PEKLO ŽIVOTA.

Antonín Macek

PEKLO ŽIVOTA.
Poprvé, dítě, otvíráš své oči udivené – jaký to vír smrtonosný, jenž v zrak náš čpavé ty dýmy žene! Nač tohle všecko? Nač v parách smrdutých dny trávit, měsíce, léta – když kdesi daleko, v panensky netknutých lesích sta květinek zkvétá, když luhy dýchají z večera stříbrnou vlahou a ve dne barvami svěžími? Jak tobě odvětit, dítě mé? Tvou hlavu drahou slzami zrosil jsem horkými. Na světa řád ptáš se svým užaslým zrakem, tvé „proč?“ tak krutě se v hruď mou vrývá, můj obzor zářivý pokryl se mrakem, pták ztichl zázračný, jenž písně nadějí zpívá. To nejbolestnější, co svět ten činí peklem, co vraždí život v šílenství proklatém, vzteklém, tvá mysl dítěcí nepochopí – Tváře tvé chmuří se, oči tvé děsí se a přece malý tak, maličký pohled do bídy, zoufání uzřel tvůj zrak – uzřel jen krvavé stopy, 19 ale ne bojiště strašlivá, běsů všech supění, krvavé vraždění požárů záření – jen trochu dýmu z továrny zaválo do tváře a přece vyrostla představa, jakoby krvavá záplava, představa strašného žaláře. 20