BOHU BUDOUCNOSTI
Já miluji tě, že jsi opuštěn, ó Bože! Nevkročil jsem v šeré chrámy a nenaslouchal pašijím a přece otvíraly se oči mé a bolest schvátila mne. Bůh není vladařem, je nejopuštěnější ze všech, je profanován v chrámech a ubíjen, poplván je v arsenálech, je ze srdcí rván, jichž dotknul se v blažené tvůrčí chvíli své lásky! Je denně popírán a poplváván ve žurnálech, jež zvučí chválou odpůrců jeho, zabíječů lidí a lásky. Dreadnoughty, děla, velkoměst doupata vysmívají se jemu, špína i hadry, zločin i sprostota, slabost, bída i umírání, to dílo lidské, ohromné dílo nestvůrné kapitálu a zotročení, hlouposti, zbabělosti směje se jemu! Ó neznámý, nejvyšší, svol, bych rety ubohými a neočistěnými žhavými uhly směl bolest svou i tvou vyřknouti řítícími se slovy svými, o jiskru žití zaprosit tě v svůj život zmrazený, stuhlý – ó Bože, Bože Kosmu, věčných převratů, Bože života i lásky! Dík tobě za vášně, ó sílo, kráso sama, dík za ta bolestná, blažená vzbouření krve, jež dopřáváš nejmenšímu ze svých tvorů a za dar nejkrásnější zřít tvoji tvář chvíli a směti pět píseň poznání tvého. Necestou šel jsem. V zapadlé kdes knize magické slovo náhle zasvitlo mi. [7] Já tebe nezřel v bělostné ni v azurové říze, tys nebyl Mocný s blesky, vichry, hromy, tys tichý vánek byl, v nejnepatrnější van jsi se halil a já tě poznal v něm a v prach jsem sklesnout musil, proud slzí nezadržitelný mé líce zalil, tu celou bytostí svou jsem tvou strašnou, hrůzně velkou jsoucnost zkusil! A přec tak neznámý jsi, ó velký nepojmenovatelný, ó Bože magů! Já nemohu líbat nohou tvých, neb všecka úcta světa je paskvil ubohý úcty, jež přísluší tobě. Ne verši neslavím tě, uměle jež zvučí, jen děcka zajíkavý hlas je možný v tvojí přítomnosti; ne v keři hořícím, ne v hrůze, jež lidi třást se učí, ty v jiné vystupuješ svojí velebnosti! Ty nejsi vinen mukami, jichž plna je teď země, neb dal jsi lidem vše, cos měl: sen krásy, lásku i smrt bez bolesti – Leč člověk nechápal tvých darů i zavrhl též velkost svého štěstí, ó dárče života i krásy! Tož dík, dík za vše tobě! I za ty bohy dávných věků, za bohy-lidi, v jejichž tělech krásných kdys plála zoře lásky tvé a v nichž mluvils ke člověku, za kouzlo nezapomenutelných dní slunných, jasných, za všecky květy, jež stlal jsi k nohám i mne nehodného, za zření jasné dobrého i zlého – za zářný drahokam, jejž vložils’ ve hruď moji, jež srdcem zve se! Mé odpusť odvaze, že dílo ubohé to věnuji ti, můj sladký fantome! Neb nemožno být upřímný k lidem, dícím: dej nám, co se líbí, [8] co pomáhá nám příjemněji život proživořit! A nemožno mi těm se vyznat ze slabostí, bolestí svých, tak zřídka tryská z úst jich živý těchy pramen! Zreglementovaní, pořádní, poslušní lidé, zlatého telete oddaní služebníci! – Jak možno jimi býti a o Kosmu vědět? Jak mohou chtíti být vladaři, znajíce nekonečnost? Jak mohou poskvrňovati a ničiti dílo tvoje, jak mohou zhrdati dary tvými, nejkrásnějšími dary tvými? A dí, že rostou, když jejich válečné lodě brázdí oceány, když chlubně zabodnou na pólech kusy hadrů a řeknou pyšně: Není kouta na širé zemi, kam by nevkročila již noha lidská. Tys zjevil se jim, dals jim určitou a krásnou odpověď na vše, dals jim možnost všeho, čím zkrášliti lze zemi, každou chvíli žití stvořit jasnou člověka blaženého. Tys z rájů nevyhnal jej, tys možnost dal mu stvořit si je, tys krásu práce dal mu i krásu nečinnosti, ráj všude, kde jen člověk šťastně žije! A lidé v šílenství svém však rájů netvořili, na nejkrvavějších bojištích jen lidské tlejí kosti, a ze životů všech nejhorší je ten, jímž lidé žili! A také mnohým z těch, již poznali tě, ó dárče rozkoší života, zdáti se bude, že příliš vybledlá je tvoje gloriola, [9] že příliš smutný jsi a málo slibující, a půjdou raději za těmi, již náhražky slibují jim těch blažeností, jichž ty jsi dárcem! Jsem, Pane, zlomený, leč nejsem pochybující o ráji tvém. A v bolestech svých cítím, že třeba dát víc nemocným než obvaz na jich rány, že třeba dáti jim nejsladší zanícení, neb tvář země je smutná a jako zmírající. [10]

