I.
TUŠENÍ.
[5]
V PŘEDVEČER BOUŘÍ.
(1904.)
Já žiji tiše, ba jsem šosák pouhý –
leč co se chvěje mojí chorou duší,
toť budoucnosti strašlivý zpěv dlouhý
a krvavějšíkrvavější, než má mysl tuší.
Kdy první tony obrovité básně
zaduní slavně z protržených hrází?
Opony chytly zlatěrudé třásně,
oh, blízko, blízko strašné dílo zkázy!
Mně zuby jektají a v těle mrazí –
vím, cosi nesmírného přijít musí;
zda vykoupení Eden, peklo zkázy?
Vím jen – klec shnilá rozlétne se v kusy!
V mých jambech teskných chtěl bych, by se chvělo,
co za tisíce smutných bratří cítím,
po čem duch úpí, po čem bouří tělo,
co v živoření věčném zovem žitím.
Já ničím nejsem, vše jsou moji druzi,
ta velká, silná bojující massa –
7
neznámý hlas jsem bojů příštích hrůzy,
leč s ní jde síla, velkost, něha, krása.
Můj verš jak dítě pohozené dosud
v své bídě naivně ručkama přec tleská – –
zřím důvěřivě v budoucí tvůj osud,
milenko moje, silná duše česká!
Máš svoje světce, hrdiny máš svoje,
jich tajné, velké, svaté utrpení.
Jen zahléd’ jsem je, vlhly oči moje
v tom divů plné něhy rozzáření.
Jsem hrdý na to, zapadnouti v skrytě,
beze lži býti sluhou lidu v skutku.
Jeť heroism lidu lásky dítě
a vždycky velký v mlčení a smutku.
Člen nepatrný v obrovitém díle,
jdu bez reptání úzkou drahou v šedi;
mně na otázky dálná bouř v své síle
hřmí divokou i velkou odpovědí.
8
VOJNA.
(1913.)
V náš, osvieteným menovaný vek prečo sa znovu rútiš, ó diable dávnoveku?
Tys’ ostal posledný z tvojich bratov, ktorých zplodila pýcha a zloba, nevedomosť.
l brat tvoj zomrel, diabol, ktorý zapaloval krvavé plameny hranic
a v dyme spálených tiel toľkokráť vraždil najlepšia srdcia.
Je mrtvý tvoj brat, diabol tuposti, pover a poníženia,
ktorý nás učil v šerých celách šíje hrbiť a šepkať slová samovraždy.
Aj brat tvoj zomrel, ktorý na miesto božími synmi učil nás byť lútkami v rukách mocných,
len ty, o diable, žiješ!
Aj v dvadsiaty vek
sláviš svoj víťazný pochod!
Bo žijú dosiaľ přeludy hrôzy, zvané: víťazstvo, moc, síla, násilie, veľkosť říši,
tie preludy hrôzy v milionech nemysliaciach hláv, ubohých, zkazených sŕdc,
bo diabol si loži. Vo mene vlasti a osvobodenia,
9
vo mene odvety, vo mene práva, ba aj v lásky mene
ty hubíš duše i tela. Si diabol ukrutnosti,
ba viac než ukrutnosti. Tys krvavá beštia ľudská!
Nad krajom kúriacim sa požiarmi a plným hnijúcich mrtvôl,
znie tvoje Tedeum akoby krvavý výsmech,
Tedeum tvoje, končiace refrénom: zboj a peniaze, vojska a delá,
dreadnoughty, podmorské člny, míny a aeroplány!
Choď, diable, nezakrývej nám života slnko,
snenia našeho lunu i biele hvezdy!
Ešte je nehyplný úsmev v očiach žien,
ešte je krása v zápasoch práce a rytme mohutných svalov,
ľalia dosiaľ voní v zahradách, kde hrajú si ľubezné deti
a níže ako vonné vodopády visia na bezpočetných keroch.
Choď, diable! Náš Boh nie to césar, nie sláva, nie panstvo, nie ríša,
nemluví v slovách predajných poétov, snijúcich o zaschlej krvi
pradávných bojišť. Náš Boh je v žijúcich srdciach ľudu,
jich bitiebytie je harmonickou hudbou s prírody večnými rytmi
a pozná len jedon zápas, zápas to práce, krásy a milovania,
tvorivý, blaživý, čistý ako večné sú hvezdy,
ktoré hľadia – ohromné, ligotavé, nádherné svety –
na najvyššiu podlosť, ktorá ešte na zemi zbyla,
a volá sa vojna!
