pracovat pro dobro utištěných dělníků, že vezme si ji za svou manželku. V té době však již v pravdě byla jí, neb láska jejich měla následky, jak bývá častěj v takých případech. 59 Nu –“ zde si děda, jenž mně vyprávěl tu historii z labské osady, svou dýmku nacpal, zvolna zapálil a bafů pár do vzduchu vypustiv, zas pokračoval: „To jim odpouštím, vždyť vím, že mládí nemá rozumu a nedovede vášní přemáhat – – Tak Baldovi se hošík narodil, leč milý apoštol svou milenku si dosud váhal vzíti trvale. V tu dobu rušné vlny veřejné se vzepialy a politický rej, jenž rozvířil se v naší krajině, do říšské rady Balda vynesl... Nuž, vyšvihl se.“ Staroch zamžikal ironicky zrudlýma očima. „A za dva roky, abych krátce vám tu celou dopověděl historku, si novopečený pan poslanec bral vdovu po továrníku, jemuž kdys nechal davem poštvaným do bytu střelit, okna vytlouci... Čas mění se a lidé s časem též... Co dělá oklamaná fabrička, snad chcete ještě, abych řekl vám? Již pranic pane... Letos –“ Zrak mu zvlh a v oční koutky slzy veběhly. „Se svůdcem svým se soudit nechtěla, ač chudá byla jak myš kostelní. Pro dítě své dřela se v továrně a bledé líce její pobledly jí od té doby ještě dvojnásob, 60 že měla pak pleť téměř mrtvolnou. Žal hlodal jí na zdraví chatrném, až upadla do těžké nemoci... Tu jednou zarachotil ulicí, v níž obývala svoji světníčku, Bald, apoštol, na automobilu... Rozárka byla tehdy v horečce a nežli jí kdo mohl zabránit, veběhla s drobným děckem v náručí do cesty rozjetému povozu – a zpět mi ji už mrtvou přinesli... Já totiž dědem byl té dobračky... Nu – zahrabal jsem ji a oplakal... Však papír, potištěný frasemifrasemi, a slova na táborech hlásaná mi od té doby připomínají vždy umíráček teskný, trhaně té dobré duši odzvánějící... l nedivte se, na apoštoly že více politické nevěřím, a – s odpuštěním, že jste od cechu – že proklínám v peklo i noviny...“ A znovu nacpal dýmku vyhaslou... 61 OBSAH: Str. Otázka5 Je zdiskreditována zcela lyrika6 Můj humor7 Fatum12 Příchod jeseně13 Krajina v září14 Poslední přání15 V tichu večera17 Vzpomínka šibeniční18 Jarní nálada23 Zda věřit smím?24 Havlíčkův hněv25 Poučený konšel29 Karel Tráva31 Maloměstský květen32 Někdejší lásce34 Kus dopisu36 Přátelé36 Výčitka37 Na vějíř38 Improvisace39 Na dušičky40 Samaritán41 Idealy55 Apoštol57
OPRAVA. Na stránce 16. čti dovoliž místo dovolíš.
E: av; 2005 [62]