FINALE.

FINALE.
To bylo kdysi, když nějaká dobrá duše poslala mi překrásnou zbytečnost – pár květin bylo to – k tomu jen připsala mi: – Dnes duše mé jste host! Nic víc, nic míň, ni podpis, ni laskavá slova, a přec v tom lásky ráj byl, to nejkrásnější, to zbytečné, co v nitru člověk chová, co by rád před světem skryl, co musí skrývati ve světa shonu a ruchu v tom přísném zápase dne, co jeho vlastnímu, smutnému duchu je nejasné a záhadné – cit jakýs, který však není zrak, sluch není, čich, hmat ani chut již není, jen jakýs přešťastný duše to smích, radostné opojení, jen žár to, jinaké zření je světa, že marně ptáš se: k čemu to, k čemu? Sám nevím, jaká to květina zkvétá člověku znavenému! Vím, že jsou zbytečné verše mé, zbytečný cit, jejž jako balsám jsem rozlíti chtěl – v něžnosti neznámé na žal, jenž v srdci je skryt, však zázrakem jsem zapomněl. 61 OBSAH.
I. Tušení.
V předvečer bouří7 Vojna9 Rytířův omyl11
II. Velký mír.
Velký mír17 Čtyřverší19 Nejvyšší dar22 Až budeš milovat23 Jaro na Kampě24
III. Sonety.
I.–XXXIV.27 Finale61 [63] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA ČESKOU AKADEMIÍ AUTOROVI.
E: lp; 2005 [64]