TICHÁ MOUDROST
Když nadějemi srdce tvé stále se konejšilo,
bolesti všecky rvaly tě nekonečně,
z ran nesčíslných krvácel’s každodenně,
jež tobě zasadila tvá bláhová, bláhová naděj!
Člověka jemného, neproměnného
čekal jsi od jitra do západu
a nepřišel! – – Ó bezesné, bolestné noci,
největší muky to marného očekávání!
Nic není tu bolestnějšího, než v touze žíti
zklamané, denně vždy ubíjené! –
Má touha jak útlounká, sladká jak dívka byla,
jež na zrcadlo dívá se očima důvěřivýma,
na zrcadlo své, svou duši. –
A denně ji vidíš zmírati a vracíš se s večerem domů,
neb nenašel’s hledaného.
A hořké, slané a bolestné slzy
tvé tváře rosí – marného hledání slzy...
A teprv když bláhové naděje jsem se zřekl,
že najdu ztělesněn sen svůj čaruplný,
líbeznou záři štěstí neproměnného
a usmívající se bytost lidskou –
tu teprve mír se snesl v srdce mé unavené,
večer byl vonný a vlahý tak po dnech těch rozhořelých,
a spánek mi na víčka líbezně kanul.
Tu věděl jsem: nebudu marně již hledati zítra
v bolestné touze!
Má vidina čistá a něžná, ze stříbrné mlhy utvořená
nebude zmírati znova!
[17]