PŘED KRÁMEM LAHŮDKÁŘOVÝM
Om mani – om mani – tak těžce zpívá hlad duše před krámem lahůdkářovým s portálem z drahých, leštěných dřev, před zrcadlovými skly a lampičkami elektrickými, ozařujícími nápisy: hors l’oeuvres, lahůdky, delikatessy – před výklady, kde stlumená oranž ananasů, dužnaté zeleniny smytých barev, uzené, kaviar, ryby, dráždidla žaludku, oltář zrcadlový modloslužby žaludku století mého hlásá slávu. Jdou obětovat sem dámy lhostejné, upjatá těla, mdlá pěstěná pleť, vůně a hedbáv, v cylindrech páni korrektní, elegantní – om mani, om mani – je možno, by zpíval hlad duše před broušenými skly nádherného krámu? A chtělo se mi vrhnout kámen v tu zářící nádheru broušených skel a v novinách byla by zítra dojemná zpráva o šílenci, u něhož vypukla náhle nepříčetnost, o hladovícím, jejž vydráždily raffinované lahůdky, o luxu hořeních tisíců, o krvavých očích hladových, jež šílí při pohledu na tuto hojnost, tisíckrát hojnější onoho rohu symbolického – – A přece jiný byl můj hlad, hlad krutý, krásný a šílený hlad po kráse a rozkoši nejvyšší – kdo by mi věřil, že možno dnes ještě po božství lačnit před krámem lahůdkářským? – [11] A přec to krvavé byly slzy, nejbolestnější, neviditelné, jež na drahé padaly dřevo, na skvoucí zrcadla, zdoby bronzové, sklo broušené – Ve spoustě lahůdek, lahůdek, lahůdek plakaly myšlenky rdousené, hynuly květiny zničené, jemninké jak flory, kývající kvítky jak sen růžovými a líbající skráň moji polibky nejněžnějšími a konejšící vůněmi, jež dávají srdci šíliti rozkošemi a krásy víc dávající, víc, nežli ráj má, zemi – Om mani, om mani – na lotos zázračný musiti myslet v skladišti artičoků i mezi nakládanými rybami mořskými, v pestrých plechovek pyramidě, před nádobami s kaviárem, ve stínu poulard zaříznutých prožívat hrůzu a krásu věčnosti! Om mani, om mani padmé – Jak netrpěti mukami krásy? Jaká to šílená myšlenka jak rosná kapka splynout v kalichu lotosu s nekonečnem, v zářících paprscích zhynout! Jak možna zde, kde láká vše, křičí: žij a chutnej! Podivná symfonie chuti! Jen blázen neužívá! Lahůdky kol jen, lahůdky, lahůdky – O krásu jsem tě prosil, Pane, tys lahůdky dal mi, o vášně žár nejsladší, stravující jsem tě prosil a ubohé své verše jsem nesčetněkrát v pokoře slzami zrosil [12] neb dal jsi vláti nitrem mým tušení nekonečna a svaté hrůze věčna! Ó rci, kdo učinil žaludek vladařem, bohem, kdo vytýčil mu ty nesčetné božnice – portály mají z drahých dřev, hlazené, skla zrcadlová a elektrické lampičky třpytí se tam kramářsky lákavě, – cos divadelního a cirkusového je vždy tam, kde žaludek kraluje, bůh, uctívaný hořeními tisíci, strašlivý tyran chuďasů. Ne, nevyřknul jsem krásnými slovy tisíců utrpení, ne, nehřímal jsem plamennou, spravedlivou řeč agitační za všecky, kterým žaludek-tyran chystá peklo, již cítí svíravou, palčivou bolest a horečku, mdlobu, šílenství, vztek a úzkost – – Vzpomenout možno všech oněch mučenníků, jímžjimž Tantalus je otcem? Ne, nemluvil jsem, ne, nemluvil jsem za nikoho. jen za svůj nejbolestnější sen. Jen za svůj ubohý sen, za svoji zapadlou bytost, lačnící po magických slovech něhy, jež by jí rozechvěla tu bytost nerozumnou, jež pěstit nechce kultu orgánu jediného, jež snít chce o bohyních světějších, krásnějších Afrodity a sladších – o vášních, jež zmítají člověkem a dávají mu zříti ráje nepoznané. [13] Já odvahu měl snít o tom před krámem lahůdek, které podporují trávení, rozklad, jež dávají povýšenou náladu člověku vědoucímu, že kdesi při bramborách a kávě tuberkulosní živoří proletáři. Kdo šílí, já či oni? Já, jenž chtěl vrhnout kámen v tu směs zrcadel a pamlsků, já, v jehož nitru hořela touha, by kolem šla žena snů mých a pohlédla na mne něhyplným zrakem a řekla: Propasti není mezi mnou a tebou! – – Či oni, či oni? Či já? Já, který třesoucími se rety jsem říkal: Om mani – vzývání toho, jehož jména nemohu vyřknout, leč jehož pouhá tucha nutí mi v oči horké slzy – já strašným hladem trpící, leč jiným hladem před krámem lahůdkářským. [14]

MODLITBA MYSTIKŮ
Ty nepotřebuješ, Bože, ubohých legend lidských a ničím je ti slavozář, anathema. Jen síla jsi a dobrota; nad vášněmi ubohými, nad blouděním lidským, ubohým obdivem, ubohým záštím, tys nejvyšší, přístupný jen těm, kdož v bolesti hledají tě. Neb nejtěžší cesta je k tobě. Přes moře, propasti, hory a skály nevede ona – přes výšiny, propasti nejstrašnější: propasti, výšiny ducha! A tam, kde každé jen číhá chvíle šílenství, nejvyšší hoře, stroskotání, za těmi cestami nejbolestnějšími tvář tvoje zazáří míruplná. Nesmíme vyslovit jména tvého, jen cítit můžeme nesmírnou přítomnost tvoji. Ó Bože, Abraxas, ó velký Bože Nevyslovitelný a jména nemající veliký života dárče! My na kolena neklesáme, nesvijíme se jako červi, ale v slzách radosti naší se zatřpytí odlesky vesmíru tvého, okamžik lidství našeho mizí již v nesmírném životě tvojím. [15]

PRVNÍ Z DEKALOGU
Ne ve člověka chabého, leč v Boha věř vždy jediného, jedině dobrého věř, dítě mé, i věčně svobodného! Jehožto nitro nesmírné a zářné světy hostí, jenž nespoután je smutným losem povinnosti, vlá kamo chce a co jen sám chce, tvoří, jenž nepodléhá marnosti, ni žalu, hoři, jenž s božským úsměvem svým za shon denní hledí a jehož „Ano“ radostnou a jásavou je odpovědí na bolestné ty otázky, jež sžírají tě. Cti lidí genia, leč Boha miluj, dítě! Tvůj Bůh jen úsměv má, kde člověk hněvu blesky, tvůj Bůh jen radost má, kde člověk žal a stesky – tvůj Bůh vždy žije – člověk trpí jen, neb vládne! Bůh sladkou štípí vinici – kam člověk vkročí, tam květ zvadne. Bůh v slávě netrůní, jde neznám, skytskryt jak ptáče v houští – vždy člověk opouští – Bůh nikdy neopouští. [16]

TICHÁ MOUDROST
Když nadějemi srdce tvé stále se konejšilo, bolesti všecky rvaly tě nekonečně, z ran nesčíslných krvácel’s každodenně, jež tobě zasadila tvá bláhová, bláhová naděj! Člověka jemného, neproměnného čekal jsi od jitra do západu a nepřišel! – – Ó bezesné, bolestné noci, největší muky to marného očekávání! Nic není tu bolestnějšího, než v touze žíti zklamané, denně vždy ubíjené! – Má touha jak útlounká, sladká jak dívka byla, jež na zrcadlo dívá se očima důvěřivýma, na zrcadlo své, svou duši. – A denně ji vidíš zmírati a vracíš se s večerem domů, neb nenašel’s hledaného. A hořké, slané a bolestné slzy tvé tváře rosí – marného hledání slzy... A teprv když bláhové naděje jsem se zřekl, že najdu ztělesněn sen svůj čaruplný, líbeznou záři štěstí neproměnného a usmívající se bytost lidskou – tu teprve mír se snesl v srdce mé unavené, večer byl vonný a vlahý tak po dnech těch rozhořelých, a spánek mi na víčka líbezně kanul. Tu věděl jsem: nebudu marně již hledati zítra v bolestné touze! Má vidina čistá a něžná, ze stříbrné mlhy utvořená nebude zmírati znova! [17]

