PEKLO ŽIVOTA.
Poprvé, dítě, otvíráš
své oči udivené –
jaký to vír smrtonosný, jenž v zrak náš
čpavé ty dýmy žene!
Nač tohle všecko? Nač v parách smrdutých
dny trávit, měsíce, léta –
když kdesi daleko, v panensky netknutých
lesích sta květinek zkvétá,
když luhy dýchají z večera stříbrnou vlahou
a ve dne barvami svěžími?
Jak tobě odvětit, dítě mé? Tvou hlavu drahou
slzami zrosil jsem horkými.
Na světa řád ptáš se svým užaslým zrakem,
tvé „proč?“ tak krutě se v hruď mou vrývá,
můj obzor zářivý pokryl se mrakem,
pták ztichl zázračný, jenž písně nadějí zpívá.
To nejbolestnější, co svět ten činí peklem,
co vraždí život v šílenství proklatém, vzteklém,
tvá mysl dítěcí nepochopí –
Tváře tvé chmuří se, oči tvé děsí se
a přece malý tak,
maličký pohled do bídy, zoufání uzřel tvůj zrak –
uzřel jen krvavé stopy,
19
ale ne bojiště strašlivá, běsů všech supění,
krvavé vraždění požárů záření –
jen trochu dýmu z továrny zaválo do tváře
a přece vyrostla představa, jakoby krvavá záplava,
představa strašného žaláře.
20