ALEJ BŘÍZ

Antonín Macek

ALEJ BŘÍZ
Bříz alej podél cesty je jako zelené vodopády, jimiž běl kmenů prosvitá před zraky rozzářenými a bílá cesta svítí. Jdeš kolem a objímáš vysoké, bílé kmeny, s jichž korun splývá zelená prška zlatá, a nasloucháš šepotu pohádkových panen o láskách pohádkových, o dobré matce zemi, o křišťálových vlnách potoka, jenž kolem plyne. Tu náhle raněnou břízu potkáš se servanou korou a zříš její větve naříkající, že ona bude sama schnoucí a chorá v středu pyšných a krásných družek! A myslíš teskně na tolik ubohých servaných dívčích srdcí, raněných bytostí, šlapaných životem, schnoucích uprostřed pyšných družek – a v teskném šepotu raněné břízy zní tichý, tajemný nářek a z vodopádu zeleného zří bílé plačící tváře a vlasy rozpuštěné vlají, zasvítí bělostné ruce skleslé. – Objímáš raněnou břízu živoucí, útlou a krásnou, zmírající bytost, zhnětenou životem, jenž řítí se bílou cestou. [43]