NESMRTELNÉ HVĚZDY
Všem září bílé, sladké hvězdy – Ne, mudrci, není to pravda, nezáří všem! Jen tomu, jehož bytost je jako hladina nádherných jezer, v něž shlíží se krajkoví květů a jemuž obrovské, pyšné stromy radostný šumí pozdrav – a jemuž stříbrný měsíc lehce na skráně kane nesmírné, chladné a vonné magické světa zapomnění. [18]

VEČER
Úponky útlé rozkvetlého bezu jsou plné bílých, sladce vonných hvězdic, jež prší na schody. A bílá rosa po dalekých se táhne luzích, drahokam rudý slunce dohořívá a v duši mizí bolest v tichu večera v chladné vláze. [19]

LÍPA
Miluji tvoje rozložité koruny, jež větví tisíci mi kynou, jak pohostinné, sladké ruce ve stinnou náruč lákajíce. Jak drobné zvonky a paličky k sladké hudbě připravené kývají se nerozvité dosud kvítky tvoje, spí vůně v nich a nejsladší kolébavky léta, spí poslední a nejsladší ze všech jeho pozdrav. A oblak bílý nad tvojí korunou se staví na pouti svojí azurem. A šepce zbožnění svoje v růžovém uzardění tobě, ó sladký vonný strome bohyně velké, bohyně tiché, věčné lásky. [20]

ČERVNOVÉ JITRO
Dvé hmyzů stříbrokřídlých, rozkoší spojených usedlo mi na rámě sluncem prohřáté. A v dáli nesmírné, vlídné zřely hory, obestřené cudně závojem zamodralým. Na jejich vrcholcích ohromné stromy se rýsovaly jak strážná božstva vonných rájů. Radosti plna byla má duše v úsměvném teple rána. [21]

NEJSLADŠÍ MOUDROST
O mudrcích již nezpívám, leč o ozářeném údolí, kde zeleň trávy nádherná tisíci květů protkána je, kam dívají se hory vrcholky, lesními obry věnčenými, a kde šumí píseň o jiné, nejsladší moudrosti, moudrosti žití, květu, zrání, jíž netřeba slov. Ale rozhrneš-li hedvábný koberec travin, zářící červeň jahod zasvítí ti, a pozvedneš-li závoj smrčí, kořenná vůně ovane tě. Ó, neptej se dále již! Slyš, to vítají tě duchové hor a lesů a dí ti: „bratře!“ [22]

ZAPOMNĚNÍ
Poslední jiskřičky dohořívající rosy se třpytí v červnovém jitru. Ó, jaká slast vonná, prach zlatý oblak zřít nad sebou rozsetý po bledé modři tichého, dobrého nebe! Kol stromy zapomínají, že rostou k pokácení, má duše zapomíná, v otroctví že žije. Vše je jak teplý sladký sen a plný kořenné vůně. [23]

TŘI DUŠE
Ne, na umění nemyslím. Na nic, co rve a bolí, co věčným zápasem je a věčnou touhou. Zde není touhy a usíná zápas. Zpěv ptáka nezní bojovně a mé srdce zapomíná. Bytosti moje, což je jiný život? Což v nitru tvém snad přec tré duší sídlí: Bojovná, krutá podmanitelka, milující, hořící a tvořící a poslední, ta nejvyšší, sladká, tichá, ta pravá vesmíru dcera, úsměvná, klidná, žijící se stromy, zpívající s ptáky; milenka všech, již pozdravují šumem lesní obři, i maličký hmyz v trávě miluje ji. [24]

VTEŘINA ŽITÍ
Já utrhl jahodu osamělou, jak na mne čekající, s úsměvem díval se, jak drobné zvonky květin kývají se. Ne, příroda není chrámem. O Bohu nemluví mně, leč o milionech drobných bytostí, žijících vteřinu, o životě drobné mušky, poletující v slunci, o životě zlatého broučka v květu kopretiny, o životě pomněnky stejně jak dubu, smrku i jedle i mém – o stejné nepatrnosti všech, o stejné slávě všech, o tisíci krásách všech a o vteřině žití, jež zve se rozkoš. [25]

ŽÁR POLEDNE
Poledne v skalách. Náprstníky kvetou žlutými kosmatými zvonky skvrnitými, jak květiny hříchu. Divokou, kořennou vůní jak pod žárem úpějíce voní stromy usýchající a pryskyřice zlatá kane. Rozsochaté větve jedlí jsou skloněny jak v posvátné Bohoslužbě. Tu slunce ptalo se mne, žhouc mne jazyky ohnivými: Proč jen ty rušíš můj mír? Hle, kolem je svatý úkon zrání, neb hodina má je. Mou obětnicí v chvíli této je země – vše strnulo tiše, by přijalo svatý žár můj, neb aby umíralo v objetí jeho, jen ty jdeš v dálku?! Květ žlutý, jedovatý, kosmatý jak skvrnami posetý hříchu, jen tiše kýval v rozhořelém vzduchu. [26]

PROSBA MNICHOVA
O světici dnes rozjímám, o světici hříšné a krásou zářící – ve žáru léta rozjímám dnes o ní, o milence Jeho, Boha ukřižovaného, v žáru své krve rozjímám dnes onío ní; ó Synu boží, v pokoře srdce Tvého zkoumám hnutí, v palčivé muce srdce svého rozjímám dnes o ní, já bratr nejmenší, citů božích zkoumám dnes procitnutí. Ne, že se kála, svatá je. Ale jen v balsamu vůni milenka boží svůj milostný sen vtělí, vyznání lásky tomu, jenž v oblacích trůní, vyznání lásky spasiteli. Neb jenom vůněmi vyznati lásku možno Jemu, jenž umřel za nás v lásce, v mandorle trůní na výsosti. Je třeba lásky i osamělému, i ukřižovanému – ó dej mi tu lásku, Kriste, v své milosti! Neb jistě ubohá je vůně našich kaditelnic, jíž Jemu svou lásku vyznáváme. Je v dýmu modravém jak v hrobě. Ó Jezu Kriste, přej srdci ubohému, by jinou vůní smělo vyznati svou lásku k Tobě. Ó dej, ať dívka tichá a krásná v mou dnes přijde celu s nádobou plnou balsamu nejdražšího – by ve vůni té tisklo se žhoucí tělo mé k bílému jejímu tělu – ó Kriste, vyslyš prosbu bratra nejmenšího! [27]

