NĚKDEJŠÍ LÁSCE.

Petr Fingal

NĚKDEJŠÍ LÁSCE.
Jak hodná jste, že jste se rozpomněla na hloupý verš, jejž napsal jsem Vám kdysi. Já přisáh’ tenkrát, že jste víla stkvělástkvělá, a teď, hle, soud můj jiné má prý rysy. Je možno vskutku, paměť má teď ztmělá –, že prohlížejíc někdejší mé spisy nad veršem takým jste se pozachvěla. Má řádka-li číči cizí motto čísi je poetická ona stará věta, už těžce hádám. Ani za půl světa to udat věru nedovedu dneska. Spíš cizí verš to, jaký člověk vplétá v památník dívce, která jarem zkvétá a roztomile básničce pak tleská. Jsou v písních lásky často „stulti loci důvěřivosti k duši milované, však leckdy lež se pravdou pozděj stane. Tak ve víle mé prorocké kus moci! l dnes Vás zvu tak, není odpomoci, však dodám hned, kdo na mysli mi tanetane, jen obraz víly (Titanie zvané) „Snu“ Šekspírova „v svatojanské noci.“noci“. 34 V té zrcadliti zdáte se mi celá, neb ona stejně lásce rozuměla. Než ve snů vlny vrhla by se stkvoucí, než pro poesii dát srdci tlouci, než v Oberonovu by náruč spěla, raději stokrát – osla ráda měla. 35