FINALE.
To bylo kdysi, když nějaká dobrá duše poslala mi
překrásnou zbytečnost –
pár květin bylo to – k tomu jen připsala mi:
– Dnes duše mé jste host!
Nic víc, nic míň, ni podpis, ni laskavá slova,
a přec v tom lásky ráj byl,
to nejkrásnější, to zbytečné, co v nitru člověk chová,
co by rád před světem skryl,
co musí skrývati ve světa shonu a ruchu
v tom přísném zápase dne,
co jeho vlastnímu, smutnému duchu
je nejasné a záhadné –
cit jakýs, který však není zrak, sluch není, čich,
hmat ani chut již není,
jen jakýs přešťastný duše to smích,
radostné opojení,
jen žár to, jinaké zření je světa,
že marně ptáš se: k čemu to, k čemu?
Sám nevím, jaká to květina zkvétá
člověku znavenému!
Vím, že jsou zbytečné verše mé, zbytečný cit,
jejž jako balsám jsem rozlíti chtěl –
v něžnosti neznámé na žal, jenž v srdci je skryt,
však zázrakem jsem zapomněl.
61
OBSAH.
I. Tušení.
V předvečer bouří7
Vojna9
Rytířův omyl11
II. Velký mír.
Velký mír17
Čtyřverší19
Nejvyšší dar22
Až budeš milovat23
Jaro na Kampě24
III. Sonety.
I.–XXXIV.27
Finale61
[63]
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA ČESKOU AKADEMIÍ AUTOROVI.
E: lp; 2005
[64]