LÁSKA
PRVÝ HLAS:
Dej mi snít, osude, o krvavých růžích, jež mají barvu krve ssedlé, o těle ženy, jež hrůzou vidění úžasných je chorobně zbledlé, o drahokamech, jež svítí modravým, magickým jasem, o rouchách, z nichž bělost oblých a sladkých údů se noří, o zlatých korunách, o vášní šílených moři, i o dívkách zpívajících sametově hebkým hlasem, měkčím než těla jejich, nořící se z hedvábných látek a klenotů. Dej snít mi o nejkrásnějším ze všech imaginérních životů, o žití radži nádherného, jenž miluje ženy, i slony i hady i drahokamy a jehož vulkanický žár srdce jak sněhem velehor je věnčen věčnosti myšlenkami. Dej snít mi o žluti citronové nebe, jak po bouři nejprudší by bylo – o světle diamantů, jež po bledém těle by se lilo, po obnaženém těle ženy na loži safíry lemovaném, jež s gestem, dávajícím věřiti v zázraky, v vzplanutí bouří nejdivějších se stále opojněji noří z deště drahokamů vezdy zářivějších – to tělo v lehkém závoji, mythy magickými obetkaném. O vášni Hariho snít mi dej v oné nejvyšší chvíli, o rozkoších, jež dosud ve výkřik lidský se nevtělily, i o zpěvu onom, kterým Radha boha v lůno svoje vítá. Dej snít mi, že rozkvete mi květina zázračná dosud nerozvitá, dej snít mi o chvíli díkučinění úžasných, nejjásavějších překvapení, o nejtajemnějšího, nejzáhadnějšího života nitra zazáření ve kráse a krutosti jeho. Hle, lampa již rozsvícena – tajemná hvězda, jež zřít rozkoš je připravena. Stříbrný živůtek má ona žena vítězná, jenž jiskří se a plane; víc nahá je, neb oděna je drahokamy, [28] divnými drahokamy, z nichž sladce otravný jas kane a jako vášní nejsladších chvílemi šlehnou plamy. A nitky pasu jejího, jejž rozpíná, jsou jako krev, jež ssedá pod otevřenou ranouranou, a zlatí hadi jiskří se v něm nádhernou ozdobou zlatotkanou a s gestem žití nejprudšího i smrti nejsladší, jíž zhynouti lze muži, to tělo chvěje se, jež barvu čajových má růží. DRUHÝ:
Ne, nedej mi ji. Ale dívku prostou, jež za ruku mne ujme, než se hvězdy vznítí. Hle, zlatý déšť již kane z květů, které v srdci rostou – Ó teplo čarovné, ó sladká něho žití! Mou ruku vložila na mladé srdce svoje, dvé očí orosených v tom se rozhořívá – Ó slunce dobrotivé, moje, moje, moje, ó dětská důvěro a naivní lásko tklivá! Ty stíráš bolest, dáváš smavou víru, rtům mukou krvavým zpěv jásajících díků; paprsku zlatý štěstí ve vesmíru, ó neprchej, ty sladký okamžiku! V němž cítím jen: krev srdce svého dala by za tvou rozkoš radostně a vždycky – a utrpení tušíc, líbezně se smála svým důvěřivým smíchem melodicky. To přišla žena dobrá, tichá, vroucí; má duši důvěřivou, teplé tělo bílé – slib něhy nejsladší a nehynoucí, ráj srdce prostého s ní každá skytá chvíle. [29] Blíž, milý, blíž! dí oči mlčící i rety, v hlubokou propast mizí žal i viny – zpívajíť retů orosené květy: Buď stvořen znovu, budiž člověk jiný! Je jak chléb dobrá, čistá jako ráno, v ní srdce dětským výkřikem zas jásá, vše zjasněno jí, všecko požehnáno – – – Andělé boží, jaká sladká krása! [30]

ZJEVENÍ
O sladkém zjevení sním nad vodami, zjevení bílého těla, jež zkvetlo jasem oblaků; o bílé Afroditě na horách Idy, jež přišla s rukama vztaženýma a s medoplavou, usměvavou hlavou. A její růžové tělo pružné a žhoucí a sladké, mezi modří vod a nebe rostlo jak květina zázračná pod stromy granátovými. Ó blahoslavím soumraky, v nichž bílá těla svítí, ó blahoslavím lampy ložnic, jež zří krásu gest, těch nejněžnějších gest, jež mohou člověka oblažiti, úsměvů nejsladších, jež kdy mohou na rtech zkvést. I pastýře blahoslavím, již třikráte šťastnými zraky svými, u azurných vod jezer i u horských pramenů bohyni nahou zřeli jak rosnými závoji mlh, nejsladší krásu halícími, když zašli od stád přítulných v samoty omšelých kamenů. Neb tehdy byl čas zjevení jejího. A bílými oblaky bohové sami s úsměvem plným dobroty a božského štěstí zřeli. A lidé na zemi chvěli se sladkými rozpaky a bílou krásou těl líbezných žen se opíjeli. [31]

SVATEBNÍ PÍSEŇ TSI-TSINOVA
Ku chvále dvou žen svých zpívám dnes, srdce mé rozjasněné je sluncem šťastného dne. Neb osud nedopřál mi, bych s jedinou žil ženou, chystaje srdci ubohému dvé nejkrásnějších květin Hu-kuangu. A moudré nebe chtělo, by milenkami byly s úsměvem věčným na rtech zářící jdouce drahou moudrosti mojí družky. Spojeno láskou sester, spojeno láskou ke mně dvé nejkrásnějších dívek Hu-kuangu. I ženě vždycky třeba, by milenkou být mohla, v rozkoších jejich, hoři líbezné, tiché družky, v temnotách teplé ruky, přítelky moudré, sladké – a z očí žen mých září dvé míruplných hvězd, když chodí spolu v dům můj po stupních perlami orosených: dvé nejkrásnějších žen to Hu-kuangu. Nemožno, aby byla jak lotos osamělý milenka – žena Tsi-tsinova. [32] Dvé tváří jako luny v mé snění tiše zírá, z hedvábných rouch se noří toužebně vzpiaté ruce, rukávy vlají v radostném tanci, neb osud neodloučil dvé nejkrásnějších dívek Hu-kuangu. Zářící dceř Siao-Kianga přijde k mému loži, kde odpočívá luzná sestra její s rozkoší ještě vlhkým zrakem, rozžíhá ověnčené lampiony, by ozářily sladký smích můj i její. O svatební sním božské jízdě, kdy třeba mi dvou vesel bambusových, jež brázdí tiše modrou řeku, kdy luna sype pršku rosných perel na moje skráně hořící sladkým opojením. Je třeba mi dvou květin rozkošných, orosených, z nichž dýše vůně mládí, jež chýlí se ke mně jak zefýrem kolébány – dvou nejrozkošnějších květin Hu-kuangu. Jdu vítězně již v život a za mnou s hudbou chvátá dvé zlatých palankinů; smích rozkošný z nich zvoní – dvou nejkrásnějších dívek Hu-kuangu. O sladkosti dvou žen svých zpívám dnes, srdce mé rozjasněné je sluncem šťastného dne. [33] Číš zvedám zlatého vína, jež smývá s duše chmury, naslouchám sladké flétně v křišťálném znící vzduchu; růžovou pršku květů na moje čelo sije dvé smějících se, jásajících dvé nejkrásnějších dívek Hu-kuangu. [34]

