ČTYŘVERŠÍ.
Je někdy doba, kdy pláč duše tlumíš stěží,
kdy cizí žena, cizí je i přítel.
Tu cítím blízkost Tvou, ó zdroji žití svěží,
ó Bože, jenž Jsi velký Utěšitel.
*
Jen vteřinu vždy trvá sladká ženy krása,
jen vteřinu též trvá krutá hořkost ženy,
leč hlas Tvůj, Bože, písní sladkou věčně jásá
a věčným úsměvem je ráj Tvůj prozářený.
*
Je žena něžná. Možná. Někdy prsty její
lehounkým tknutím v sen tě ukonejší.
V sen ukolébá nekonečně líbezněji
Bůh rukou nejměkčí a nejněžnější.
*
Jak dobrý zahradník, jenž květný záhon pleje,
Ty, Bože, plel Jsi závist, zloby býlí,
i jedovaté símě beznaděje
Tvé božské ruce z duše vyplenily.
*
19
Ne, neptám se; co zítra? Štěstí? Možná! Či smrt jen a bída?
Před tváří Tvojí, Bože, není muk, ni bídy, smrti, štěstí!
A děl jsem si: To marná vteřina jen s vteřinou se střídá,
leč Bůh můj ocean je bez konce, v němž zmizím bez bolesti.
*
Vše jednou sklame: láska, naděj’, touhy,
vše hořce sklame, k čemu duše lnula,
leč nejsladší sen, nekonečně dlouhý,
přec láska boží srdci poskytnula.
*
Můj Bůh snad fantom, fixní myšlenka to pouhá
z horečných nocí, s bolestí kdy sen se střídá?
Leč tolik vím, že marná po člověku touha,
a na lkání jen Bůh svou něhou odpovídá.
*
Jen Bůh vždy přilne lásky plný k tobě,
kdy srdce lidské tvrdé je a lživé;
jsou soudy lidské v sobectví a zlobě,
jsou soudy boží vezdy spravedlivé.
*
Zda možno jíti k lidem pro útěchu
chorému srdci lidmi zraněnému?
Vím, hoře žití bez slzí a vzdechů
je možno svěřit jenom Bohu svému.
*
20
Já nejdu do chrámu Ti skládat, Bože, díky;
ty v slzách radosti jen možno vyřknout cele.
A s tichým úsměvem zřím na Tvé služebníky,
a s tichým úsměvem zřím na Tvé nepřátele.
*
Je krutá příroda i vražedná i dravá,
ať zvíře, člověk – vše zřím děsem vždy se chvěti.
Svět krvavý je, krvavá i jeho sláva,
Bůh jedině je tichý štěstí Bůh a dětí.
*
Ve čtyřech řádcích nechci proniknouti
života bolest, marnost bytí všeho,
jen – poznav Boha na pozemské pouti –
rád zachytil bych věčný úsměv Jeho.
21