Prohlubně bařin v pralesním houští,
k nimž se jen bludně mroucí zvěř pouští,
bystřiny zdraných žlabin s šklebnými tesy,
zamlklé trosky hradišť, schmuřené lesy,
samoty, úvaly, klesty,
pohorské dědiny s městy,
rybníky pusté, zapadlých tůní klín,
vyzralá role, skosená luka –
říjnové noci sychravá ruka
v konejšce hejčká z těžkých mlhovin.
V mátohy snů, v jich kouzla i hroby,
v chorob a strázní bezesné mdloby
zatne se hvizd – řez táhlý. V probrané svahy
vlak se to řítí. Pod ním chvějí se prahy.
Zduta, vždy hlasněji stená
stroj; v předu rudá skla zmžená
sunou se s chvatem příšerným k nádraží.
Z temnoty husté světla se nítí,
kmitají, uzlí v blýskavé síti.
Stanice živne. Vlak se zaráží.
Práskání dveřmi, pozdravy ranní,
služebné skřeky, přípřeží ržání,
loučení, vítání, zvuk signálů břitký
s hovory přervanými kříží se v mžitky.
Smeknuv a hladě si vlasy
pokorně lokaj se hlásí:
„Uctivě líbám ruku–,“ vak pánův jal.
„„V továrně jak –?““ pán dí. „„Moje paní –?““
„Chora zde stále; nevyjde ani – –“
Povely nové! – vlak se valí dál.
Poštovní kára s kočárem k městu
sjíždějí. Nuzně mhourají v cestu
lampičky v oknech tkalců při časné práci.
V ulicích placho. Hrkot vozů se ztrácí;
vzruch jen až na druhém konci
obce. Tam – bezděční honci –
lidé se kupí; nutká je hlad a zisk.
V ústret jim skřípne tovární brána,
se sloupu křísne v zášeří rána
svítilny elektrické zářný trysk.
Ekvipáž mihla kolem, kde cesta
zatáčí k ville v zahradě. Šestá! –
zahučí parní trouba. Spuštěny stroje;
řemeny, kola, člunky, kotouče, spoje
v šíleném pospěchu bzučí,
drktají, hviždí a skučí.
Z komínů obřích nad rys černých střech
boulí se kouř a v chvosty se tyčí
oblačné. V chumle rostoucí fičí
mrazík a rozvláčí je po sadech.
V smračených mlžin rozlehlé valy
s hřbetu hor slunce vrývá a pálí
sršící střely, hroty, řeřavé blesky.
Zvolna si mýtí v postup vítězný stezky.
Na čela vypjatých vrchů
z prudka již opojnou sprchu
polibků vrhá. Hřebeny doubravin,
vrcholy korun v aleji k stráni
vášnivě čechrá planoucí dlaní.
S kostelní věže stírá vlhký stín.
Staletá srdce zbuzených zvonů
rozzvučí v hymny skřídlených tÓnů.
Hlaholy chví se, dlouží, rozdechnou v dáli...
V svatyni po různu lid spěje a chválí
v souzvuku varhan své štěstí,
že mu zas přáno je nésti
života zloby, břemena v nový den.
Stařecké vzdechy s prozpěvem dětí
vzlétají v klenbu jímavou spletí...
Z voskovic čmoud se vlní prozářen.
Dozněla mše a v chrámě se volní.
Po schodech z něho k budově školní
učitel městem táhlým s mládeží kráčí.
Školáků cháska svižně jak hejna ptačí
šveholí, druží se, ptýlí.
Slunce proud paprsků chýlí
na školu terčem. V průčelních hodinách
zachřaptí cimbál osmkrát líně.
Slnící chrstka proniká v síně,
třepí se na sklech, škamnách v třpytný prach.
Záplava jasu řine se k ville,
hýřivě vpadá v třásně clon bílé,
za nimiž trylek zvonku zuřivě zazní.
Komorná zlehka vstoupí v ložnici s bázní.
„Šperk zde –.“ „„Jej přines –?““ hned paní.
„Milostpán z cesty.“ – „„Tam –,““ dlaní
kyne jí stranou, „„– polož jej. Nuž, co víc?““
„Lístek?“ – „„Ah!““ chvatně známé čte řádky:
– ,fádno tu bez vás, fantome sladký – –‘
„„Jdi!““ – Čte zas. – V lůžko k snům dál boří líc.
Za parkem villy úvozem dole
vyvádí pasák v sklizená pole
loudavě stádo kozí. Kde bují tráva,
huňáčům mlsným na roh návěští dává.
V ohništi z kamene vkleče
zemčata do černa peče.
Trhaně houká: „– Volný jsem – jako pták –!
Kde se kdo může – rovnati ke mně –?
Slunce je moje, – moje ta země – –“
Nad pastvou přelét' z lesa cvrčal mrak.
Zalehl v korun kosmaté řady.
Na holých větvích hoří již všady
řeřabin růměn. S vnučkou pučící zdravím
pensista na vzduch jde vstříc paprskům smavým.
Teplo mdlé v posled snad chytá
líc jeho vráskami zrytá.
V strniska, zvůry klade se hebce tkaň –
jeseně hedváb. Slunce naň stele
měnivých perel přízdoby chvělé.
V ohnivých barev hře plá horská pláň.