DVĚ SESTRY
Dvě sestry přišly ke mně zas, kdy smuten sám jsem stál; té prvé lící tichý jas a růžový smích hrál – kol družky její ponuré dech hrobový jen vlál. Té prvé oči zářily andělskou něhou tak, lilie, růže rozvily, kam hlédl její zrak – a druhá zrak má milenky, jež zhynulých zří vrak. Ta prvá Rozkoš, Myšlenka,Myšlenka ta druhá sestra je. Vládkyně, sladká milenka, zve prvá do ráje, leč smutná sestra zlíbá tě, když sám jsi, zoufaje. A hovoří tak: Neváháš svůj život v oběť dát, leč sotva oběť vykonáš, démona zříš se smát: nejbolestnější okamžik je s pochybou se rvát! Je trpký každý velký čin a bolest skryta v něm! Líbezný klam a sladký zhyn [35] my mroucím ždáme rtem, jed opojný a nádherný, kde hoří číše lem. Šílenče sladký, cítíš jej v svém nitru hlodati? Slyš zpěv, v němž zpívá beznaděj v propastné závrati! Zří na tě zrakem krvavým ti, již se nevrátí. – Na zemi i v snů oblacích dvou sester těch je stan. Slyšíš-li prvé čistý smích u rajských zvonit bran, jdeš s druhou výš, nechť krvácíš z nesčetných těžkých ran. A přece obě sestry jsou a stejně drahé ti. Prožil-lis rozkoš zářivou, bolestí posvětí ji smutná sestra Myšlenka bolestnou něhou svou. Toužící srdce, stiš se, stiš! Dvě sestry s tebou jdou: dal’s něhu prvé opojen, daň druhé krvavou – dva démoni, dva andělé jdou vezdy s duší tvou. [36]

CIZINEC
Já nikdy dříve nevěřil, jak strašný je ten cit, že možno touhou po ráji, bolestnou touhou mřít, že mukou krásy trpěti kdys budu koho zřít. On mohl mít vše. Ve spleť cest mu růže padaly a něhyplnou krásu gest, jež běl těl odhalí, u nejkrasších moh’ poznat žen, vyhnanec zoufalý. Než ráj to nebyl. Rubíny mu retů nestačí, dny, hodiny a vteřiny mu mizí ve pláči, ve pláči strašném, který líc slzami nesmáčí. Cizinče, odkud, odkud jsi? Tys v ráji božím byl! Neb zapomenout nemožno nejvyšších oněch chvil. Já chápal jeho bolesti, – on andělem kdys byl! A nyní stal se člověkem, leč jemněji vše zřel a každý žel jím rozechvěl, [37] že bolestí tu mřel – vyhnanec ráje ubohý nejvyšší soucit měl. Kam vkročil, trpěl se všemi, leč němý byl ten ret. – Neovil čelo růžemi, ni lásky nedal sled mu nikdo v chvílích bolestí, jimž nelze rozumět. Neb nikdo z lidí nevěděl, že ráj on opustil, postavou, tváří, pohyby jim člověk všední byl, hořící srdce Milostí v něm nikdo netušil. Milostí tou, již tušiti nám není dopřáno, neb nečekáme toužebně zářící na ráno; ubohé srdce umřelo, umřelo uštváno. [38]

DĚVČÁTKO
To bylo z jara, kvetl bez, já u ní tiše stál, v lenošce staré seděla, v tvářičce žluté žal; u jejichjejích nohou bílý pes na výslunní se hřál. Let deset je jí. Nechodí. Kol děti skotačí. Což se ty oči ubohé nesmějí, nepláčí? V rtech stažených jsem bolest čet’, jíž slova nestačí. Smrt dobrotivá nepřijde – ó měla přijít kdys! Já líbezné to dítě znal, má tabes dorsalis – zda možno, že kdys v tváři té hrál smíchem každý rys? Rozkošná byla, zářící. Vlá zlatých vlásků směs, růžový oheň na líci a v hlase jeden ples – zjev luzný štěstí života, jak viděl bych ji dnes! A nesplakal jsem nad ní už; ráj zřel jsem v zápětí, jejž musí Bůh můj, dobrý Bůh dát tomu dítěti, neb nemožno, by nedal ho, tak vida trpěti! [39]

POHÁDKY.POHÁDKY
Je třeba radostných legend pohádek pro nás pro starce kultury, ne děti růžolící, pohádek pro staré lidi znavené ne životem, leč bolestnou touhou po něm! Proč třeba nám bájí nových, když díváme se na staré legendy s úsměvem ironickým; proč třeba nám čehosi bláhového a neposkvrněného naší praktickou moudrostí, praktickou příliš – moudrostí vraždící, zoufalou, beznadějnou, moudrostí zpívající pohřební zpěv o naší nicotě, o ubohém zrození našem i skonu, o marnosti toho, co mezi zrozením a skonem i mezi člověkem a člověkem? – Pohádky zpívající starcům o budoucích nádherných krásných vnucích! Pohádky hořících západů, prosycené vůněmi zrosených luhů, pohádky sladkého umírání, poslední něhou prozářené v náručí bratří a druhů! [40]

