RYTÍŘŮV OMYL.

RYTÍŘŮV OMYL.
Rytíř se vrátil z dálné Palestýny, tak romance ta začíná teď stará, ne jako rytíř, ale člověk jiný, jak po zimních jde vichrech úsměv jara; víc dosáhl než smytí svojí viny, zázračné lásky, která v nitru hárá, nechť jako jiskra v popeli je skrytá, přec zazáří pak, jak když slunce svítá. Byl tvrdý Coralus a jeho pěst ležela těžce na lidech i ženě, byl vítěz, hrdý na slávu i čest, jež hájil statečně i v časů změně, lilií křehkých nezřel v srdci kvést, v tom srdci kamenném tak neproměnně; jen pro čest vypravil se s many všemi potírat Saraceny v svaté zemi. Leč když se vrátil – jaká divná změna! Jak pěvec lásky pokorný byl, sladký, a nepřišel sám – čarokrásná žena jej provázela, když se vrátil zpátky; 11 ne trofej krvavá, leč jiná cena, ta nejvyšší, jež zlatí život krátký, mu byla údělem v té zemi svaté i hrůzné, zříš-li křesťany tam jaté. „Má ženo,“ Coralus děl paní bledé – „já v zajetí byl krutých Saracenů, leč prozřetelnost kroky lidské vede, mně v žalář seslala tu sladkou ženu, ne Dalilu, jež reka v zkázu svede, já božským soucitem zřel ozářenu tu Saracenku, jež mi nesla žití a přišla ke mně tam, kde smrt a hnití. Jdu se svou osvoboditelkou drahou – ó přijmi ji! Nechť cizí, je tvou sestrou! Šla mojí krvavou a děsnou drahou, kde v hrůzách zničení se květy nestrou, soucitu slzí zrosila ji vlahou, až v lučinu se proměnila pestrou, kde květy pučely, kam stoupla noha, nechť rety její jinak ctily Boha. Já na boj nemyslil, kde těžké praky balvany metaly v bašt čela tvrdá, na ženy čarovné já myslil zraky, zářící vášní, jež i v lásce hrdá, svist šípů dozněl, slyšel jsem jen ptáky pět píseň věčnosti, jež smrtí zhrdá – to život nejvyšší, ráj v smrti, bolu! Dva různí andělé šli v duši spolu. 12 Noc velkou AI Kadar, v níž korán zjeven, já nyní chápal v bídě svojí zcela, cit zářící, jak dosud neprojeven, zněl ústy archanděla Gabriela, já neviděl již v očích bližních břeven, rtů růže líbaje i úběl těla, šla dvěma ráji duše jásající, šli andělé i Peri zpívající. Je Allah jméno jiné, láska stejná, zdroj žití stejný je a vášeň hoří, plá všude stejně moc ta čarodějná pod sosnou, palmou, za dálnými moři; ta velká pravda byla mi teď zjevná: ne v boji zlém, leč v lásce člověk tvoří, jen v lásky divoké a sladké touze, kde věčnost, vteřina – vše krása pouze. Já, ženo, chyboval – ó těžký omyl! Já ujařmil i tebe s duší svojí; ne v Jordáně, já v lásce se pak omyl, má moudrost není v krvavé již zbroji, nebeský posel klamy moje zlomil, ne k hrobu božímu, leč k lásky zdroji má duše přišla divoká a smutná, já v hoři poznal, že zášť není nutná. Nač boj a vraždy? – Neobsáhlý smutek v mém srdci hlodal, jež se toužně ptaloptalo: Co v očích božích velký jesti skutek? a v odpověď mi růží rudou plálo 13 to slovo „láska“! V blescích divých půtek jak nebes znamení ve hvězdách stálo; já četl je, ó sladká moje paní, ten, jenž je láska, chce i milování!“ Coralus zemřel – ještě po staletí náhrobní kámen bylo možno zříti, v břečtanu, travin, květů divné spleti tré postav pělo sladkou píseň žití, k rytíři dvé žen tulí se jak děti, zářící rosa na trávě se třpytí. O krutém klamu dozněla již zkazka a kámen zvětralý měl nápis: Láska. 14