10
RYTÍŘŮV OMYL.
Rytíř se vrátil z dálné Palestýny,
tak romance ta začíná teď stará,
ne jako rytíř, ale člověk jiný,
jak po zimních jde vichrech úsměv jara;
víc dosáhl než smytí svojí viny,
zázračné lásky, která v nitru hárá,
nechť jako jiskra v popeli je skrytá,
přec zazáří pak, jak když slunce svítá.
Byl tvrdý Coralus a jeho pěst
ležela těžce na lidech i ženě,
byl vítěz, hrdý na slávu i čest,
jež hájil statečně i v časů změně,
lilií křehkých nezřel v srdci kvést,
v tom srdci kamenném tak neproměnně;
jen pro čest vypravil se s many všemi
potírat Saraceny v svaté zemi.
Leč když se vrátil – jaká divná změna!
Jak pěvec lásky pokorný byl, sladký,
a nepřišel sám – čarokrásná žena
jej provázela, když se vrátil zpátky;
11
ne trofej krvavá, leč jiná cena,
ta nejvyšší, jež zlatí život krátký,
mu byla údělem v té zemi svaté
i hrůzné, zříš-li křesťany tam jaté.
„Má ženo,“ Coralus děl paní bledé –
„já v zajetí byl krutých Saracenů,
leč prozřetelnost kroky lidské vede,
mně v žalář seslala tu sladkou ženu,
ne Dalilu, jež reka v zkázu svede,
já božským soucitem zřel ozářenu
tu Saracenku, jež mi nesla žití
a přišla ke mně tam, kde smrt a hnití.
Jdu se svou osvoboditelkou drahou –
ó přijmi ji! Nechť cizí, je tvou sestrou!
Šla mojí krvavou a děsnou drahou,
kde v hrůzách zničení se květy nestrou,
soucitu slzí zrosila ji vlahou,
až v lučinu se proměnila pestrou,
kde květy pučely, kam stoupla noha,
nechť rety její jinak ctily Boha.
Já na boj nemyslil, kde těžké praky
balvany metaly v bašt čela tvrdá,
na ženy čarovné já myslil zraky,
zářící vášní, jež i v lásce hrdá,
svist šípů dozněl, slyšel jsem jen ptáky
pět píseň věčnosti, jež smrtí zhrdá –
to život nejvyšší, ráj v smrti, bolu!
Dva různí andělé šli v duši spolu.
12
Noc velkou AI Kadar, v níž korán zjeven,
já nyní chápal v bídě svojí zcela,
cit zářící, jak dosud neprojeven,
zněl ústy archanděla Gabriela,
já neviděl již v očích bližních břeven,
rtů růže líbaje i úběl těla,
šla dvěma ráji duše jásající,
šli andělé i Peri zpívající.
Je Allah jméno jiné, láska stejná,
zdroj žití stejný je a vášeň hoří,
plá všude stejně moc ta čarodějná
pod sosnou, palmou, za dálnými moři;
ta velká pravda byla mi teď zjevná:
ne v boji zlém, leč v lásce člověk tvoří,
jen v lásky divoké a sladké touze,
kde věčnost, vteřina – vše krása pouze.
Já, ženo, chyboval – ó těžký omyl!
Já ujařmil i tebe s duší svojí;
ne v Jordáně, já v lásce se pak omyl,
má moudrost není v krvavé již zbroji,
nebeský posel klamy moje zlomil,
ne k hrobu božímu, leč k lásky zdroji
má duše přišla divoká a smutná,
já v hoři poznal, že zášť není nutná.
Nač boj a vraždy? – Neobsáhlý smutek
v mém srdci hlodal, jež se toužně ptaloptalo:
Co v očích božích velký jesti skutek?
a v odpověď mi růží rudou plálo
13
to slovo „láska“! V blescích divých půtek
jak nebes znamení ve hvězdách stálo;
já četl je, ó sladká moje paní,
ten, jenž je láska, chce i milování!“
Coralus zemřel – ještě po staletí
náhrobní kámen bylo možno zříti,
v břečtanu, travin, květů divné spleti
tré postav pělo sladkou píseň žití,
k rytíři dvé žen tulí se jak děti,
zářící rosa na trávě se třpytí.