ČERNOŠI
Já duši moderního člověka vyřkl bouřlivými rytmy, v mém zpěvu bylo hučení obrovitých strojů a letních bouří – já snil svůj pyšný nádherný sen; být básníkem divokých sil i nejněžnějšího ševelu lásky! Tu zmírající černoši ke mně přišli a svoje pahýly uťatých rukou k strašlivé žalobě zvedli – a shasly moje pyšné a sladké rytmy. Tu chtělo se mi zas věřit v staré peklo a vrhnout tam hříšníky, již lidskost poplvalipoplvali, a neznat slitování vůči nim – to staré vzkřísit peklo – a znovu vyřknout strašlivé, nelidské slovo muk nekonečných. A zatím – jen šedá smutná i jitřící bolest mi zalila nitro, neb starý krutý a strašný svět se vrátil. [41]

DEŠTIVÝ DEN
S oblohy šedé splývají zvolna kapky a třpytí se na listech révy. Zdá se, že slunce daleko je – a země pro ně pláče. Ale má bytost nepláče pro slunce, neb vím, že je blízko; v mém srdci svítí a paprsky duhovými po květech myšlenek hraje a verše mé jak lesklí ptáci vysoko vzlétají nad luhy orosenými. [42]

ALEJ BŘÍZ
Bříz alej podél cesty je jako zelené vodopády, jimiž běl kmenů prosvitá před zraky rozzářenými a bílá cesta svítí. Jdeš kolem a objímáš vysoké, bílé kmeny, s jichž korun splývá zelená prška zlatá, a nasloucháš šepotu pohádkových panen o láskách pohádkových, o dobré matce zemi, o křišťálových vlnách potoka, jenž kolem plyne. Tu náhle raněnou břízu potkáš se servanou korou a zříš její větve naříkající, že ona bude sama schnoucí a chorá v středu pyšných a krásných družek! A myslíš teskně na tolik ubohých servaných dívčích srdcí, raněných bytostí, šlapaných životem, schnoucích uprostřed pyšných družek – a v teskném šepotu raněné břízy zní tichý, tajemný nářek a z vodopádu zeleného zří bílé plačící tváře a vlasy rozpuštěné vlají, zasvítí bělostné ruce skleslé. – Objímáš raněnou břízu živoucí, útlou a krásnou, zmírající bytost, zhnětenou životem, jenž řítí se bílou cestou. [43]

NÁVES
Na tmavém pozadí borových lesů se bílé chaty rýsují. A břízy nad střechami jejich kývají korunami krajkovými. V zrcadle tichých vod se bílé chaty shlížejí a travnaté zelené svahy se pyšní líbeznou nádherou lesních květin. Na břehu vod jak bělostné jemné chmýří květiny vodní kvetou. Zvonice kývá stará z útulku kvetoucích lip. Do polí odešli lidé. Zůstalo tu jen velké slavnostní ticho. Bůh dobrých a prostých lidí sem vešel v úsměvu chránit ves opuštěnou, kol rozsel měsíčky, růže, na lípě nesčíslně rozsvítil vonných kvítků, i jablka zrají ve vlídném, teplém úsměvu jeho. [44]

RÁNO
Své verše psal jsem ještě polo ve snu za mlhavého rána, kdy daleko bylo slunce, vše bylo měkké a šedé a ztrácelo se v nekonečnu. Tu bolest sevřela srdce moje a řekl jsem si: Nač psáti verše; jsou jako květiny, jež zvadnou a jsou pohozeny; tu bolest pomíjejícnosti srdce mé uchvátila, palčivá bolest k hlavě mé plížila se. Sen kolem mne šuměl a zněla píseň věčného umírání. A já vstal z lože, natrhal modrých zvonků i bílých, sladce vonících orchideí a trochu zrosené nádhery luční na ubohé své srdce kladl jsem tiše – a spolu kladl jsem své květy na tisíc trpících srdcí v polosnu bolestném se zmítajících. Jiní jim pěli boje o žití píseň tvrdou a krutou a volali k nim: Ó buďte tvrdi a zoceleni! Ale já vzal jich srdce jak byla – měkce a něhyplně jak květiny, jež tvořily prsty duchů, křehké a vonné a pomíjející. A nelál jsem jim, [45] že touží slyšet jinou, něžnou a plachou a pomíjející ubohou, vonnou píseň – a zpíval jsem jim svou píseň v stříbrném šeru mlžného rána. [46]

OPOJENÍ
Jsou verše, jež možno psát jen v šílenství, jež zmocní se lebky tvojí jen v onom zázračném ze zákona všednosti vyšinutí, té nyní nejvyšší života paní. Ale jiné chci rytmy, jiné, ó jiné – chci obrovité a slastné poblouzení, divokou, bouřlivou hudbu, šumění obrovského vodopádu, tajemné něžné zvuky oddechující země. – Chci splynutí s kosmem – má pyšná, šílená poesie! Chci cítit, jak bytost má rozplývá se, divoce vzlétá a celý vesmír jí patří, kdy chápu užaslý zázračnou jednotu všeho, kdy padá bělmo s očí mých a slabost a života krutá šeď s bytosti mé! Hle, slova otřela se jak mince v oběhu dlouho se nalézající – kdo vrátí jim žhavé jich kouzlo? [47]

ZA MRTVÝM UČENCEM
Já myslil mnoho na onoho divuplného starce, jemuž se otevřely tajemné síly vesmírem hýbající! A rys nejbolestnějšího odříkání, zdá se mi, postřehl jsem v té tváři, jež jako sfinga v nekonečno zří všehomíra. Ale tvář ta byla dobrého člověka, dvé největších kontrastů uzřel jsem tu: zjevení nejstrašnější síly a nejměkčího lidského, dobrého srdce. Nevím, zda zřel jsem dobře, leč těžká slza, – řekl bych, radostná slza – za ním se řinula mi za velkým, velkým, velkým básníkem Kosmu, – je velký básník, jenž nejprostším slovem otvírá neznámé světy – jenž odhalil mi na okamžik tvář Boha, tajemství největších, hrůzných sil. A na jeho čele viděl jsem věčna záři a v jeho srdci dobrotu věčného lidství. [48]

