Šat stkaný z paprsků, bys sestrou hvězd se zdála,
jas cudných fialek nesoucí v zracích svých,
v můj sad jsi vstoupila, bys růžím vůni vzala
a nyvost přeletnou leknínů tesknících
v své čelo přijala... Jak fantom něhy stkvělý
v oděvu duchovém, v můj záhon osamělý
jsi, netušena mnou, dav sladkých blesků slala,
s úsměvem tajemným ve zracích duhových
svou divou přemocí se ke mně připoutala.
Lstný pohled očí tvých, v nichž jitřní zář’ se klene
nad hloubkou propastnou, tající temný žár,
svou výzvu planoucí v mé srdce otevřené
a v smysly užaslé jak žhavý klade dar.
Jdeš s gesty tichými jak bílý příznak nocí
ku prahu duše mé, jež jata, bez pomoci,
zří v náhlé úzkosti v své muce bezejmenné
v tvých loktech milostných ztajený krutý zmar,
všech strázní počátek, ó Anadyomené!
Vzdor srdce pyšného, jenž jako plamen živý
v mém nitru jde ti vstříc, svým odzbrojuješ rtem,
jenž sladcehořkých šťáv jest kalich opojivý,
z nějž pít’ mám úlitbu horoucím mocnostem,
jichž setba ohnivá v mém vzňatém těle zraje!
Z tvých očí vznícených, v jichž hloubkách vášeň hraje
a tryská ručej snů, jde vstříc mi záblesk lživý
oddané pokory, v rtů květu rozvitém
stesk něžný pramení a vzdech se rodí nyvý.
A posléz’ v palný žár, jímž drtíš moje ústa,
děs prchlé rozkoše rozžíháš věčnou tmou,
v níž dlelo srdce mé. S mou skrytou sudbou srůstá
v tvém těle žhavý hlas, a písní neznámou,
jež ve tvých ňadrech zní a tělem mým se šíří,
duch vzbouřen užaslý cyklonem parným víří...
V tajemné vichřici, jež ve smršť chvatem vzrůstá,
jsem tebou naplněn, tvůj pocel, kletbou mou
rozžhaven k bolesti, v má prsa proudí pustá.
Mystické záře pln v můj úděs lačně zírá
tvůj krutě temný zrak, v hloub nezbadatelnou
svých bezdných propastí mou něhu uzavírá...
V úst políbení svých, jež ke rtům mojím lnou
jak květné lupeny, tajemství vkládáš světů,
jež hoří nad námi, strast země, krása květů
v nich skryta hovoří a slastně pyšná víra
v dnů příštích pozdravy, jež modro rozklenou
nad světa jitřní jas, kdy noc, jež děsí, zmírá.