O krutém klamu dozněla již zkazka
a kámen zvětralý měl nápis: Láska.
14
III.
SONETY.
[25]
I.
Já nevím ani, zda kdy vlídná slova
Já nevím ani, zda kdy vlídná slova
kdy zachvěla se mně vstříc z dívčích retů;
vím jen: ó bludný poutníče, proč znova
chceš, by ti vzplály ohně letních květů?
Bys prožil jeden z bláhových těch vznětů,
s nimžnímž zklamání jde, muka šílencova;
svět dál se řítí v divokém svém letu,
je místo lásky služba Molochova!
Tu milujících tiché slovo vlídné
umřelo dávno v horečném tom spěchu –
té sladké hudby duše nedočká se.
Mé oči smutné jsou, leč srdce klidné;
o boží dobrotě a tiché kráse
mně pozdní sen zbyl přece pro útěchu.
27
II.
To není tvrdý přísných dogmat Bůh,
To není tvrdý přísných dogmat Bůh,
krvavé stopy vrývající v děje –
to paprsek je zářivý, jenž hřeje
tvé srdce, drahokamy zkvetlý luh.
To dárce citů nejčistších i tuch,
to sladký básník je, jenž v srdci pěje
vítěznou píseň v chvílích beznaděje
a magický kol tebe tvoří kruh.
A nemá jména; bez konce je štěstí,
jež pro vteřinu žití tvého dává,
neznámý věčný vítěz nad bolestí,
jenž rozzařuje oči tvé a sláva
se zjeví všude; vesmírem duch letí,
i v srdcích ubohých ráj otevře ti.
28
III.
Rty mé se nikdy neotevrou k lání,
Rty mé se nikdy neotevrou k lání,
znám smysl žití, znám i jeho růže,
i Boha v bolesti a vzpomínání,
vznešený obraz jeho k snům svým druže.
Bez hořkosti i žalu, pohrdání
po moři žití duše kráčet může;
Bůh láska tichá je, jež neporaní –
je žena jinochův sen, Bůh sen muže.
Neb mizí něha ženy, krása její,
tvář ztvrdla, která zářila kdys sličně,
a slova lásky umřela již v hoři.
Polibky její okamžik jen hřejí,
jak příkrov ledový se maska tvoří –
leč láska boží hřeje ustavičně.
29
IV.
Že čas můj nepřijde, mně není líto,
Že čas můj nepřijde, mně není líto,
neb zvykl jsem již osamění svému,
když přijde žal, tu „bratře!“ řeknu jemu
a „sestro smrti!“ v tazích mých je vryto.
Já poznal krásu snu, co v něm je skryto,
i rozkoš vzhlédnout k nebi hvězdnatému,
i blahořečím často také zlému,
s nímž jako zlato bývá dobro slito.
Jen líto mi: těm, již mi blízci byli,
mé chvíle štěstí nikdy nezářily,
ti neznali jich, marnou jati pýchou.
Že nemohl jsem dát jim lásku k zemi
i krásu pokory, tak sladkou, tichou,
svou marnou něhu – toho líto je mi.
30
V.
Vím, nepřišla mi, když jsem mohl kvést,
Vím, nepřišla mi, když jsem mohl kvést,
oddaná láska v tichém hlavy sklonu
za bílých květů, večerů a hvězd,
za hudby duše slavnější než zvonů.
A vím, že půjdu osamělý k skonu,
že neuslyším nikdy v spleti cest
jak pršku radostných a svěžích tonů
ta slova líbezná, v nichž láska jest:
– Pojď, milý, blíž, chci jíti cestou tvojí,
tvé duše říše je i říší mojí,
jsem paprsek, sen růžového rána!...
A přec má duše ve klid skolébána,
když v tobě žije, Bože, něhy zdroji;
neb láska jest, jíž žena neukojí.
31
VI.
Vteřiny dítě, sladký sonete,
Vteřiny dítě, sladký sonete,
což nejsi více, nežli rýmů hříčka?
Jak ruměnec, jenž zbarví dívčí líčka,
jak úsměv, který na rtech rozkvete,
jsi jako zajásání dítěte,
jak pohádka, jež děcku klíží víčka,
jak z kolébavky tichá holubička,
jež letí k těm, jichž hoře nehněte?
Ó stiš se, smutné srdce moje, též!
Tys lásky marně ždálo, marně lkalo,
tys žíti musilo, kde klam i lež.
A nikde duše, jíž bys něhu dalo –
tož aspoň v sonetu hře lépe skryji
svou ztrátu největší, svou tragedii.
32
VII.
Ve věku mém, žel, láska smutná byla,
Ve věku mém, žel, láska smutná byla,
ze srdcí mizela i něha žen;
Venuše, paní, tajím stěží sten,
tys z pěny mořské nám se nezrodila.
V ulice velkoměst jsi zabloudila,
šat elegantní, v srdci prázdno jen,
zrak sladkou touhou není prozářen,
dech moře v život náš jsi nevkouzlila.
Venuše moderní, ach v osamění
kol tebe musím s hledem smutným jíti,
na božskou slávu tvoji vzpomínaje.
Ó paní, srdcí nevykouzlíš ráje,
v tvém zraku, kde se hvězdy třpytit měly,
jen slzy bídy palčivé se chvěly.
33
VIII.
„Co nejdražšího, Pane, máš?“ se ptám
„Co nejdražšího, Pane, máš?“ se ptám
v pokoře v nocích, kdy jsem blízko Jemu;
vím, v světě mnoho je jen lesklý klam,
útěchy nedá srdci zraněnému.
„Je divoké to vášně, Pane, plam,
jenž dává jásat srdci vzbouřenému,
je zářící to velký drahokam
v nesmírné pýchy lidské diadému?“
„Ne, není to“,to,“ cos jako ševel vane,
„ni moudrost, krása, ani vášní vření,
jich divoké a slastné opojení,
jen mír to nesmírný, jenž jak s hvězd kane
v ta srdce prostá, i zlým žehnající,
v ubohá srdce lidská milující.“
34
IX.
V mé mysli umělci šli, svoji víru
V mé mysli umělci šli, svoji víru
ve sporech hájí slovy učenými,
jak vyjádřili dlátem, štětcem, rýmy,
života plnost, vztahy k všemumíru.
Jdu stranou, kroky ztrácejí se v šíru,
já nikde v žití nebyl mezi svými,
zápasy prošed příliš krvavými,
ke ztracenému ostrovu jdu míru.
Kde pýchy sup již nehlodá mé nitro,
mír boží je, když slunce z moře vstává,
blažení ptáci vítají své jitro.
A když tam slunce pout svou dokonává,
ať na trosky jen tiše usmívá se,
jež týčily se kdysi v pyšné kráse.
35
X.
Jsou nepoznané bolesti, jichž pal
Jsou nepoznané bolesti, jichž pal
ni živá duše v světě nepochopí,
je nepoznaný, nevyřknutý žal,
jenž nezanechá nikde krve stopy.
Jen básník trpící ty v náruč vzalvzal,
jak matka ztracené své dítě chopí,
útěchy slova magická jim dal,
z ran odstranil jed otrávených kopí.
Já rovněž prožil onu krutou chvíli,
kdy duše chorá vykřiknout se bála,
i sen kdy prchal od mých žhoucích skrání.
Jen mrtví plní lásky mně tu zbyli,
z úst mrtvých básníků zvěst sladká vála
o věčném Bohu, věčném milování.
36
XI.
Já hoře lásky přežil, z něho zbyl
Já hoře lásky přežil, z něho zbyl
neuhasitelného žáru sled;
vím, bude vždycky dosti oněch chvil,
kdy rozum šlape mládí žár i vznět.
Když horkou krev již vlil jsi do mých žil,
ó Tvůrče, za těch teskných mládí let,
dej mi též sílu, abych tiše skryl,
co může v stáří v srdci vypučet.
Duhových mostů byl jsem stavitelem,
jež z pekla pnou se směle v ráje Tvoje,
jichž, Bože lásky, Ty jsi stvořitelem.
A po nich šel jsem, duše klidná byla,
na hvězdné dívajíc se nebes roje,
s poslední láskou svou se rozloučila.
37
Xll.
Mdle lampa růžová plá; její jas
Mdle lampa růžová plá; její jas
těl sladkou krásu nechce přezářiti.
– Ó spusť již roucho! – prosí tichý hlas.hlas,
ó ženo, královno a slávo žití!
Sladkého šílenství to věru čas,
kdo ví, co hrůzy snad se na ně řítí;
dnes tělo ženy v bílé slávě svítí
a zítra zkáze bude na pospas.
Já nezáviděl jsem jim rozkoš lidskou,
již hýří příroda před zraky mými,
v zářící kráse máje neskrývá jí.
Se zraky divnou něhou zrosenými
se chýlím k těm, již jak já pochovají
ubohou lásku svoji chimerickou.
38
XIII.
Co hledal jsem, to není v srdci tvém,
Co hledal jsem, to není v srdci tvém,
i když jsem snil, že láska políbila
mne na rty uvadlé – i to jen zbyla
bez vášně náklonnost tvá s chladným rtem.
A přece chtěl jsem, aby v srdci mém
se divoká zas vášeň probudila;
má minulost jen smutná, šedá byla,
velehor nad ní chladný diadém.
Na velké opojení čekám dosud,
ač přijde brzy tiché, šedé stáří
a bílých ledovců již blízkost cítím.
Ne, paní lásky, nepůjdu dál žitím;
naposled ještě projdu ohňů září,
než přijde mráz a ticho, věčný osud.
39
XIV.
Co bylo ve mně, vášní prudký žár
Co bylo ve mně, vášní prudký žár
v rozmachu prvním často zakrsalo,
co duhovými barvami kdys hrálo
s večera chladem čeká zhyn a zmar.
Kdys třásl jsem se, když mne ženy čar,
vášnivé objetí v ráz upoutalo:
– Ó odvrať pokušení! – srdce lkalo
a dej mi, Pane, rozkoš bílých jar!
Je třeba člověku, by pěstil v sobě
květiny krásné, které žhavě kvetou,
nechť jedinkráte zaskví se v své zdobě.
Ó srdce zastrašené bázní kletou,
jež jsi i krásu silné vášně znalo,
proč jsi ty žhavé květy vytrhalo?
40
XV.
Po ženě touha dosud v srdci mém
Po ženě touha dosud v srdci mém
se jako tichý plamen rozhořívá,
to v srdce mé se Illuse má dívá,
zář oblévá jí, hvězdný diadém.
Má kráso sladká, mlčelivým rtem,
bezkrvým rtem svým, jenž se neusmívá,
tě prosím, dej mi rozkoš, která zpívá
v hlubinách duše v sadě rozkvetlém.
Snad všecko prodajné, jen sen jím není,
ó snivá lásko má! – a tys jen sen,
jenž andělské své nese pozdravení.
Ó neprodajná, nejčistší všech žen,
jíž rty se hrubým slovem neposkvrní,
má Illuse, mně snímáš věnec z trní!
41
XVI.
Ne, mezi srdci věčně chladnými
Ne, mezi srdci věčně chladnými
svůj zbytek žití přece neprožiji;
ty, BožeBože, víš, čím duše má se svíjí,
jež prošla kdysi kraji zářnými.
Tam byly ženy smavé, nad nimi
zář nebe plála, paprsky tam lijí
čarovné světlo v úběl ňader, šíjí,
jak zpívaly by rytmy vábnými.
To sladká byla lež, ta mládí lež,
dar bohů líbezný, jejž zanechali,
když zemi opouštěli zmírajíce.
Ó zářící a hříšná kouzelnice,
svou vášní divokou mé zapuď žaly:
můj Bůh je krásný a tys krásná též!
42
XVII.
l v světě chudých vesna zkvétala mi;
l v světě chudých vesna zkvétala mi;
vím, jak stisk rukou zmozolených hřeje.
Ať kdekoliv jsem, žití nad vodami
se záře Boha nesmírného chvěje.
Zde pochyb nebylo, ni beznaděje,
těch starých příšer, jež zde nejsou známy,
zde nebyl jsem, žal světa vyřknout chtěje,
sám se svým srdcem, svými myšlenkami.
Zde cit je hluboký, slov hladkých nemá,
zde hovoří jen stlumenou svou řečí:
– Rozumím, bratře, neb jsem věru zdejší.