ZLATÝ PTÁK Slavnostně vyzdobená dráha závodní. Mramorové sloupy ovinuté růžemi. V pozadí část ohromného třpytícího se křídla létadla. Noc, luna, leč zvolna se rozednívá.
Aviatik:
Jak krásné noc prosnít, ne však tím tupým zvířecím spánkem uštvaných lidí! Za chvíli rozpějí se ptáci, za chvíli rozjásá se má duše – Ne triumf laciný nezkrotné pýchy, ale štěstí, oh, neobsáhlé, vznášet se prostorem, roven být tvůrci! Novinář:
Promiňte, prosím, přicházím rušit – jak těžká služba, víte, je služba veřejnosti. Nesčetné oči pnou se teď na vás; o zlatém ptáku báje letí již světem nadšená zvěst. Promiňte, prosím, že i svým perem přispět chci k slávě velkého dne. [49] Neboť sloupce novin jsou suché a moje duše dosud neumřela, to bylo dávno, leč bylo to, když sladkou nadějí se chvěla, kdy pýcha stoupala mi k hlavě opojivě a milovalo se snivě! Teď hvězdy shasínají, mistře; den váš bude vítězství zářného den! Krásnějších neozáří východu slunce rudé, buď pozdraven, buď pozdraven! Aviatik:
Mně bylo, že tisíci životy žil jsem: životem stromu vkořeněn v půdu, leč větve obsypané tisíci květy trčely k hvězdám. Pak jako pták jsem v oblačné výši nehybně visel, pod sebou velehory, netuše ani, co lidské bídy, co prachu, ponížení tam dole! Novinář:
Jste bledý, mistře, chápu: Váš vlastní triumf vás zmáhá – Aviatik:
Ne, mýlíte se, nejsem ten, kdo váhá – jsme příliš mnoho dlužni slunci, vzduchu, zemi a dosud příliš malí i s největšími svými nadějemi. [50] Ne v pýše, leč v kráse tvořit, jít výše – přírody pán být krásný! Nade vším, nade vším! Zrak můj je zbystřený, jasný, zářící ostrov zřím: jenž nedávno vstal z lávy, neb země je dosud mladá a milující a krásné a silné přijme ráda, je země zářící, plodnáplodná, a sotvaže vychladly žáry, již rodí obry a kouzelnými zaskvívá se tvary. V mém žití není zla i není umírání, jen zdraví, krása, vzruch i zrání! A nejkrasší, můj pane, je mi krása nebezpečí, jen jím se stává člověk větší. Novinář:
Toť jako vzdálená hudba dnů mládí mého! Pane, mou ruku, člověka ruku životem uštvaného. Neb dole dýmá město, ohromné domy se tyčí, to zištnost, hydra tisíchlavá, řve a syčí; jen bílé páry hvizd, bouře proniká – v tisíci chapadlech zhynula duše básníka. Co člověk člověku zde může dát? Promiňte, zapomněl jsem se trochu, pane, leč skvělý bude zítra referát. Aviatik:
Můj bratře, je v tobě táž krutá bolest věku, jak ve mně byla, [51] než překonal jsem ji strašnou, šílenou odvahou. A nevím, zda slzy by měly trysknout z očí, či z hrdla vítězný křik! Novinář:
Budeme zpívat k chvále moře a novým jasem rozsvítí se naše zřítelnice –. Terrorista:
Neznám jdu přec k vám – Novinář:
Odkud, prosím, pane? – Terrorista:
Ze světa hrůz a muk a šibenice. Aviatik:
Buď vítán, bratře, šílený láskou, která se stráví svým ohněm sama. Ale ohně vulkánů ničí i zúrodňují, tvé oči, cizinče, o lásce vypravují. Terrorista:
Rozbij ten nástroj, odvážný muži! Jak hrozný mrak, z něhož jen na zem šlehají blesky, smrt a zpustošení, jen nové, větší zotročení tvůj věští zlatý pták. V čí službě budeš, ó zlatý ptáku, stvořený v chvíli opojné moci! – [52] Ale my musíme v temno, neb zápas neukončen, my moci podzemní, v bolesti zrození synové zkázy! Dívka:
V střevíčkách modrých lehce jdu k tomu, kdo žít nechce, jdu, než se rozední. I k tomu, kdo si výská, když rudé víno tryská do číše poslední. V střevíčkách modrých měkce rozkošné dávám lekce o štěstí zajití. Než tygr-smrt v týl skočí, dvé čtveračivých očí ti zasvítí. V střevíčkách modrých tiše jdu k tomu, jenž rád píše tak něžně, nadšeně, jak usínala tmavá ta hlava kadeřavá v mém klíně blaženě. V střevíčkách modrých k tobě jdu, muži, hrozný v zlobě, můj milený, můj milený! A všecky muky těla bych s tebou skončit chtěla, můj sladký, šílený! [53] Terrorista:
Ne, milá, zahořet může ve srdci lidském též plamen palčivější než láska k ženě! Ne, nejdu s tebou, dokavad trpí tisíce bratří – Ó, šílenství nejsladší, nejhroznější je láska k lidem, ne, milá sestro má, já nemohu jít s klidem, cos v duši mé jak dravec skočí a požár blýskne v oči. O díle snil jsem velikém – žij, dívko, s klidným básníkem. Básník:
Jsme starý, bláhový svět, my poodejdem zpět! V opojném víru tance na velmože ni psance my nemyslíme – zkáza-li blízko, – zpátky; života rytmus sladký si vykouzlíme. V střevíčkách modrých, má vílo! Pro zbytek noci mi zbylo tvé kouzlo měkké a teskné! Objímám pas tvůj v snění, v tvých očích roztoužení se leskne – tvé tělo bílé je a měkké, vonné a jak v opojivé mládí noci oné růžovou zoří mi bleskne. [54] Terrorista:
Ó, mistře, ustup, je hrozný klam tvůj, zářný klam zlatý. Nevyspěl člověk, by vládl živlům, neb neovládá démonů vlastního nitra. Ovládej dříve tajemný svět ten, který se zove ubohým jménem, ubohým slovem nepatrným: člověka srdce! – Co víru, co vášní se tamo skrývá! Ocean vzdušný nemá, věř, tolik strašlivých vírů jak srdce lidské! Aviatik: (hymna vzdušnému oceanu):
Oh, oceane vzdušný, kouzelné ty slovo, ty nejvyšší a nejnádhernější, jenž jímáš srdce člověkovo, jen vyvoleným přístupný a hrůzný. Můj oceane s blesky svými, svými uragány, bouř tónů v srdci rozpoutej, ať splynou nespoutány v nádherný volnosti zpěv luzný. Buď zdráv, oceane modrý, s beránky svými zlatistými, s obláčky růžovými, jak zlato bledé nebem kol rozsetými, buď, oceane, zdráv v svém klidu velkolepém! Buď zdraven zpěvem skřivana, jenž mizí v modré výši, [55] i zpěvem tím, jež srdce mé, když vichry tvoje slyší, rytmickým zpívá tepem. I pozdraven buď orlů volných skřeky, vln bouřným šuměním i vodopádů jeky, když slunce, ohromná ta věčná lampa tvoje, žár rozlévá kol, svoje vlévá žití, i nejnádherněji kdy v lotosech se perly třpytí a nejslastněji buší srdce moje. Neb říci tobě smím již slavně: bratře! Já tvoje tajemství ti urval a ve výši tvoji hvězdnou patře nesčetných světů v sobě cítím kolotání – Je Bůh či není? bláhová ta otázka je planá; má bytost létající, rozjásaná, věčného Božství cítí vlání. – Milenka:
Hle, líbá světlo jitřní již ony vrtule, motor, i nosné plochy a křídla! Je cosi magického v důmyslu tvém a cosi šíleně krásného v tvé odvaze! – A já mám jenom květy, bych přinesla ti je, jak je zrodily lesy, luhy a moje něha! Mám jenom oči nasycené láskou a vlahé polibky tvými a teplo mladého těla – je krásné, rci, líbati vysoko v oblacích, milý, – kdy každé chvíle může se sřítiti dolů dvé krvavých mrtvol! Aviatik:
Můj zápas byl dlouhý, neb cosi ochromeného bylo v stroji mém, připadal jsem si jak kulhavý, nemohoucný, o berlích. Ó jak nedůstojné to bylo! [56] Je mi, jak celé bych prožíval člověka ponížení, myslím-li na to! Ale teď říkám již ve výši oblakům: bratři! – volný a volný letící prostorem na zlatém, zářícím ptáku, nad sebou ohromné slunce a v nočním tichu sám s hvězdami – a s tebou! Milenka:
Pojď, budem si vypravovat o radostných událostech dnů našich.našich, o zrození nové země, o nových světech, jež se vynořily v nás samých – vím, že nebudu pěstitelkou budoucích existencí a neznám minulosti, ni budoucnosti, jen sladkou přítomnost! jsem jenom pěstitelka bytosti tvé, milý, a skromná, tak skromná, neb odměnou největší je mi sladké tvé obejmutí! Aviatik:
Budoucnost? Milá, ne, nemluv o budoucnosti – zdá se mi, že jsme zhřešili příliš, mluvíce o budoucnosti, zahazujíce zlaté vteřiny; byli jsme jako ubožáci octnuvší se na kolejích, když letí proti sobě dvé rozjetých lokomotiv. Ale nyní jsme uskočili z místa, kde duši hrozí rozdrcení, a učinili jsme ji zlatým ptákem výš vzlétajícím [57] a jásajícím nad horami modrými a moři zpěněnými. Milenka:
Můj zlatý ptáku! Milenče můj! To bude píseň nádherné odvahy, to bude jiné splynutí duší, až v zlatém voze výš azurem poletíme a dole špinavé země poslední zmizí dýmy! Aviatik:
Ne, milá, pták zlatý je nezkrocený jak příroda v tvůrčím svém rozmachu. A já se bojím, že zachvěje se příliš srdce tvé v úžasném jeho víru. Cosi mi praví: Ne dnes, ne dnes! Je silná dost žena, by odpoutána od prachu země vznesla se výše v ocean vzdušný k jasnému slunci? Milenka:
Tmu divnou ve zracích tvých zřím... Rci, milý, nač vzpomínáš si v chvíli, kdy započíná velký věk nový hrdinů nových [58] a nových lásek! Jsi krásný, milý, máš křídla a nejsi otrok hroudy! To bylo dávno, kdy četla jsem o nebeském voze zářného syna Slunce! Sřítil se krásný jinoch, plakaly pro něj sestry – ale já nebudu plakat, můj jasný sluneční bože! – – – – – – – – – – – Pojď, milý můj, již hvězdy dohořely a je mi, jak přicházela by nejkrasší pro ženu chvíle. Je ztužen poslední šroub a poslední připraven článek, – ó bude to nádherný, opojný let! Dnes láska a zítra? – rci, milý, zítra? – Neznáme umírání, závratně žijem i závratně dožijem a nic nás neporaní, jen číši rozkoše dopijem – a číši poznání dopijem, dopijem tajemství poslední – v nádherném vzkříšení ožijem v zářícím poledni. Aviatik:
Je možné zbožnění jiné, sladší z úst ženy?! Ne dnes, leč brzy! [59] Nebudeš létat na vratké skořápce jak hříčka větru, ale jak slunná, jasná milenka sladká vznášet se budeš v oblacích na křídlech obrovitých a naslouchat jejich jásavým, dunivým rytmům. Slyšíš zvuk varhan, nesmírných varhan: to vesmír zpívá hymnu nám krásným, nám volným, letícím jak dvě hvězdy! (Zpěv milenců v oblacích):
LetímeLetíme, letíme rychleji, vše v mlze bílé mizí – v oblaky zářivou naději, svou lásku vzneseme ryzí. Dole je hluk a beznaděj, u nás tep harmonický – šumí zde nádherný, sladký rej, opojný život lidský! – To bijí srdce – pozor teď – a zatoč rychle pakami! Lehounce, tichounce nyní leť – je zářný oblak nad námi. A rychleji zas, rychleji – dole jsme nechali svět! [60] S radostí novou i nadějí se navrátíme zpět! Stroj víří rytmickým záchvěvem, jaký to sladký vír! Letíme, letíme s úsměvem, v svých srdcích lásku a mír. [61]

