BOHU BUDOUCNOSTI
Já miluji tě, že jsi opuštěn, ó Bože!
Nevkročil jsem v šeré chrámy a nenaslouchal pašijím
a přece otvíraly se oči mé a bolest schvátila mne.
Bůh není vladařem,
je nejopuštěnější ze všech,
je profanován v chrámech a ubíjen, poplván je v arsenálech,
je ze srdcí rván, jichž dotknul se v blažené tvůrčí chvíli
své lásky!
Je denně popírán a poplváván ve žurnálech,
jež zvučí chválou odpůrců jeho, zabíječů lidí a lásky.
Dreadnoughty, děla, velkoměst doupata
vysmívají se jemu,
špína i hadry, zločin i sprostota, slabost, bída i umírání,
to dílo lidské, ohromné dílo nestvůrné kapitálu a zotročení,
hlouposti, zbabělosti
směje se jemu!
Ó neznámý, nejvyšší, svol, bych rety ubohými
a neočistěnými žhavými uhly
směl bolest svou i tvou vyřknouti řítícími se slovy svými,
o jiskru žití zaprosit tě v svůj život zmrazený, stuhlý –
ó Bože, Bože Kosmu, věčných převratů, Bože života i lásky!
Dík tobě za vášně, ó sílo, kráso sama,
dík za ta bolestná, blažená vzbouření krve,
jež dopřáváš nejmenšímu ze svých tvorů
a za dar nejkrásnější
zřít tvoji tvář chvíli a směti pět píseň poznání tvého.
Necestou šel jsem. V zapadlé kdes knize
magické slovo náhle zasvitlo mi.
[7]
Já tebe nezřel v bělostné ni v azurové říze,
tys nebyl Mocný s blesky, vichry, hromy,
tys tichý vánek byl, v nejnepatrnější van jsi se halil
a já tě poznal v něm a v prach jsem sklesnout musil,
proud slzí nezadržitelný mé líce zalil,
tu celou bytostí svou jsem tvou strašnou, hrůzně velkou jsoucnost zkusil!
A přec tak neznámý jsi, ó velký nepojmenovatelný,
ó Bože magů!
Já nemohu líbat nohou tvých, neb všecka úcta světa
je paskvil ubohý úcty, jež přísluší tobě.
Ne verši neslavím tě, uměle jež zvučí,
jen děcka zajíkavý hlas je možný v tvojí přítomnosti;
ne v keři hořícím, ne v hrůze, jež lidi třást se učí,
ty v jiné vystupuješ svojí velebnosti!
Ty nejsi vinen mukami, jichž plna je teď země,
neb dal jsi lidem vše, cos měl: sen krásy, lásku i smrt bez bolesti –
Leč člověk nechápal tvých darů i zavrhl též velkost svého štěstí,
ó dárče života i krásy!
Tož dík, dík za vše tobě! I za ty bohy dávných věků,
za bohy-lidi, v jejichž tělech krásných
kdys plála zoře lásky tvé a v nichž mluvils ke člověku,
za kouzlo nezapomenutelných dní slunných, jasných,
za všecky květy, jež stlal jsi k nohám i mne nehodného,
za zření jasné dobrého i zlého –
za zářný drahokam, jejž vložils’ ve hruď moji,
jež srdcem zve se!
Mé odpusť odvaze, že dílo ubohé to věnuji ti,
můj sladký fantome! Neb nemožno být
upřímný k lidem, dícím: dej nám, co se líbí,
[8]
co pomáhá nám příjemněji život proživořit!
A nemožno mi těm se vyznat ze slabostí, bolestí svých,
tak zřídka tryská z úst jich živý těchy pramen!
Zreglementovaní, pořádní, poslušní lidé,
zlatého telete oddaní služebníci! –
Jak možno jimi býti
a o Kosmu vědět?
Jak mohou chtíti být vladaři, znajíce nekonečnost?
Jak mohou poskvrňovati a ničiti dílo tvoje,
jak mohou zhrdati dary tvými,
nejkrásnějšími dary tvými?
A dí, že rostou, když jejich válečné lodě brázdí oceány,
když chlubně zabodnou na pólech kusy hadrů
a řeknou pyšně: Není kouta
na širé zemi, kam by nevkročila
již noha lidská.
Tys zjevil se jim, dals jim určitou a krásnou
odpověď na vše, dals jim možnost všeho,
čím zkrášliti lze zemi, každou chvíli žití stvořit jasnou
člověka blaženého. Tys z rájů nevyhnal jej, tys možnost dal mu stvořit si je,
tys krásu práce dal mu i krásu nečinnosti,
ráj všude, kde jen člověk šťastně žije!
A lidé v šílenství svém však rájů netvořili,
na nejkrvavějších bojištích jen lidské tlejí kosti,
a ze životů všech nejhorší je ten, jímž lidé žili!
A také mnohým z těch, již poznali tě,
ó dárče rozkoší života,
zdáti se bude, že příliš vybledlá je tvoje gloriola,
[9]
že příliš smutný jsi a málo slibující,
a půjdou raději za těmi, již náhražky slibují jim
těch blažeností, jichž ty jsi dárcem!
Jsem, Pane, zlomený, leč nejsem pochybující
o ráji tvém.
A v bolestech svých cítím,
že třeba dát víc nemocným než obvaz na jich rány,
že třeba dáti jim nejsladší zanícení,
neb tvář země je smutná a jako zmírající.
[10]