TICHÁ MOUDROST

Antonín Macek

TICHÁ MOUDROST
Když nadějemi srdce tvé stále se konejšilo, bolesti všecky rvaly tě nekonečně, z ran nesčíslných krvácel’s každodenně, jež tobě zasadila tvá bláhová, bláhová naděj! Člověka jemného, neproměnného čekal jsi od jitra do západu a nepřišel! – – Ó bezesné, bolestné noci, největší muky to marného očekávání! Nic není tu bolestnějšího, než v touze žíti zklamané, denně vždy ubíjené! – Má touha jak útlounká, sladká jak dívka byla, jež na zrcadlo dívá se očima důvěřivýma, na zrcadlo své, svou duši. – A denně ji vidíš zmírati a vracíš se s večerem domů, neb nenašel’s hledaného. A hořké, slané a bolestné slzy tvé tváře rosí – marného hledání slzy... A teprv když bláhové naděje jsem se zřekl, že najdu ztělesněn sen svůj čaruplný, líbeznou záři štěstí neproměnného a usmívající se bytost lidskou – tu teprve mír se snesl v srdce mé unavené, večer byl vonný a vlahý tak po dnech těch rozhořelých, a spánek mi na víčka líbezně kanul. Tu věděl jsem: nebudu marně již hledati zítra v bolestné touze! Má vidina čistá a něžná, ze stříbrné mlhy utvořená nebude zmírati znova! [17]