VYSLANCI ISMAELOVI.

Antonín Macek

VYSLANCI ISMAELOVI.
Za onoho času přišli k učenému Ismaelovi, jenž věkem obtížen byl příliš, lidé otrhaní a opálení a řekli jemu: „Mistře, co učiníme, by dobře vedlo se nám na zemi?“ Zamyslil se moudrý Ismael a tázal se mužů těch: „Máte svoji zemi a svoje statky?“ „Nepatří nám ani píď půdy,“ odvětili muži. „Máte, co byste prodali?“ ptal se mistr. „Ani toho nemáme, ó velký muži,“ řekli příchozí. „Tož máte schopnosti, byste vytvořili věci velké a užitečné?“ tázal se mistr. „Ani těch nemáme, ó moudrý Ismaeli! Mysl naše je otupena, těla naše vysílena. Dlouhá leta strádání a bídy oloupila nás o každou smělejší myšlenku. Proto přicházíme k tobě, bys poradil nám,“ lkali muži. Zamyslil se stařec a pak řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte na veřejných náměstích a cestách, že bůh sídlí ve vás, ó ubozí a chudí, a že kdo povznese jednoho 109 z vás nejchudších, bůh sám usídlí v srdci jeho.“ I odešli mužové ti a kázali na veřejných náměstích a cestách, že bůh sídlí v nich a mluví ústy jejich, jakož jim řekl starý Ismael. Ale lidé smáli se vyslancům těm a zvedali na ně kamení, i odešli s hanbou poslové Ismaelovi. Zasmušil se stařec a řekl: „Nuže, jděte k synům země a rcete jim, že posláni jste, byste odstranili z kořene bídu se světa a zavedli novou říši, důstojnou člověka.“ Lidé na tržištích slyšíce vyslance Ismaelovy, vrtěli hlavami a málo bylo těch, již uvěřili v ně. I vrátili se vyslanci k mistru svému, bědujíce nad nezdarem práce svojí. Tu zamyslil se starý mistr, a poněvadž líto mu bylo zemříti v zapomenutí, dal vyslancům svým kouzelné amulety a naučil je říkati různá zaklínání a slova nesmyslná a poslal je po třetí mezi lid. A ejhle, jakmile vyslanci Ismaelovi vyložili svoje zázračné amulety a začali odříkávati kouzelná zaklínání, hrnul se lid houfně k nim a také hojné dary nosil mužům, již vydávali se za vyslance boží. A když umřel Ismael, prohlášen byl jednomyslně za velkého svatého od žáků svých a vystavěn nádherný chrám ke cti jeho. 110

Básně v knize Mému dítěti: