ČTYŘVERŠÍ.

Antonín Macek

ČTYŘVERŠÍ.
Je někdy doba, kdy pláč duše tlumíš stěží, kdy cizí žena, cizí je i přítel. Tu cítím blízkost Tvou, ó zdroji žití svěží, ó Bože, jenž Jsi velký Utěšitel. * Jen vteřinu vždy trvá sladká ženy krása, jen vteřinu též trvá krutá hořkost ženy, leč hlas Tvůj, Bože, písní sladkou věčně jásá a věčným úsměvem je ráj Tvůj prozářený. * Je žena něžná. Možná. Někdy prsty její lehounkým tknutím v sen tě ukonejší. V sen ukolébá nekonečně líbezněji Bůh rukou nejměkčí a nejněžnější. * Jak dobrý zahradník, jenž květný záhon pleje, Ty, Bože, plel Jsi závist, zloby býlí, i jedovaté símě beznaděje Tvé božské ruce z duše vyplenily. * 19 Ne, neptám se; co zítra? Štěstí? Možná! Či smrt jen a bída? Před tváří Tvojí, Bože, není muk, ni bídy, smrti, štěstí! A děl jsem si: To marná vteřina jen s vteřinou se střídá, leč Bůh můj ocean je bez konce, v němž zmizím bez bolesti. * Vše jednou sklame: láska, naděj’, touhy, vše hořce sklame, k čemu duše lnula, leč nejsladší sen, nekonečně dlouhý, přec láska boží srdci poskytnula. * Můj Bůh snad fantom, fixní myšlenka to pouhá z horečných nocí, s bolestí kdy sen se střídá? Leč tolik vím, že marná po člověku touha, a na lkání jen Bůh svou něhou odpovídá. * Jen Bůh vždy přilne lásky plný k tobě, kdy srdce lidské tvrdé je a lživé; jsou soudy lidské v sobectví a zlobě, jsou soudy boží vezdy spravedlivé. * Zda možno jíti k lidem pro útěchu chorému srdci lidmi zraněnému? Vím, hoře žití bez slzí a vzdechů je možno svěřit jenom Bohu svému. * 20 Já nejdu do chrámu Ti skládat, Bože, díky; ty v slzách radosti jen možno vyřknout cele. A s tichým úsměvem zřím na Tvé služebníky, a s tichým úsměvem zřím na Tvé nepřátele. * Je krutá příroda i vražedná i dravá, ať zvíře, člověk – vše zřím děsem vždy se chvěti. Svět krvavý je, krvavá i jeho sláva, Bůh jedině je tichý štěstí Bůh a dětí. * Ve čtyřech řádcích nechci proniknouti života bolest, marnost bytí všeho, jen – poznav Boha na pozemské pouti – rád zachytil bych věčný úsměv Jeho. 21
Básně v knize Velký mír:
  1. V PŘEDVEČER BOUŘÍ.
  2. VOJNA.
  3. RYTÍŘŮV OMYL.
  4. VELKÝ MÍR.
  5. ČTYŘVERŠÍ.
  6. NEJVYŠŠÍ DAR.
  7. AŽ BUDEŠ MILOVAT...
  8. JARO NA KAMPĚ.
  9. I. Já nevím ani, zda kdy vlídná slova
  10. II. To není tvrdý přísných dogmat Bůh,
  11. III. Rty mé se nikdy neotevrou k lání,
  12. IV. Že čas můj nepřijde, mně není líto,
  13. V. Vím, nepřišla mi, když jsem mohl kvést,
  14. VI. Vteřiny dítě, sladký sonete,
  15. VII. Ve věku mém, žel, láska smutná byla,
  16. VIII. „Co nejdražšího, Pane, máš?“ se ptám
  17. IX. V mé mysli umělci šli, svoji víru
  18. X. Jsou nepoznané bolesti, jichž pal
  19. XI. Já hoře lásky přežil, z něho zbyl
  20. Xll. Mdle lampa růžová plá; její jas
  21. XIII. Co hledal jsem, to není v srdci tvém,
  22. XIV. Co bylo ve mně, vášní prudký žár
  23. XV. Po ženě touha dosud v srdci mém
  24. XVI. Ne, mezi srdci věčně chladnými
  25. XVII. l v světě chudých vesna zkvétala mi;
  26. XVIII. Je nejkrásnější u žen hudba gest,
  27. XIX. To bylo dávno, stále duněly
  28. XX. Květiny opuštěné za oknem,
  29. XXI. Je nejkrutější ctnost, neb nesmí znát
  30. XXII. Vzít život, jak je, proniknout jej cele,
  31. XXIII. PRAHA.
  32. XXIV. Na tvoji krásu, tvoje památníky,
  33. XXV. Volnosti dech byl vždycky v písních mých,
  34. XXVI. Jdou smrt a nemoc mimo duši moji
  35. XXVII. Noc jako věčnost. Bolest čtyřmi řádky
  36. XXVIII. Šli mimo lidé – lidé ne – jen žreci
  37. XXIX. Ptáš se, co štěstí? Nebýt dlužen sobě
  38. XXX. Ne Diana, leč tropů jsi ty paní,
  39. XXXI. Linií, tvarů tichou hudbu kreslí,
  40. XXXII. (II. sonet Shakespearův.)
  41. XXXIII. (I. sonet z ,The passionate pilgrim‘ od Shakespeara)
  42. XXXIV. V tom hořkost krutá, že jsi vzbudil vzruch
  43. FINALE.