DVĚ SESTRY

DVĚ SESTRY
Dvě sestry přišly ke mně zas, kdy smuten sám jsem stál; té prvé lící tichý jas a růžový smích hrál – kol družky její ponuré dech hrobový jen vlál. Té prvé oči zářily andělskou něhou tak, lilie, růže rozvily, kam hlédl její zrak – a druhá zrak má milenky, jež zhynulých zří vrak. Ta prvá Rozkoš, Myšlenka,Myšlenka ta druhá sestra je. Vládkyně, sladká milenka, zve prvá do ráje, leč smutná sestra zlíbá tě, když sám jsi, zoufaje. A hovoří tak: Neváháš svůj život v oběť dát, leč sotva oběť vykonáš, démona zříš se smát: nejbolestnější okamžik je s pochybou se rvát! Je trpký každý velký čin a bolest skryta v něm! Líbezný klam a sladký zhyn [35] my mroucím ždáme rtem, jed opojný a nádherný, kde hoří číše lem. Šílenče sladký, cítíš jej v svém nitru hlodati? Slyš zpěv, v němž zpívá beznaděj v propastné závrati! Zří na tě zrakem krvavým ti, již se nevrátí. – Na zemi i v snů oblacích dvou sester těch je stan. Slyšíš-li prvé čistý smích u rajských zvonit bran, jdeš s druhou výš, nechť krvácíš z nesčetných těžkých ran. A přece obě sestry jsou a stejně drahé ti. Prožil-lis rozkoš zářivou, bolestí posvětí ji smutná sestra Myšlenka bolestnou něhou svou. Toužící srdce, stiš se, stiš! Dvě sestry s tebou jdou: dal’s něhu prvé opojen, daň druhé krvavou – dva démoni, dva andělé jdou vezdy s duší tvou. [36]