SAMARITÁN.

SAMARITÁN. (Biblická freska).freska.)
Úmorné ač bylo vedro, až se valem pot lil s čela, nohy únavou se třásly a ret marně žádal vláhy na jazyku horkem zprahlém, přec nereptal dobrý Joel a s napietím vší své síly nejen sám se dále nutil, ale také služebníkům, soumary již provázeli z dlouhé pouti za obchodem, domlouval, by v před se brali statečně, bez odmluv, stesků.stesků, neboť: nač spat v noci v lese, pohostinný dům když kyne přítelův ve blízkém městě? A pak také v tomto kraji valně bezpečno prý není. Ledacos už Joel slyšel o kupcích, jež přepadly tu divé roty bludných lotrů, o ženách, jež znásilnili zákeřní ti ničemové, 41 o pokladech přebohatých a o divukrásném zboží, což vše za kořist jim padlo, kterou po všech koutech kraje, po lesích i po skalinách, po doupatech svých a skrýších roztahali, že to sehnat znovu zase dohromady – víc než zázrakem by bylo. Služebníci poslouchali, zatínali zuby v rety; v tělech jízdou unavených, v nohách, strmácených chůzí, probouzeli novou sílu, aby pánu vyhověli... A že den se klonil k skonu, v cedrový když prales vešli, jehož vonných korun spletí sporé jenom pronikaly paprsky zlatého slunka, v červánkách se loučícího v podvečer s matičkou zemí, strach je také popoháněl, šlehal je jak ostny hloží, kopřivami pral je v záda, v umdlené jim mysli kreslil příhody zlé, hrůzostrašné, o nichž vyprávěl jim Joel. Věru, nebylo by milo upadnouti mezi lotry 42 právě teď, kdy na dva dni jen vzdáleno již rodné město... Šedí mezci klopýtali pod tíhou, již na svých hřbetech bez zastávek, odpočinku, veliký kus kraje nesli; v mdlých očích jich němých tváří utrpení bědovalo; úpěnlivý hýkot jejich prozrazoval bolest údů. Dosti dlouho lesem táhl průvod druhů Joelových, když počaly před jich zraky kmeny cedrů prořídati. V dálce šerem zamlžené zabělaly se zdi města – – „Konečně si odpočinem“,odpočinem,“ pravil kupec k služebníkům. „Přítel můj nám nocleh skytne. Často vítaným jsem býval v domě jeho hostem v mládí. Manželku svou, jež mne čeká nyní z dlouhé pouti světem, poznal jsem pod jeho střechou –“ Nedořekl. Praskot větví se rtů smetl další slova. „Co to? Pozor! Tiše, braši!“ 43 Opět praskot. „Kdo tu? Hola! Kdos tu v temnu na nás číhá!“ „Zticha, pravím! Stůjte! Světlo!“ Tři smolnice ozářily lesní loubí; plamen jejich vrhl světlo mezi stromy. Všichni hrůzou zkameněli. Tlupa lotrů šklebila se v houštině na konci lesa,lesa. Nastal zápas. Mezci kvičí; ostří zbraní v světle smolnic leskne se, zbroceno krví. Ruka na obranu vzpiatá přeražena klesá k tělu; pochodeň, jež padla v trávu, zapálila nízké křoví. Bolný chrapot poraněných v zmírajících sten se mísí... Zšeřilo se. Na oblohu luny modrá záře vplula... Zápas skončen. Pode stromy vysílají slední vzdechy z prsou plných ran a krve 44 Joelovi služebníci – – – Většinou již dodýchali; dva z nich pak na silné větvi pověšeni hlavou dolů v bezměrné muce se klátí. A pán jejich, kupec Joel, marně na zemi se zmítá, mocí překousat se snaže pouta, jimiž smečka lotrů svázala jej do kozelce. Z rány na hlavě mu stéká rudý pramen teplé krve a na čele, ach, tak pálí! Marno vše, drží tak pevně uzly provazů těch kletých! A rána jej bolí, pálí, pálí jako žhavé dřevo, a hlava se Joelovi rozskočit můž palčivostí: je mu, jak by