MŮJ HUMOR.
Jako každý řádný básník,
jenž je synem svojí doby,
tak také já mám prý míti,
poetou bych slouti mohl,
svojí duše království,
křišťálový palác snění
se zahradou bílých tužeb
a s hradbami šedých smutků,
s jejichž věží velké vlají
ve kraj černé prapory.
A za palácem tím kdesi
vypínat prý má se k nebi
tichá hora Osamění,
zcela jak to popisují
jiných říší vladaři
ve svých čárokrásných písních,
v jejichž slokách zmínka bývá
též vzpomínek o labutích,
které zvolna, tiše plují
zapomnění jezerem...
V komnatě pak nejkrásnější,
kterou v paláci svém měl bych
připravenu, abych vítal
ve zdech jejích, vykládaných
ryzích citů svojich zlatem,
7
duše svojí princeznu,
stál by prestol mojí pýchy,
s něhož bych se oknem díval,
aniž hnul bych brvou oka,
i když barbarů zlých horda
(řada denních strastí žití)
vtrhla by v mé království,
by zahradu vyplenila,
pošlapala její květy,
počala rozbíjet palác
kamením svých tvrdých slov...
Ano, tak vše míti musí
moderně prý zařízeno
dnešní poet, dosíci-li
touží světa potlesku...
*
Já jsem skromnější, k své škodě:
ze všech krás, zde vypočtených,
nic jsem nevzal do svých veršů
a ze slávy starých králů,
jichž těla tlí v temných kryptách,
jedno pouze jsem si vybral:
blázna jejich dvorního...
Kdo je šaškem tím?
Můj humor.
Je to trochu divný chlapík,
potomek těch dobrých bláznů,
kteří v starých tragoediích
smáli se svým pánům v oči
8
a v symbolech šeptali jim
do uší své pokyny...
Skáče, zvoní rolničkami,
zpívá, výská a se směje,
až mu slzy z očí tekou,
a to vše jen, aby vyhnal
těžké chmury z mojí mysli
na tisíc mil do světa...
A když k teskné mellodii
někdy svoji lyru ladím,
abych zapěl o svém smutku
duším se svou zpřízněným,
přes prsty mne šašek klepne
a vyzáblou svojí rukou
sám přejede struny lyry,
která se pak písní jinou,
než jaká mi v mysli zněla,
zcela jinou rozzvučí...
Kdykoliv se s ním chci příti,
má-li k takým žertům právo,
počne se mi vyšklebovat
s tváří, s jakou asi radí
žáku čert v Göthově „Faustu“.
A div, já – pán – bláznu svému
v hádce pak vždy ustoupím!
Přesvědčí mne svými slovy,
porazí mne ostrým vtipem.
„Nechoď mezi lidi, pane,
s pravdou na rtech, na hlavě-li
svojí nemáš čapku blázna!
9
Mně spíš pravda promine se,
právě proto, že jsem blázen,
ale ty se chraň, můj pane,
písničku svou tesknou pěti
někde vážně v shromáždění,
nechceš-li svou smělost pykat!
Pohleď jen, čím chceš se krýti?
Citu pouhou pavučinou!
Nevíš, výsměchu že střela
snadno tak slabý štít protkne?
Stydíš se již? Nuže, slyš mne:
satyry vem na se krunýř,
do ruky ostnité důtky
a tak teprv vykroč ven!“
A já nejsem více vládcem
veršů svých a jejich rýmů,
které řadí se dle noty,
již jim šašek udává...
Slzu halí v roucho smíchu,
o krvi, jež z srdce tryská,
namluvit se světu snaží,
že to víno rozmaru,
a z historie mých žalů
šibeniční tká si šprýmy,
jak to úkolem je šašků,
kteří mají svoje panstvo
lží svých grimas ošidit.
Ale někdy žertů můstek,
jejž mé duši blázen staví
přes řečiště denních strastí,
10
přece mraky zastíní
a pak dobrák šašek zmlkne,
úsměv z jeho tváře zmizízmizí,
a jak by jej byl pán spráskal,
v koutek někam zaleze,
a mé verše, nezkalené
vynuceným jeho smíchem,
jasně se pak rozezvučí
ryzím citu pramenem...
11