VOJNA.

Antonín Macek

VOJNA. (1913.)
V náš, osvieteným menovaný vek prečo sa znovu rútiš, ó diable dávnoveku? Tys’ ostal posledný z tvojich bratov, ktorých zplodila pýcha a zloba, nevedomosť. l brat tvoj zomrel, diabol, ktorý zapaloval krvavé plameny hranic a v dyme spálených tiel toľkokráť vraždil najlepšia srdcia. Je mrtvý tvoj brat, diabol tuposti, pover a poníženia, ktorý nás učil v šerých celách šíje hrbiť a šepkať slová samovraždy. Aj brat tvoj zomrel, ktorý na miesto božími synmi učil nás byť lútkami v rukách mocných, len ty, o diable, žiješ! Aj v dvadsiaty vek sláviš svoj víťazný pochod! Bo žijú dosiaľ přeludy hrôzy, zvané: víťazstvo, moc, síla, násilie, veľkosť říši, tie preludy hrôzy v milionech nemysliaciach hláv, ubohých, zkazených sŕdc, bo diabol si loži. Vo mene vlasti a osvobodenia, 9 vo mene odvety, vo mene práva, ba aj v lásky mene ty hubíš duše i tela. Si diabol ukrutnosti, ba viac než ukrutnosti. Tys krvavá beštia ľudská! Nad krajom kúriacim sa požiarmi a plným hnijúcich mrtvôl, znie tvoje Tedeum akoby krvavý výsmech, Tedeum tvoje, končiace refrénom: zboj a peniaze, vojska a delá, dreadnoughty, podmorské člny, míny a aeroplány! Choď, diable, nezakrývej nám života slnko, snenia našeho lunu i biele hvezdy! Ešte je nehyplný úsmev v očiach žien, ešte je krása v zápasoch práce a rytme mohutných svalov, ľalia dosiaľ voní v zahradách, kde hrajú si ľubezné deti a níže ako vonné vodopády visia na bezpočetných keroch. Choď, diable! Náš Boh nie to césar, nie sláva, nie panstvo, nie ríša, nemluví v slovách predajných poétov, snijúcich o zaschlej krvi pradávných bojišť. Náš Boh je v žijúcich srdciach ľudu, jich bitiebytie je harmonickou hudbou s prírody večnými rytmi a pozná len jedon zápas, zápas to práce, krásy a milovania, tvorivý, blaživý, čistý ako večné sú hvezdy, ktoré hľadia – ohromné, ligotavé, nádherné svety – na najvyššiu podlosť, ktorá ešte na zemi zbyla, a volá sa vojna! 10
Básně v knize Velký mír:
  1. V PŘEDVEČER BOUŘÍ.
  2. VOJNA.
  3. RYTÍŘŮV OMYL.
  4. VELKÝ MÍR.
  5. ČTYŘVERŠÍ.
  6. NEJVYŠŠÍ DAR.
  7. AŽ BUDEŠ MILOVAT...
  8. JARO NA KAMPĚ.
  9. I. Já nevím ani, zda kdy vlídná slova
  10. II. To není tvrdý přísných dogmat Bůh,
  11. III. Rty mé se nikdy neotevrou k lání,
  12. IV. Že čas můj nepřijde, mně není líto,
  13. V. Vím, nepřišla mi, když jsem mohl kvést,
  14. VI. Vteřiny dítě, sladký sonete,
  15. VII. Ve věku mém, žel, láska smutná byla,
  16. VIII. „Co nejdražšího, Pane, máš?“ se ptám
  17. IX. V mé mysli umělci šli, svoji víru
  18. X. Jsou nepoznané bolesti, jichž pal
  19. XI. Já hoře lásky přežil, z něho zbyl
  20. Xll. Mdle lampa růžová plá; její jas
  21. XIII. Co hledal jsem, to není v srdci tvém,
  22. XIV. Co bylo ve mně, vášní prudký žár
  23. XV. Po ženě touha dosud v srdci mém
  24. XVI. Ne, mezi srdci věčně chladnými
  25. XVII. l v světě chudých vesna zkvétala mi;
  26. XVIII. Je nejkrásnější u žen hudba gest,
  27. XIX. To bylo dávno, stále duněly
  28. XX. Květiny opuštěné za oknem,
  29. XXI. Je nejkrutější ctnost, neb nesmí znát
  30. XXII. Vzít život, jak je, proniknout jej cele,
  31. XXIII. PRAHA.
  32. XXIV. Na tvoji krásu, tvoje památníky,
  33. XXV. Volnosti dech byl vždycky v písních mých,
  34. XXVI. Jdou smrt a nemoc mimo duši moji
  35. XXVII. Noc jako věčnost. Bolest čtyřmi řádky
  36. XXVIII. Šli mimo lidé – lidé ne – jen žreci
  37. XXIX. Ptáš se, co štěstí? Nebýt dlužen sobě
  38. XXX. Ne Diana, leč tropů jsi ty paní,
  39. XXXI. Linií, tvarů tichou hudbu kreslí,
  40. XXXII. (II. sonet Shakespearův.)
  41. XXXIII. (I. sonet z ,The passionate pilgrim‘ od Shakespeara)
  42. XXXIV. V tom hořkost krutá, že jsi vzbudil vzruch
  43. FINALE.