APOŠTOL.

APOŠTOL. (Freska moderní.)
„Byl krasavcem. Měl černý, hustý vlas a oči jiskrné, jejichžto žár byl s to, v srdcích dam města celého touhu po jeho vzbudit náručí. Znak démona zdál se mít na čele, démona, za nímž davy spěchají, i když je žene na hrot bodáků, a ještě křičí: „Zdráv buď vůdce náš!“ Několik slov – a stávku vyvolal tam, kde nebylo z rána potuchy, že možna vůbec vzpoura nějaká a kde jho dělnického osudu sbor proletářů v modrých halenách si sladil ještě vtipem, písničkou – a ani ve snu nepomyslil si, že lépe by mu mohlo někdy být:..být... Však přes noc z klidných, dobrých beránků se šelmy staly krvežíznivé a kamení do oken továrny ze stera rukou prudce pršelo... A kdyby byl chtěl město vypálit číči okresního zabít hejtmana, já hlavu vsázím, ač jen jednu mám, 57 že byl by slovy jeho spitý lid s radostí šel zaň spáchat zločin ten... Když na řečniště vyšel, nestichl bouřlivý potlesk, jímž jej vítali, dřív nikdy, nežli po čtvrt hodině. Mužům se leskly oči hořečně, sotvaže s rtů mu prvních vět sjel proud. A on vám, pane, uměl hovořit! Rukama mával, pěstí zatínal a hladké jeho čelo vysoké co chvíli vráskami se zchmuřilo či černá vlna vlasů bohatých mu kynem hlavy spadla do čela a v dokonale krásné tváři měl tak bolestný vždy výraz, podlostí že musila být každá pochybnost o tom, zda vskutku věří v nitru svém heslům a slovům, lidu hlásaným – – Slul Krištof Bald onen náš redaktor a věřte, jména Bohorodičky že nejhysteričtější z městských žen si nikdy nešeptaly zbožněji než jméno jeho. Bald jen, Bald a Bald – to maják byl, k němužto s obdivem jak bohaté tak chudé zíraly a v hloubi duše každá přála si, by pomilovati se mohla s ním. Vím o jedné, jež majíc před svatbou, veřejně prohlásila upřímně, že mohl-li by Bald ji milovat, hned vrátí slovo svému ženichu. Jiné mu samy psaly dopisy, 58 nabízejíce se mu nestoudně jak velkoměstské dámy tenorům. On však si vybral děvče chudičké, fabričku bledou, krásku mladičkou zraků jak hvězdy jasně hořících a dlouhých, černých vlasů hedvábných... Ta sedávala, když on řečníval, vždy v prvých řadách jeho ctitelů a zbožně, jakoby byla v kostele, mu slova od úst téměř hltala. Když měla denně večer po práci a vyšla ze chmurných vrat továrny, tu opodál již rek náš očekával, by stisk jí ruku. Zazářila vždy a bledou tvář jí polil ruměnec, jejž vykouzliti pouze dovede jas štěstí, v duši měkce hřející. Pak ruku v ruce spolu chodili za městem stinnou, vonnou allejí. Co polibků tam padlo, nepovím,nepovím. Vím jen, že dámy z města celého té chudé závidělizáviděly fabričce... On namlouval jí, až se vyšine do poslaneckých řad, by prakticky své mohl prováděti zásady a ukázati, jak lze pracovat pro dobro utištěných dělníků, že vezme si ji za svou manželku. V té době však již v pravdě byla jí, neb láska jejich měla následky, jak bývá častěj v takých případech. 59 Nu –“ zde si děda, jenž mně vyprávěl tu historii z labské osady, svou dýmku nacpal, zvolna zapálil a bafů pár do vzduchu vypustiv, zas pokračoval: „To jim odpouštím, vždyť vím, že mládí nemá rozumu a nedovede vášní přemáhat – – Tak Baldovi se hošík narodil, leč milý apoštol svou milenku si dosud váhal vzíti trvale. V tu dobu rušné vlny veřejné se vzepialy a politický rej, jenž rozvířil se v naší krajině, do říšské rady Balda vynesl... Nuž, vyšvihl se.“ Staroch zamžikal ironicky zrudlýma očima. „A za dva roky, abych krátce vám tu celou dopověděl historku, si novopečený pan poslanec bral vdovu po továrníku, jemuž kdys nechal davem poštvaným do bytu střelit, okna vytlouci... Čas mění se a lidé s časem též... Co dělá oklamaná fabrička, snad chcete ještě, abych řekl vám? Již pranic pane... Letos –“ Zrak mu zvlh a v oční koutky slzy veběhly. „Se svůdcem svým se soudit nechtěla, ač chudá byla jak myš kostelní. Pro dítě své dřela se v továrně a bledé líce její pobledly jí od té doby ještě dvojnásob, 60 že měla pak pleť téměř mrtvolnou. Žal hlodal jí na zdraví chatrném, až upadla do těžké nemoci... Tu jednou zarachotil ulicí, v níž obývala svoji světníčku, Bald, apoštol, na automobilu... Rozárka byla tehdy v horečce a nežli jí kdo mohl zabránit, veběhla s drobným děckem v náručí do cesty rozjetému povozu – a zpět mi ji už mrtvou přinesli... Já totiž dědem byl té dobračky... Nu – zahrabal jsem ji a oplakal... Však papír, potištěný frasemifrasemi, a slova na táborech hlásaná mi od té doby připomínají vždy umíráček teskný, trhaně té dobré duši odzvánějící... l nedivte se, na apoštoly že více politické nevěřím, a – s odpuštěním, že jste od cechu – že proklínám v peklo i noviny...“ A znovu nacpal dýmku vyhaslou... 61 OBSAH: Str. Otázka5 Je zdiskreditována zcela lyrika6 Můj humor7 Fatum12 Příchod jeseně13 Krajina v září14 Poslední přání15 V tichu večera17 Vzpomínka šibeniční18 Jarní nálada23 Zda věřit smím?24 Havlíčkův hněv25 Poučený konšel29 Karel Tráva31 Maloměstský květen32 Někdejší lásce34 Kus dopisu36 Přátelé36 Výčitka37 Na vějíř38 Improvisace39 Na dušičky40 Samaritán41 Idealy55 Apoštol57
OPRAVA. Na stránce 16. čti dovoliž místo dovolíš.
E: av; 2005 [62]