VELKÝ MÍR.
Já tamo nezašel, kde nejprudčeji vichr vál –
nač tamo jíti? –
Do slunných krajů já zašel, slunce kde věčný úsměv hrál
a kde se smavá řeka třpytí,
kde lidé dosud lidem věří, tiší a skromní, víc neždající,
než co jim země skýtá,
kde velké děti upřímné jsou, tiché a jásající
a kde sůl i chléb tě vítá,
kde život krásný je, kde krásný i tuhý mráz,
palmami lednými zkvétající –
Ó, bratři moji, ó, štěstí, být jedním z vás,
být jedním z vás, ne darmo čekající.
Já duší lovec šťastný byl, úsměv šel s kroky mými,
já lidem nelál vztekle –
a chápal ty, kdož žitím jdou se zraky zrosenými,
i ty, kdož plíží se němě a vlekle.
Já uměl býti sám – a přec být duší u všech lidí
a myslet na jejich žal;
tolikrát kámen jsem odložil, věda, že řídí
zlo zákon vyšší, než já jsem znal. –
Leč růže, jež hodit jsem chtěl, jsem nikdy neodložil,
by vůní tišily chorých křik. –
Ty, Bože Kosmu, jsi růži v mé srdce vložil,
já za to nejvyšší pěl Ti dík!
17
Ó mladí, radosti, ó čekání a touho!
Jsem rád, že nejsem sám!
Nevím, zda budeme čekati krátce či dlouho,
vím, že již krásnější máme chrám,
chrám, kde Bůh přeje žít, kde člověk žíti též přeje,
(– oltářů netřeba v něm –)
kde slunce zářivé všecky nás líbezně hřeje
a všem, ó všem nám zkvétá zem,
zem děkující nám, že jsme jí vrátili jas,
zem plná zeleně, rosy – –
Čekáme, čekáme – není nám dlouhý čas –
jakoby z věčnosti vlálo již cosi.
18