CIZINEC
Já nikdy dříve nevěřil,
jak strašný je ten cit,
že možno touhou po ráji,
bolestnou touhou mřít,
že mukou krásy trpěti
kdys budu koho zřít.
On mohl mít vše. Ve spleť cest
mu růže padaly
a něhyplnou krásu gest,
jež běl těl odhalí,
u nejkrasších moh’ poznat žen,
vyhnanec zoufalý.
Než ráj to nebyl. Rubíny
mu retů nestačí,
dny, hodiny a vteřiny
mu mizí ve pláči,
ve pláči strašném, který líc
slzami nesmáčí.
Cizinče, odkud, odkud jsi?
Tys v ráji božím byl!
Neb zapomenout nemožno
nejvyšších oněch chvil.
Já chápal jeho bolesti, –
on andělem kdys byl!
A nyní stal se člověkem,
leč jemněji vše zřel
a každý žel jím rozechvěl,
[37]
že bolestí tu mřel –
vyhnanec ráje ubohý
nejvyšší soucit měl.
Kam vkročil, trpěl se všemi,
leč němý byl ten ret. –
Neovil čelo růžemi,
ni lásky nedal sled
mu nikdo v chvílích bolestí,
jimž nelze rozumět.
Neb nikdo z lidí nevěděl,
že ráj on opustil,
postavou, tváří, pohyby
jim člověk všední byl,
hořící srdce Milostí
v něm nikdo netušil.
Milostí tou, již tušiti
nám není dopřáno,
neb nečekáme toužebně
zářící na ráno;
ubohé srdce umřelo,
umřelo uštváno.
[38]