ZJEVENÍ
O sladkém zjevení sním nad vodami,
zjevení bílého těla,
jež zkvetlo jasem oblaků;
o bílé Afroditě na horách Idy,
jež přišla
s rukama vztaženýma
a s medoplavou, usměvavou hlavou.
A její růžové tělo
pružné a žhoucí a sladké,
mezi modří vod a nebe
rostlo jak květina zázračná
pod stromy granátovými.
Ó blahoslavím soumraky, v nichž bílá těla svítí,
ó blahoslavím lampy ložnic, jež zří krásu gest,
těch nejněžnějších gest, jež mohou člověka oblažiti,
úsměvů nejsladších, jež kdy mohou na rtech zkvést.
I pastýře blahoslavím, již třikráte šťastnými zraky svými,
u azurných vod jezer i u horských pramenů
bohyni nahou zřeli jak rosnými závoji mlh, nejsladší krásu halícími,
když zašli od stád přítulných v samoty omšelých kamenů.
Neb tehdy byl čas zjevení jejího. A bílými oblaky
bohové sami s úsměvem plným dobroty a božského štěstí zřeli.
A lidé na zemi chvěli se sladkými rozpaky
a bílou krásou těl líbezných žen se opíjeli.
[31]