„Byl krasavcem. Měl černý, hustý vlas
a oči jiskrné, jejichžto žár
byl s to, v srdcích dam města celého
touhu po jeho vzbudit náručí.
Znak démona zdál se mít na čele,
démona, za nímž davy spěchají,
i když je žene na hrot bodáků,
a ještě křičí: „Zdráv buď vůdce náš!“
Několik slov – a stávku vyvolal
tam, kde nebylo z rána potuchy,
že možna vůbec vzpoura nějaká
a kde jho dělnického osudu
sbor proletářů v modrých halenách
si sladil ještě vtipem, písničkou –
a ani ve snu nepomyslil si,
že lépe by mu mohlo někdy být...
Však přes noc z klidných, dobrých beránků
se šelmy staly krvežíznivé
a kamení do oken továrny
ze stera rukou prudce pršelo...
A kdyby byl chtěl město vypálit
či okresního zabít hejtmana,
já hlavu vsázím, ač jen jednu mám,
že byl by slovy jeho spitý lid
s radostí šel zaň spáchat zločin ten...
Když na řečniště vyšel, nestichl
bouřlivý potlesk, jímž jej vítali,
dřív nikdy, nežli po čtvrt hodině.
Mužům se leskly oči hořečně,
sotvaže s rtů mu prvních vět sjel proud.
A on vám, pane, uměl hovořit!
Rukama mával, pěstí zatínal
a hladké jeho čelo vysoké
co chvíli vráskami se zchmuřilo
či černá vlna vlasů bohatých
mu kynem hlavy spadla do čela
a v dokonale krásné tváři měl
tak bolestný vždy výraz, podlostí
že musila být každá pochybnost
o tom, zda vskutku věří v nitru svém
heslům a slovům, lidu hlásaným – –
Slul Krištof Bald onen náš redaktor
a věřte, jména Bohorodičky
že nejhysteričtější z městských žen
si nikdy nešeptaly zbožněji
než jméno jeho. Bald jen, Bald a Bald
– to maják byl, k němužto s obdivem
jak bohaté tak chudé zíraly
a v hloubi duše každá přála si,
by pomilovati se mohla s ním.
Vím o jedné, jež majíc před svatbou,
veřejně prohlásila upřímně,
že mohl-li by Bald ji milovat,
hned vrátí slovo svému ženichu.
Jiné mu samy psaly dopisy,
nabízejíce se mu nestoudně
jak velkoměstské dámy tenorům.
On však si vybral děvče chudičké,
fabričku bledou, krásku mladičkou
zraků jak hvězdy jasně hořících
a dlouhých, černých vlasů hedvábných...
Ta sedávala, když on řečníval,
vždy v prvých řadách jeho ctitelů
a zbožně, jakoby byla v kostele,
mu slova od úst téměř hltala.
Když měla denně večer po práci
a vyšla ze chmurných vrat továrny,
tu opodál již rek náš očekával,
by stisk jí ruku. Zazářila vždy
a bledou tvář jí polil ruměnec,
jejž vykouzliti pouze dovede
jas štěstí, v duši měkce hřející.
Pak ruku v ruce spolu chodili
za městem stinnou, vonnou allejí.
Co polibků tam padlo, nepovím.
Vím jen, že dámy z města celého
té chudé záviděly fabričce...
On namlouval jí, až se vyšine
do poslaneckých řad, by prakticky
své mohl prováděti zásady
a ukázati, jak lze pracovat
pro dobro utištěných dělníků,
že vezme si ji za svou manželku.
V té době však již v pravdě byla jí,
neb láska jejich měla následky,
jak bývá častěj v takých případech.
Nu –“ zde si děda, jenž mně vyprávěl
tu historii z labské osady,
svou dýmku nacpal, zvolna zapálil
a bafů pár do vzduchu vypustiv,
zas pokračoval: „To jim odpouštím,
vždyť vím, že mládí nemá rozumu
a nedovede vášní přemáhat – –
Tak Baldovi se hošík narodil,
leč milý apoštol svou milenku
si dosud váhal vzíti trvale.
V tu dobu rušné vlny veřejné
se vzepialy a politický rej,
jenž rozvířil se v naší krajině,
do říšské rady Balda vynesl...
Nuž, vyšvihl se.“ Staroch zamžikal
ironicky zrudlýma očima.
„A za dva roky, abych krátce vám
tu celou dopověděl historku,
si novopečený pan poslanec
bral vdovu po továrníku,
jemuž kdys nechal davem poštvaným
do bytu střelit, okna vytlouci...
Čas mění se a lidé s časem též...
Co dělá oklamaná fabrička,
snad chcete ještě, abych řekl vám?
Již pranic pane... Letos –“ Zrak mu zvlh
a v oční koutky slzy veběhly.
„Se svůdcem svým se soudit nechtěla,
ač chudá byla jak myš kostelní.
Pro dítě své dřela se v továrně
a bledé líce její pobledly
jí od té doby ještě dvojnásob,
že měla pak pleť téměř mrtvolnou.
Žal hlodal jí na zdraví chatrném,
až upadla do těžké nemoci...
Tu jednou zarachotil ulicí,
v níž obývala svoji světníčku,
Bald, apoštol, na automobilu...
Rozárka byla tehdy v horečce
a nežli jí kdo mohl zabránit,
veběhla s drobným děckem v náručí
do cesty rozjetému povozu
– a zpět mi ji už mrtvou přinesli...
Já totiž dědem byl té dobračky...
Nu – zahrabal jsem ji a oplakal...
Však papír, potištěný frasemi,
a slova na táborech hlásaná
mi od té doby připomínají
vždy umíráček teskný, trhaně
té dobré duši odzvánějící...
l nedivte se, na apoštoly
že více politické nevěřím,
a – s odpuštěním, že jste od cechu –
že proklínám v peklo i noviny...“
A znovu nacpal dýmku vyhaslou...