Rytíř se vrátil z dálné Palestýny,
tak romance ta začíná teď stará,
ne jako rytíř, ale člověk jiný,
jak po zimních jde vichrech úsměv jara;
víc dosáhl než smytí svojí viny,
zázračné lásky, která v nitru hárá,
nechť jako jiskra v popeli je skrytá,
přec zazáří pak, jak když slunce svítá.
Byl tvrdý Coralus a jeho pěst
ležela těžce na lidech i ženě,
byl vítěz, hrdý na slávu i čest,
jež hájil statečně i v časů změně,
lilií křehkých nezřel v srdci kvést,
v tom srdci kamenném tak neproměnně;
jen pro čest vypravil se s many všemi
potírat Saraceny v svaté zemi.
Leč když se vrátil – jaká divná změna!
Jak pěvec lásky pokorný byl, sladký,
a nepřišel sám – čarokrásná žena
jej provázela, když se vrátil zpátky;
ne trofej krvavá, leč jiná cena,
ta nejvyšší, jež zlatí život krátký,
mu byla údělem v té zemi svaté
i hrůzné, zříš-li křesťany tam jaté.
„Má ženo,“ Coralus děl paní bledé –
„já v zajetí byl krutých Saracenů,
leč prozřetelnost kroky lidské vede,
mně v žalář seslala tu sladkou ženu,
ne Dalilu, jež reka v zkázu svede,
já božským soucitem zřel ozářenu
tu Saracenku, jež mi nesla žití
a přišla ke mně tam, kde smrt a hnití.
Jdu se svou osvoboditelkou drahou –
ó přijmi ji! Nechť cizí, je tvou sestrou!
Šla mojí krvavou a děsnou drahou,
kde v hrůzách zničení se květy nestrou,
soucitu slzí zrosila ji vlahou,
až v lučinu se proměnila pestrou,
kde květy pučely, kam stoupla noha,
nechť rety její jinak ctily Boha.
Já na boj nemyslil, kde těžké praky
balvany metaly v bašt čela tvrdá,
na ženy čarovné já myslil zraky,
zářící vášní, jež i v lásce hrdá,
svist šípů dozněl, slyšel jsem jen ptáky
pět píseň věčnosti, jež smrtí zhrdá –
to život nejvyšší, ráj v smrti, bolu!
Dva různí andělé šli v duši spolu.
Noc velkou AI Kadar, v níž korán zjeven,
já nyní chápal v bídě svojí zcela,
cit zářící, jak dosud neprojeven,
zněl ústy archanděla Gabriela,
já neviděl již v očích bližních břeven,
rtů růže líbaje i úběl těla,
šla dvěma ráji duše jásající,
šli andělé i Peri zpívající.
Je Allah jméno jiné, láska stejná,
zdroj žití stejný je a vášeň hoří,
plá všude stejně moc ta čarodějná
pod sosnou, palmou, za dálnými moři;
ta velká pravda byla mi teď zjevná:
ne v boji zlém, leč v lásce člověk tvoří,
jen v lásky divoké a sladké touze,
kde věčnost, vteřina – vše krása pouze.
Já, ženo, chyboval – ó těžký omyl!
Já ujařmil i tebe s duší svojí;
ne v Jordáně, já v lásce se pak omyl,
má moudrost není v krvavé již zbroji,
nebeský posel klamy moje zlomil,
ne k hrobu božímu, leč k lásky zdroji
má duše přišla divoká a smutná,
já v hoři poznal, že zášť není nutná.
Nač boj a vraždy? – Neobsáhlý smutek
v mém srdci hlodal, jež se toužně ptalo:
Co v očích božích velký jesti skutek?
a v odpověď mi růží rudou plálo
to slovo „láska“! V blescích divých půtek
jak nebes znamení ve hvězdách stálo;
já četl je, ó sladká moje paní,
ten, jenž je láska, chce i milování!“
Coralus zemřel – ještě po staletí
náhrobní kámen bylo možno zříti,
v břečtanu, travin, květů divné spleti
tré postav pělo sladkou píseň žití,
k rytíři dvé žen tulí se jak děti,
zářící rosa na trávě se třpytí.
O krutém klamu dozněla již zkazka
a kámen zvětralý měl nápis: Láska.