VLASTENCI.

Antonín Macek

VLASTENCI.
Dnes člověk nemá ne, co by děl, než komu řek’ by to tiše, svůj smutek po kráse myšlenek, těl, člověku nádherné výše, jejž možno bouřlivě objati a bratře říci jemu, s nímž možno jásavě doufati zas srdci zklamanému. Jsou opatrní mladí, jsou chytří staří a všichni snaživí – což přišlo sobecké, ohavné stáří a podzim tesklivý? Což budou ponuré, mlhavé dny, banální zábavy – den za dnem prázdný a neladný, pln šedé únavy? Neb není tragické doby. Nebude už bouře maličká. Fajakům bez mozku zahude Lehára „Vdovička“. 47 Pro vlast již směšno umírat. – Stačí žít v kolejích vyjetých. Povinnost. Práce. Krotit cit v potupy dobách zlých. Nervy se klidní. Ztupěly břitké kdys starých lvů drápy. Odlétli orli. – Zbabělí tvorové jacís se trápí. 48