Mně oči zamžené i ústa němá
o síle duše často poví větší,
silnější víře, lásce zářivější.
43
XVIII.
Je nejkrásnější u žen hudba gest,
Je nejkrásnější u žen hudba gest,
těl bělostných je ona krásou krás,
těl krásných gesto jeje, čím třpyt je hvězd,
nesmírných světů tuchu budí v nás.
Na konci mládí pustých, bludných cest,
kde květy sežehl již časný mráz,
kde čeká lítost, hoře, muka, trest,
líbezné gesto život vlévá v ráz.
Řeč nejsladší a nejvíc slibující
je gesto sladké ženy milující,
je hudbou zpívající v srdce tluku.
Vteřino božským jasem ozářená,
se zrakem zářícím když tvoji ruku
lehounce vine k srdci svému žena!
44
XIX.
To bylo dávno, stále duněly
To bylo dávno, stále duněly
před rušným nádražím v dál těžké vlaky
a plny slzí byly moje zraky,
rty moje naivně děly: Anděli!
Na obličej tvůj něhou zardělý,
na lásky své jsem myslil těžké mraky,
na slova tvá, když rudé kvetly máky,
jsi řekla: „My se setkat neměli!“ –
Tu bolest umíraní schvátila mne,
jíž ani výkřik, slzy neuleví,
kdy čekáš jenom srdce rozdrcení.
A život – ironik pak jednal za mne,
v tvých očích hořících již lásky není
a něha ženy v nich se neobjeví.
45
XX.
Květiny opuštěné za oknem,
Květiny opuštěné za oknem,
květiny, na něž paní zapomněla,
jichž lásky plná ruka nezasela,
hynuly zvolna, zcela zpráhla zem.
My spolu dlouho smutným žitím jdem,
tys květin v srdci mém již nevzpomněla,
má bytost marnou bolestí se chvělachvěla,
jak po zdroji ždá poutník zpráhlým rtem.
A nezaseté rukou lásky plnou
ubohé city moje nerašily,
jásavě nerozkvetly ve podletí.
Shon práce byl a strasti těžké byly,
žal zalil mne svých slzí hořkou vlnou:
je těžko květin těch smrt přetrpěti.
46
XXI.
Je nejkrutější ctnost, neb nesmí znát
Je nejkrutější ctnost, neb nesmí znát
ústupku, jímž je každé slitování,
hranice musí v jménu ctnosti plát,
nectnostní musí býti porubáni.
Ve jménu ctnosti člověk v pouta spjat,
vbit z trní věnec do rebelů skrání, –-
Té ctnosti, Bože, rač mne uchovat,
dej věčného mi píseň milování.
Dej imaginerní mi ony ráje,
kde člověk člověku je sladkým květem,
jejž v pýše nesmí nikdy zašlápnouti,
dík vzdávaje mu na své tiché pouti
za barvy, vůně, linoucí se světem;
neb ctnost je pyšná, láska pokorná je.
47
XXII.
Vzít životživot, jak je, proniknout jej cele,
Vzít životživot, jak je, proniknout jej cele,
v tom zřím jen smysl velké básně žití,
jen kde se vlastní slzy v slokách třpytí,
cit zachvívá se v každém lidském těle.
Jen po bloudění duše osamělé
mír boží cestou může zazářiti,
jen kde ti vlastní sladké hvězdy svítí,
myšlenek záře na tvém zaplá čele.
Tak i tvou báseň, báseň žití svého,
ó Praho, žiji v bytosti své tiše:
ten souhrn krásy, souhrn bídy vlasti.
Jak žena sladká bídy nad propastí
se jevíš, leč zjev Boha vznešeného
mně z víru tvého, Praho, přece dýše!
48
XXIII.
PRAHA.
Hluk, dýmy továren. – Snů kráso, kde jsi?
A přec v tom cele v tobě, Praho, žiji!
Mír nesmírný kdys dávaly mi lesy,
zde utrpení cítím poesii.
A cítím, jak tu tepny věků bijí,
ač toho zápasu se mysl děsí,
před bolestí tou skrytou skláním šíji;
na vlastní mládí duše vzpomene si.
To naivní mládí! Kdysi v zanícení
jsem si tě kreslil, město zaslíbené,
hořící v bílých květů plamenech.
