JARNÍ NÁLADA.

Petr Fingal

JARNÍ NÁLADA.
Les dýchal z hluboka, ve výši ptáci pěli, v modravý závoj mlh se nořil obzor celý a v úlech ozvaly se včely na sadě... Po luzích zelených chudobky rozesety, z pupenců na stromech se draly první květy a celý kraj se smál v májové náladě. V rozmarném hovoru jsme přišli na kraj lesa, kde výhled v šíř i dál. Tam k vísce cesta klesá, by znovu zvedla se a stoupala zas výš, zde čilý potůček se středem polí vine, tam obraz nevkusný pod větve přibit stinné a na křižovatce se černá starý kříž. Však čím mi krajina i všechna kouzla její? Já ve tvář Vaši zřel, jak řasy se Vám chvějí a oči hluboké jak zlatí slunce jas, když rukou cloníc zrak jste v dál jej upírala a v lesy modravé se duší zatoulala, jichž obrys nejasný se na obzoru třás. Být tehdy malířem! Jsem, věřte, pessimista, leč rozzářený zrak, tvář Vaše, něhou čistá, mne přesvědčily v ráz, že přec je rozkoš žít. A já jsem zatoužil Váš pohled namalovat, jej v deník veršů svých jak vonnou růži schovat a jako talisman jej stále s sebou mít. 23