DVĚ LEGENDY SALOMONOVY.
I. O POROZUMĚNÍ.
I pravil Salomo v srdci svém: Kdo hledá porozumění, nezná povahy a rozkoše TVŮRCE.
Dlel jsem se ženami svými v oné chvíli opojení smyslů a přinesl jsem skříň s drahokamy, jejíž záře rozlévala se síní.
I jiskřily zraky žen mých krásněji než oheň drahokamů, i porozuměly mrtvé kráse nerostů.
I měl jsem také Velkou Chvíli bolesti a smutku a omylem zabloudil jsem v střed žen svých.
A zapomenuv, kde se nalézám, mluvil jsem o tom, co viděly zraky mé; nesmírný koloběh všeho a duše moje dívala se na zem se vzdáleného slunce.
Já chápal v chvíli té marnost vteřiny i marnost kosmu a oči moje v chvíli té byly obestřeny hrůzou nekonečné marnosti.
A zřel jsem zmatek v očích žen svých i úsměv rozpačitý – prsty jejich hrály si
92
šperky a kadeřemi, oči jejich byly mdlé a vyhaslé a chvěla se v nich jen bázeň otrokyň před zlobou vládcovou.
Já v chvíli té prožíval hrůzu marnosti své i marnosti jejich a méně teplého bláta byly mi vnady jejich v rámci zářících šperků.
A žádná žena nezpívala mi v chvíli té píseň o rozkoši vteřiny zrození člověka i cedru, píseň jásavé vteřiny, jež rozsvícela náhle noc myšlenek mých jak rodící se slunce.
Mé ženy myslily na chvíli, kdy král přišel se skříní drahokamů, a ne na chvíli, kdy přišel s myšlenkami, a nemohly pochopiti, že král přichází s jiným nežli s drahokamy. Ale srdce moje nezarmoutilo se, neboť jen ten, jenž nerozumí jiným, hledá porozumění; kdo rozumí jiným, hledá chvíle rozkoše.
Chápal jsem v chvíli té cenu rozkoše člověka, ženy, zvířete, stromu i květiny a oči moje vlhly smutkem nad zánikem tolikerých rozkoší, jež umírají ve chvíli jediné, by v druhé chvíli rodily se znovu.
Ale ženy moje nezpívaly v té chvíli písně ku chvále zrození rozkoše, neboť bolest milence života pokládaly za hněv tyranův.
Řekl jsem krásné dívce: Zpívej, Jemimo, píseň o rozkoši vteřiny! aleAle ústa její byla němá a tvář vyděšena jak pohled laně před tlamou lva.
Je stejný zánik všech, člověka i zvířete, dýcháme stejně, ale nestejné jsou rozkoše všech. Zpívám o rozkoši, jež zrodila se z po-
93
znání marnosti, má sladká, velká a opojná rozkoši pýchy! Je volno mi na výši a nestarám se, zda dole zpívají píseň k chvále Salamonově.
II. SOUDCE.
Já, Salomo, jenž dovedl jsem rozhodnouti spor mezi milující matkou a cizí ženou, nedovedl jsem rozhodnouti spor mezi hrdličkou a jestřábem.
A jestřábi rdousili dále hrdličky, velcí orlové odnášeli bělostná jehňátka a vítězné řvaní Ivů přehlušovalo úzkostný dupot sajh.
I pravili jestřábi: Pějeme píseň k chvále tvé, Salomone, ó králi králů! Kdyby jestřábi neměli práva vražditi hrdličky, měli by králové práva vražditi tiché národy, neznající střel a luků?
A orli přilétli a zpívali: Pozdravujeme tebe, ó Salomone! Abychom my mohli kroužiti v pyšné výši, je třeba, by byla tichá, hloupá, bílá jehňátka dole u pramenů.
Lvi pozdravili s jásavým řevem příští mé, ale nepřišly gazely, jehňátka ni hrdličky, neboť nedovedl jsem rozřešiti spor jejich.
Ale přišli chudí pastýři z hor Judských a klanějíce se mi hluboko, řekli: „Zdráv buď, ó spravedlivý králi israelský!“ Tu poprvé hořko mi bylo z člověka a prožíval jsem nejhlubší bídu jeho.
94