A sen můj došel svého vyplnění –
své hoře minulé zřím protrpěné,
má vlastní bída lpí též na tvých zdech.
49
XXIV.
Na tvoji krásu, tvoje památníky,
Na tvoji krásu, tvoje památníky,
na tvoje věže myslím věkovité,
leč ještě více na bolesti skryté,
na pracovníky tvé i mučenníky.
Do hlubin tvých jdu, slyše tvoje křiky,
zápasy neviděné, obrovité;
zřím, vedle bolesti do vrásek vryté,
kramáře chlubné, žití dryáčníky.
Ne ve tvé slávě, srdce mojí země,
zřím tě, ó Praho, ale v bídě tvojí,
kde často nejčistší mrou lidstva snahy.
Duše mé duše, tak jsi přišla ke mně,
že v bolestném jsem řekl nepokoji:
Ubohá, trpící ty duše Prahy!
50
XXV.
Volnosti dech byl vždycky v písních mých,
Volnosti dech byl vždycky v písních mých,
volnosti širý, sladký dýchal van,
rozkoše chápu šílenství a smích,
ponurý cherub není u mých bran.
Los není básníkův, by v zpěvech svých
se halil v mračno, jitřil bolest ran
a hřímal lidstvu, co je ctnost, co hřích –
má říš je zářící a hvězdný stan,
jenž na zápasící a jásající
se dívá se svým nekonečným mírem,
dech jeho nesmírný jen ovívá je.
A dí: Jen milující dá ti ráje,
jen mudřec sladký vede žití vírem,
ne prorok ponurý a hřímající.
51
XXVI.
Jdou smrt a nemoc mimo duši moji
Jdou smrt a nemoc mimo duši moji
a s nimi slzy, bolesti a skřek,
leč nechvěji se v teskném nepokoji,
mnou krásy stvořené mi září vděk,
mně růže kvetou při mém lásky zdroji,
zkad edenských se řinou proudy řek;
ty růže živé, jsou jen mojí zbrojí:
zbraň trny jejich, vůně jich můj lék.
I až mne jednou schvátí spáry svými
ty smutné sestry, nejmocnější všech,
zřít na mne musí zraky hvězdnatými.
Jdou ke mně, bledé růže ve vlasech –
Ó strašné sestry neodvratné! Vím,
že v smutnou krásu i vás proměním.
52
XXVII.
Noc jako věčnost. Bolest čtyřmi řádky
Noc jako věčnost. Bolest čtyřmi řádky
jsem vyřknout mohl: choré je mé dítě,
je věčná bolest, krásy sen je krátký –
vteřiny dítě, zmizíš okamžitě!
Ty, radosti má, nevrátíš se zpátky –
je bolest nejvyšší, jež hlodá skrytě;
života zánik teskný bez památky,
života zánik krutý na úsvitě!
Tu přišlo jaro, slunce zlaté plálo,
růžové mráčky svěžím nebem táhly,
v tisících paprscích se nebe smálo.
Mír v srdci znovu cítím neobsáhlý,
tu píseň kosmu chápe moje nitro:
neb není smrti, západ jen a jitro.
53
XXVIII.
Šli mimo lidé – lidé ne – jen žreci
Šli mimo lidé – lidé ne – jen žreci
mně cizích božstev z mramoru a kovu;
je krásný tyran, v jehož úpím kleci,
o její mříže bije denně znovu.
Na rtech mám vzdorné: Na vzdor všem a přeci!
těm, již mne spjali v mravnost otrokovu,
má láska pomohla mi okov vléci,
ta, konající práci Sisyfovu.
A přece mi na rtech úsměv štěstí hrál,
radostně bilo srdce zpívající,
já poražen přec vítězně se smál.
Růžová zoře dotkla se mých lící,
já králem snů byl – po útrapě denní
milenek nejsladších měl políbení.
54
XXIX.
Ptáš se, co štěstí? Nebýt dlužen sobě
Ptáš se, co štěstí? Nebýt dlužen sobě
ni jeden čistý záchvěv srdce svého,
být odleskem sám Boha vznešeného,
jenž v květech lilií je a je v tobě.
Nebýti soudcem, hřímajícím v zlobě,
leč míru plným dárcem dobra všeho –
je člověk obraz slunce zářivého,
jež nezapadne nikdy v smutném hrobě.