položil jej kdosi v lesní mraveniště... Konečně do mdloby padá kupec znaven, utýraný... Mříží lesních větví s nebe mlčky s klidem filosofa prohlíží si hrstku mrtvol modrý měsíc... * * * 45 Slunce vyšlo, jasem bílým posypalo rosná luka, šedé stráně, paprskům pak několika dalo vniknout v lesní loubí, kde pod stromy usychaly zvolna stopy lidské krve. Černý havran zakrákoral a lup věště na mrtvoly s nedalekého slét stromu. Zelenavých mušek roje do krvavých ran se vssály. Poutník jakýs kráčel lesem, míře asi do Jericha. Zraky vážně zadumané věštily s pobledlou lící, že to není prostý pastýř, ale spíše sluha Páně, vykladač zákonů, písma. Náhle stanul, pozachvěl se a vzkřikl, Joela poznav. Ten však zavřené měl oči, ztěží nohama jen hýbal a rukou, jež krvácela, snažil se zacpati ránu, z níž krev stále ronila se. Chodec zastaviv se tiše, sklonil se k zraněné hlavě, a vida, že leží Joel téměř zcela v bezvědomíbezvědomí, v soustrasti zašeptal tiše: 46 „Ubožáku, líto mi tě... Měl bych pomoci ti trochu, – najít pramen vody, vymýt rány tvé a ovázat je, ale marno by to bylo... Těšil jsi se asi domů, zbytečně však! Líp ti, tady dokonáš-li v lesním tichu nežli – – Eh, co!“ Mávl rukou, ještě jednou hlavou kývl a pak spěšně bral se dále... Zase bylo ticho v lese, pouze bzukot lesklých mušek zvučel jednotvárnou hudbou nad mrtvými těly v houští. Opodál po chvíli cosi zašustilo. Něčí kroky... Levita to kráčel kvapně k Jerichu z Jerusalema za svým pánem... „Hrůza! Co to? Tady bitva jakás byla!? – A zde – ano, nemýlím se, Joel, kupec! Ano, ano, – Joel je to! A snad zabit?! – A že pán můj neviděl jej? Či šel k městu jinou cestou? Není možná, musil tudy, ale proč jen raněného na zemi tu ležet nechal? 47 Známo přece srdce jeho k trpícím je láskou ryzí!“ Náhle v čelo udeřil se. „Ach, již vím! Zajisté proto, ano, ano, proto nechal Joela tu pán můj ležet, – že choť jeho...“ Nedomluvil. Slza jen mu vklouzla v oko, ale levita ji rychle setřel opálenou rukou. Na to zvedl z trávy roucho, které potřísněno krví válelo se poblíž mrtvých; pokryl jím tvář Joelovi, aby kupec zmírající ušetřen alespoň zůstal dotíravých rojů hmyzu... Pak za pánem sluha pílil křivolakou cestou lesní. Z hluboka les oddychoval v těžké vzdechy Joelovy. Vůně stromů nepříjemně mísila se v zápach krve, – a čas jednotvárně plynul. Chýlilo se ku poledni. Hýkot oslí v lesní houšti nového prozradil chodce, a již prošlo mříží větví, 48 klesajících téměř k zemi, šedé zvíře, obtěžkané nákladem neseným z města. Vedle osla pomaloučku kráčel starý Samaritán. Jako dříve kněz, jenž bral se před levitou mimo mrtvé, a jako levita po něm, tak i tento třetí chodec zastavil se nad padlými, zadumal se a pak klekl k Joelovi, jehož prsa dosud žitím zdvihala se. Ucho Samaritán kupci sklonil k prsům poraněným, zdvihl plátno, kterým přikryl levita jej před polednem, ale dále nepospíšil jako jeho předchůdcové. Kdežto oněm horkou slzu soucit v oči valem vlákal, Samaritán ušklíbl se, a dvé jisker ostrých, žhavých, z očí jeho zasršelo... „Chachachachá! Vida, vida! Joel tedy dodělává? Který hloupý lotřík vedl nůž svůj právě k jeho hrudi? Ó, musil to býti věru hlupák notný, nemyslivý, 49 pouhý břidil v loupežnictví, jemuž démon zloby do žil ani trochu svého vtipu neukápl! Takto v duchu jistě mysl Joelova zalétá teď k jeho choti. Myslí na ni asi s láskou, doufaje, že bude lkáti pro něho, až donese jí někdo zvěst o jeho smrti... Neví bloud, že ženy klamou, láska jich že pouhou plevou, kterou vítr náhod zmítá... A choť jeho není z lepších! Ovšem, když se za obchodem po celý rok člověk toulá světem, nelze diviti se, že mnohdy i nejctnostnější žena náhradu si najde. Vždyť hřešiti je tak sladké!