ČERNOŠI
Já duši moderního člověka vyřkl bouřlivými rytmy,
v mém zpěvu bylo hučení obrovitých strojů a letních bouří –
já snil svůj pyšný nádherný sen;
být básníkem divokých sil
i nejněžnějšího ševelu lásky!
Tu zmírající černoši
ke mně přišli a svoje pahýly uťatých rukou
k strašlivé žalobě zvedli –
a shasly moje pyšné a sladké rytmy.
Tu chtělo se mi zas věřit v staré peklo
a vrhnout tam hříšníky, již lidskost poplvalipoplvali,
a neznat slitování vůči nim –
to staré vzkřísit peklo –
a znovu vyřknout strašlivé, nelidské slovo
muk nekonečných.
A zatím –
jen šedá smutná i jitřící bolest mi zalila nitro,
neb starý krutý a strašný svět se vrátil.
[41]