Neb šťastný souhrn sil je přetajemných,
nejsladších hlasů, které v nitru sídlí,
nejsladších tónů hudby nitra jemných.
Nechť osamělý, jen když svými křídly
dolétneš výše, tam, kde záští není –
neb hledající hodenť vykoupení.
55
XXX.
Ne Diana, leč tropů jsi ty paní,
Ne Diana, leč tropů jsi ty paní,
kde moře světla, pralesů je moře,
kde malicherné každé lidské hoře,
ve vesmíru kde mizí umírání.
Je duše má pták, jejž tvé šípy raní,
jenž přece vzlétá k slunci, duhu tvoře,
milenec lesů, milenec je zoře
i tvoje kořist v růží slávě ranní.
Nesmírné vějíře tu ozářené
se vlní kol, svět opojných tu vůní,
pralesů vůní, těla nádherného.
Ó srdce živoucí a nezraněné,
umělce duše, kde mír věčný trůní,
dej prožíti mi sladkou krásu jeho!
(„Ranní lov“ Maxe Švabinského).
56
XXXI.
Linií, tvarů tichou hudbu kreslí,
Linií, tvarů tichou hudbu kreslí,
dne žhavý jas i mysterium noci,
a magickou jak oživeny mocí,
zář, stíny světů tajemných se snesly.
Světlušky v trávu orosenou sklesly –
Ó duše chorá, mdlá i bez pomoci,
v taj žití vcházíš, jehož nelze zmoci,
kde ptáci rajští v zoři se již vznesli.
Tu hudba tvarů v nitru lidském zvučí,
jak prsty duchů se tě dotýkají,
tu velký zeměduch říš svou znát učí –
paprsky na bílých když tělech hrají,
nejvyšší vášně, souhrn bytí všeho,
ukáže z tajemného dění svého.
(M. Š.)
57
XXXII.
(II. sonet Shakespearův.)
Když čtyřicet zim budeš, drahý, žít,
na čistém čele vrásky vyryjí se
a divů plný krásy tvojí třpyt
jak šat pak bude, když již obnosí se.
A zeptá-li se tě pak někdo z lidí,
kde mládí tvého zářná krása jest,
jíž v očích vpadlých nikdo neuvidí,
toť hanba bude, malá tobě čest!
Jak jinak by však tobě pýchou bylo
smět říci: „V dítěti mém krásy čar
je mládí mého, jež v něm zazářilo!“
Toť v kráse jeho mládí tvého žár!
Sám zmlazen budeš, i když budeš stár,
sám chladný, budeš cítit krve žár.
58
XXXIII.
(I. sonet z ,The passionate pilgrim‘ od Shakespeara)
Nebeská výmluvnost těch očí tvých,
jíž důvod pozemský, ach, ničím nenínení,
mne zavedla – rci, světe, zda je hřích
hold tobě, od světa mé odvrácení?
Žen zřekl jsem se, zkrotil pudy svoje,
tys bohyní; zde zřeknutí ni stín!
Pozemskáť přísaha má, láska moje
však nebes dar, jenž smíří tíhu vin.
Přísaha má dým, pouhý dech a dým –
ó zářné slunce, ty jsi vinno též! –
Plašíš-li dým ten čistým jasem svým,
jen ty jsi vinno, že můj slib je lež.
A přece – jenom bláhovec, to znaje,
by nejednal tak, ráje získávaje.
59
XXXIV.
V tom hořkost krutá, že jsi vzbudil vzruch
V tom hořkost krutá, že jsi vzbudil vzruch
ne žití triumfem, leč umíráním,
smrtelnou mrákotou, jíž schvácen duch,
jenž rozkoš žití vítal s usmíváním,
kdy ani jaro nedalo tvým skráním
snů v bílé nádheře a plné tuch
a se skřivánčím prvním zajásáním,
jímž zachvíval se modrý jarní vzduch.
Tu slova má se divným smutkem chvějí,
když čtu tvé verše, marně čekající,
jež daly opojný sen mládí mému.
Na ony myslím, kdož jak ty, jas chtějí,
žár srdce živý, sladký, spalující –
a ke konci jdou stejně tragickému.
(J. V.)