“ A Samaritán si v duchu představoval krásnou ženu, kterou doma Joel nechal, jak se celá slastí chvěje trávíc dlouhé hvězdné noci v cizích ložích beze studu, bez vzpomínky na manžela... A Joel na prahu smrti jistě ještě pevně věří v její věrnost, ve ctnost její. 50 Samaritán pamatuje, jakým býval nepřítelem celého Samaří Joel. Ženy, zrozené v Samaří, nazýval jen nevěstkami; kdykoliv některou potkal, na zem před ní odplil hlučně, a Samaritánům zase blbých tvrdohlavců spílalspílal. Poraněný kupec živ byl v stálé vádě se Samařskem. Na Samaritány často nejen sám se obořoval, ale i svou četnou čeleď štval, by jich nelitovala, když kol jeho statku s bravem musili se někdy bráti. Služebníci jeho hrubě – ve všem poslušni vždy pána – zaháněli do statečku pastevce samařské. Brali kamení na ně i hole, prašivými psi je zvouce... Oh, co dal by nyní stařec za to, kdyby ponaučit zpupného kupčíka mohl, jak stál pod Samaritány, ač před nimi drze plival, – oč bídnější ženu vzal si, než je slední cizoložka v celého Samařska městech! 51 Byla by to pomsta sladká, zírati na nepřítele, jenž ti celý život kalil, jak se hroutí pod ranami, jež na něho Osud seslal! Ostatně říkal sám Joel: Oko za oko, zub za zub! Nuže, proč by neměl zkusit nejen, jak je sladko křivdit, ale také, jak je trpké, křivda-li se snášet musí! V tom se poraněný Joel trochu pohnul, vzdychl bolně a snažil se vznésti ruku k ústům, která prahla žízní. Samaritán s beder osla sňal velkou nadobunádobu s vínem, přiložil ji k horkým retům žíznícího, který rychle lokat počal spasnou vláhu... Na to vymyl Samaritán Joelovi bodné rány, oleje v ně svého nalil a obvázal raněného, který zvolna probíral se z dlouhých mrákot zase k žití. Pak pozdvihl na hřbet oslí stařec raněného kupce a pobídl zvíře k chůzi... Šeřilo se. V šarlatové lůžko zlaté slunce kleslo, 52 když teprve Samaritán dospěl k prahu svého domu a s pomocí ženy svojí snesl kupce s hřbetu osla, by jej přijal pod svou střechu. A když trochu jídla skytl kupci, jenž je mlčky požil, načež v těžký spánek padl, – vyšel Samaritán s ženou před prah domu, by s ní všechno, co byl cestou shlédl, sdělil. Když důkladně vypověděl, jak Joela našel v lese raněného, bez pomoci ležet poblíž kupy mrtvol, dodal: „Rci, je smrt snad trestem za hříchy, jež páchali jsme? Ne, smrt je spíš vykoupením z bludného života kruhu. Trestem může být jen život... Proto vzal jsem raněného v dům svůj, abych vyléčil jej, načež ať se vrátí domů, kde jej čeká vnadná žena, černovlasá krasavice svůdných očí, plných ňader, chovajíc na klíně synka, v cizím lůžku zplozeného. Býval na nás Joel metlou, proklínal Samaritány, 53 nevěstek a psů prašivých přezdíval nám,... vzpomínáš si? Měl jsem jej snad nechat zemřít? Ne! Ať žije, ať svou ženu s našimi ženami srovná! Život větším trestem bude pro něho, než smrt by byla!“ 54