MOTIV Z LI-TAI-PO-A.LI-TAI-PO-A
Se svojí flétnou, jež je z jade, já lidem zpíval píseň z hlubin srdce svého. I smáli se lidé nerozumějíce. V bolesti zvedl jsem flétnu svou, jež je z jade, k nebi a pěl jsem píseň svou bohům. Štěstím se smáli bohové, v rozhořelých oblacích tančíce dle mé písně. Svou píseň nezpívám již lidem k rozkoši. Zpívám ji stromům a ptákům, pomněnkám, lotosům, tichým vodám, luně i slunci i zemi. I vlastnímu tichému srdci svou píseň hraji na flétnu, jež je z jade. [62] OBSAH:
Bohu budoucnosti Před krámem lahůdkářovým Modlitba mystiků První z dekalogu Tichá moudrost Nesmrtelné hvězdy Večer Lípa Červnové jitro Nejsladší moudrost Zapomnění Tři duše Vteřina žití Žár poledne Prosba mnichova Láska Zjevení Svatební píseň Tsi-Tsinova Dvě sestry Cizinec Děvčátko Pohádky Černoši Deštivý den Alej bříz Náves Ráno Opojení Za mrtvým učencem Zlatý pták Motiv Z Li-Tai-Po-a
[63] KNIHU O RÁJI NAPSAL ANTONÍN MACEK A VYDAL V. ZÁVORKA ROKU 1912. ÚPRAVA O. ŠTÁFLA. TISKEM KNIHTISKÁRNY „POLITIKY“ V PRAZE. ČÍSLO...
E: lp; 2005 [65]