V PŘEDVEČER BOUŘÍ.

V PŘEDVEČER BOUŘÍ. (1904.)
Já žiji tiše, ba jsem šosák pouhý – leč co se chvěje mojí chorou duší, toť budoucnosti strašlivý zpěv dlouhý a krvavějšíkrvavější, než má mysl tuší. Kdy první tony obrovité básně zaduní slavně z protržených hrází? Opony chytly zlatěrudé třásně, oh, blízko, blízko strašné dílo zkázy! Mně zuby jektají a v těle mrazí – vím, cosi nesmírného přijít musí; zda vykoupení Eden, peklo zkázy? Vím jen – klec shnilá rozlétne se v kusy! V mých jambech teskných chtěl bych, by se chvělo, co za tisíce smutných bratří cítím, po čem duch úpí, po čem bouří tělo, co v živoření věčném zovem žitím. Já ničím nejsem, vše jsou moji druzi, ta velká, silná bojující massa – 7 neznámý hlas jsem bojů příštích hrůzy, leč s ní jde síla, velkost, něha, krása. Můj verš jak dítě pohozené dosud v své bídě naivně ručkama přec tleská – – zřím důvěřivě v budoucí tvůj osud, milenko moje, silná duše česká! Máš svoje světce, hrdiny máš svoje, jich tajné, velké, svaté utrpení. Jen zahléd’ jsem je, vlhly oči moje v tom divů plné něhy rozzáření. Jsem hrdý na to, zapadnouti v skrytě, beze lži býti sluhou lidu v skutku. Jeť heroism lidu lásky dítě a vždycky velký v mlčení a smutku. Člen nepatrný v obrovitém díle, jdu bez reptání úzkou drahou v šedi; mně na otázky dálná bouř v své síle hřmí divokou i velkou odpovědí. 8