Červánků nachem sotva východ zkvet’,
již zase s houslemi ten známý kmet
v průvodu hocha městem k Louvru bloudí;
tam u bran zámku sedí den co den,
a bez přestání jeden pláč a sten
vyzáblá ruka z vetché struny loudí.
Zda slzami lesk očí jeho zhas?
v probděných nocích zda mu zbělel vlas?
co tají vrásky na průsvitné skráni? –
Teď přestal hrát... co si to šeptá jen?
teď usmívá se... jaký milý sen
vzpomínky kouzlem v duši se mu sklání?
„Má holubičko, kam tě luňák nes’...
Madonna v ráj a víla prchla v les;
já slepý kmet tvou stopu najdu stěží.
Na uschlém štěpu mojich smutných let
ty’s byla bílý jabloňový květ,
na rumech štěstí míru břečťan svěží.
Tu noc, kdy zmizela’s mi beze stopy,
pak lidská řeč: jelení příkopy
prý neviděly takých krásných lící...
tu bil jsem v lebku, trhal šedý vlas,
tu z šílenství jsem v život procit’ zas,
bych poznal, že jsi krále milostnicí!
Mé poupě bledé“ – a v minulých dnech
se opět kochá v upomínkách všech,
pod šedou brvou slza se mu blýskla...
V tom z dvora náhlý šum se nese dál,
třesk bubnů, stráží ryk... to jede král!
a ruka starce pevněj’ strunu tiskla.
Ó soudy boží! – co v té struně zní,
zpěv svobody a chorál pohřební,
pout řinčení a nářek usedavý;
pak divý jásot bujné rozkoše,
jak padaly by katu do koše
pod guillotinou zkrvácené hlavy!
Ztich’ davu šum a král se zastavil,
na čele jemu chladný pot se slil –
pak oře bod’ a obrátil se k stráži:
„Zde hoďte starci tyto dukáty,
však ať se více hudec proklatý
před palác s touto písní neodváží!“
A zmizel s průvodem. – K večeru od brány
do města slepec dráby vyštvaný
se blíží k mostu... jak ta řeka hučí!
krok starce volný slábne víc a víc,
leč v hlavě víří dojmů na tisíc
a na jich vlnách zoufalství květ pučí.
Za hochem stoupá zamyšlen a tich,
tu zdá se mu, že v luny paprscích
tmy věčné přízrak mizí z jeho zraku;
na břehu v stromech, v lesku sněžných vln
ten obličej zří božské krásy pln,
tu kyne mu – tam rozplývá se v mraku.
„Mé drahé dítě, vím to, dobře vím,
má hrozná pomsta odkazem je tvým,
vždyť i ta struna má se chvěje studem –
slyš, hochu můj, ty dukáty sem dej!“
a již je vrhá v řeky šumný rej...
„Bůh pomůže... snad nějak živi budem!“
Po čase městem pověst letí v dál,
že náhle na smrt onemocněl král,
a hudec jakby zmládl touto zvěstí,
vstal z lože, ladil staré housle hned...
„Pojď provodit mne, hochu, naposled –
jak děkuji ti, bože, za to štěstí!...“
A pravdou byla tenkrát plachá báj,
král vášní stržen hrobu na pokraj
se v mukách svíjel na smrtelném loži;
prch’ milců dav a zástup lehkých žen,
klet národem, přátely opuštěn
umíral trapně král z milosti boží.
„Tak, dobrý hochu, jenom dál, jen sem,
ať zahraji mu k smrti pod oknem,
snad pozná strunu moji umíraje...
Ó vím to, vím, že písně mojí hlas
v nejhlubší peklo vbičuje ho zas,
byť třeba stanul již na prahu ráje!“
A stařec hraje... Co v té písni zní!
zpěv svobody a chorál pohřební,
pout řinčení a nářek usedavý...
pak divý jásot bujné rozkoše,
jak padaly by katu do koše
pod guillotinou zkrvácené hlavy!
Z komnaty krále vzdech a pláč a ston –
pak dlouhé ticho... chodbou šum a shon,
a v dveřích zjeví komoří se bledý,
rtem chvějným hlásá: Jeho Milost král
patnáctý Ludvík právě dokonal!...
v tom struna hudci praskla – naposledy.