POSLEDNÍ OTROK.

POSLEDNÍ OTROK.
Všel k svému pánu zdrcený a bledý, cos v nitru jeho právě zlomilo se: ta jeho dravá povýšence pýcha – a takto pravil: Dnes, ó pane mocný, nemůže tobě říci věrný sluha: Jez, pij a hoduj! – Zástup rabů čeká, až kývne jim tvá všemohoucí ruka a drobty spadnou s bohatého stolu milosti tvé... Ó nemyl se, můj pane! Dnes nikdo nečeká. Již dávno tomu, kdy poslední rab u tvojí stál brány s tou odpornou a směšnou prosbou v oku za milost tvoji!... U ďábla, což tedy se děje v světě? Což má spurná láje ohromné sklepy plné zlatých peněz či jakýs čarodějný stolek dává jim do sytosti drahých, vzácných krmí a drahocenných vín. – Rci, starý sluho, čím zbujněla ta zotročilá chasa, 53 že nedbajíc už otcovské mé péče, jež volá je zpět k práci v hutě, dílny, tak zatvrzele, vzdorovitě mlčí? – Nuž, pověz, jakých štváčů je to dílo, či v jakém blahobytu žijí davy, jež odmítají varovný hlas otcův? Leč sluha váhal dlouho s odpovědí, až konečně děl třesoucím se hlasem: – Žert tvůj, ó pane, příliš jesti krutý. Ti lidé zlata nemají, ni šatu, ni čarovného stolku blahobytu! Tisíckrát horší jejich umírání, tisíckrát bolestnější jejich muky než před rokem. Já viděl jejich bídu, ty strašné, živé, zápasící kostry, ne lidi již... ne lidi... pane mocný. Já marně ptal se, jaká síla žene ty hrozné trpící, leč silné tvory, již na tvůj rozkaz, aby vrátili se, jen mlčením ti děsným odpovědí – tím velkým mlčením. – Můj pane, ti příliš zvykli smrti, jejich družce, neb denně vidí mříti svoje děti, ti smějí se tvým hrozbám, vzteku, lání, byť umírali... Často tichý výkřik jsem slyšel: někdo zmíral hladem... leč nevzdají se! Marno, pane, marno! Smrt vládne tamo, s onou velkou paní je prohrán boj tvůj... – – – Oh! co citu vyrostlo v tobě náhle, starý bloude! 54 Leč nedbej toho, cit je škodné býlí, jež ze srdce je třeba vyplet rázem! – Můj pane, sluha děl, víš, co to značí v kocábce plouti v širém oceanu? Ba věru, s sebou máme drahý náklad papírů cenných, nejdražších to skvostů, cennějších nežli království a říše, leč sami jsme. Kol nekonečné moře! Já sešedivěl v službách rodu tvého a s tradicemi těžko člověk starý se loučí. Teď však konec je, ó pane! V pokoji propusť svého služebníka! Mne srdce bolí, studem hoří tváře, já hledět nemohu na mučennictví těch statisíců, pane! Člověk jsem přec, člověk! Já dosud spoluvinník byl tvých hříchů. Já vím, jda s nimi, jdu jen zhynout bídně, leč milejší mi s nimi umírání, než děsný život, sám být po tvém boku prokletý, opuštěný! Zdráv buď, pane! – – Stůj, sluho, rci, zda zrádce jsi, či šílíš? – – Ne, pane, jdu již! Hůl teď zlomena je nad činy tvými. Budoucnost těm patří, těm neznámým a tichým mučenníkům, moc větší tvojí na jejich je straně a síla větší nutí mne jít s nimi, splynout se statisíci... 55