Dvě sestry přišly ke mně zas,
kdy smuten sám jsem stál;
té prvé lící tichý jas
a růžový smích hrál –
kol družky její ponuré
dech hrobový jen vlál.
Té prvé oči zářily
andělskou něhou tak,
lilie, růže rozvily,
kam hlédl její zrak –
a druhá zrak má milenky,
jež zhynulých zří vrak.
Ta prvá Rozkoš, Myšlenka
ta druhá sestra je.
Vládkyně, sladká milenka,
zve prvá do ráje,
leč smutná sestra zlíbá tě,
když sám jsi, zoufaje.
A hovoří tak: Neváháš
svůj život v oběť dát,
leč sotva oběť vykonáš,
démona zříš se smát:
nejbolestnější okamžik
je s pochybou se rvát!
Je trpký každý velký čin
a bolest skryta v něm!
Líbezný klam a sladký zhyn
my mroucím ždáme rtem,
jed opojný a nádherný,
kde hoří číše lem.
Šílenče sladký, cítíš jej
v svém nitru hlodati?
Slyš zpěv, v němž zpívá beznaděj
v propastné závrati!
Zří na tě zrakem krvavým
ti, již se nevrátí. –
Na zemi i v snů oblacích
dvou sester těch je stan.
Slyšíš-li prvé čistý smích
u rajských zvonit bran,
jdeš s druhou výš, nechť krvácíš
z nesčetných těžkých ran.
A přece obě sestry jsou
a stejně drahé ti.
Prožil-lis rozkoš zářivou,
bolestí posvětí
ji smutná sestra Myšlenka
bolestnou něhou svou.
Toužící srdce, stiš se, stiš!
Dvě sestry s tebou jdou:
dal’s něhu prvé opojen,
daň druhé krvavou –
dva démoni, dva andělé
jdou vezdy s duší tvou.