[Mému dítěti.]
Nezpívám ti, dítě moje, kolébavky tklivé,
otroka chci v tobě, synu, ve tvém nitru zabít dříve,
poslední ty zbytky vyrvat nejhroznější lidstva viny,
vyrvat zbytky všeničící, otravné té otročiny.
Nelíbal bych, synu drahý, tvoje krásné, bílé čelo,
kdyby v něm se strašné slovo: „Pokořit se!“ někdy chvělo,
nelíbal bych nikdy tvoji růměnnou a smavou líci,
kdybych věděl, že má pýcha bude jen rab otročící.
Malý orle, divoký můj orle, synáčku můj plavý,
viď, že démon vzpoury, pýchy dotkl se tvé dětské hlavy,
svobody že milencem vždy, milencem tak vášní žhoucím
budeš v žití!
Všechen vzdor chtěl bych ti vlíbat,
vzdor svůj smutný, potlačený,
v zracích tvých jej stále vídat,
znovu, znovu roznícený –
ohněm čistým, dítě moje, oči tvoje nyní hoří,
viď, mé dítě, bytost tvoji nikdo, nikdo nepokoří.
7
Bolest, synu, vychová tě, zjemní tvoji bytost celou,
v hloubi srdce probudí ti odvahu a lásku smělou,
vše, co klidně spalo v tobě, zburcuje svým drsným křikem,
dítě mé, věz, bolesti jsi povinno vždy velkým díkem.
Boje těžké zocelí tě, v zraku vznítí plamen krutý – –
Budeš-li prv smavý efeb, strastmi všemi nedotknutý,
tož buď, poznav bolest, mužem tvrdým, síly obrovité,
který vzbouří v bytosti své všecky tajné síly skryté,
který nezná slabosti, ni lkání, ani slitování,
je jak hrozný Spravedlivý, který ví, proč léčí, raní,
jehož hoře nedotkne se jedovatým svojím hrotem,
synu můj, jen v bolesti jsi velký vítěz nad životem.
8
Že jsi Čechem zrodilo se, moje dítě, buď ti pýchou,
neboť češství tvoje, synu, není skvělou maskou lichou,
není pláštěm, kterým možno lacino se vždycky zdobit,
ale žití smyslem vyšším, jehož nutno pracně dobýt,
smyslem žití, jehož krásy zakleté dřív otevříti
musíš prací obrovitou, kdy sám hrdě musíš jíti;
na té cestě za tvým češstvím, kdy již hynout budeš v znoji,
nikdo k tobě neschýlí se, nejvýš kdosi v krutém boji
dá ti houbu plnou žluči ke tvým retům trpícím.
Dá ti malost, která mučí, dá ti chvály čpavý dým!
Uč se, synu, zhrdat těmi, kteří žitím jdou jen němi,
jejichž nitra nikdy, nikdy nevzkřiknou svůj pravý stesk,
nebuď ten, kdo cosi čeká, otrocká to duše měkká;
v muži strašné nenávisti musí šlehnout rudý blesk!
9
Abdéry kol obrovité, jedy v bahně českém skryté,
otroctví jed, dědící se po staletí plná běd,
nemoc hrozná, na niž zmírá úcta k sobě, v život víra,
která vzmach tvůj nejkrásnější chce vždy stlačit rázem zpět.
Není, dítě, losem tvojím takým lidem v oběť nésti
úsměv svůj a svoje kouzlo, sladkou pýchu svého štěstí;
nemoc je to, která ve mně kdysi prudce propukala,
za niž trest svůj bytost moje bolestně tak odpykala.
Nejvyšší ctnost, dítě mé, je z duše celé pohrdati;
jiné češství, ne to dnešní, uč se, synu, milovati.
10
Idealní dílo, které sbratření jen lidé spatří
přes překážky tisíceré, neboť dosud nejsou bratři
lidé v práci, v bojích různých, štváni houfy katů hrůzných –
ani ty, mé dítě, nikdy, nikdy nespatříš!
Daleka je bytost ona, jak sen jara sladká, vonná,
vyšší, krásný člověk pyšný, Volnosti též jeho říš!
Aspoň chci svou naděj vtělit, trosky žití v soulad zcelit,
vše, co žilo, plálo ve mně, přenést v mladou bytost tvou.
Krásnější však rozžít plamen, zářících dar dát ti ramen,
ramen bílých bohyně, jež vůní dýší opojnou,
bohyně té z Melos pyšné, vítězné a sladké, hříšné,
která přijde přinést novou, sladkou žití blahověst;
jejíž příchod tuším s chvěním, jako ve snu políbením
tucha nových sil a vášní klíčí v nitru v záři hvězd.
11
Ne bohu jednomu, leč bohům všem
v zrak uč se dívati tvrdě,
z révoví máš svůj diadém,
žij krásně, plně a hrdě!
Má nejpyšnější píseň, má píseň nejvíc láskyplná
tobě, ó naděje má, zpívána chce býti,
tak ambrosie kapky na vláscích tvých a zoře čaruplná
na líčkách tvojich, dítě mé, se kouzelně třpytí.
Ty žíti počínáš, můj malý umělče žití,
akkordy hudby nádherné se azurem rozlévají
a v dětském výkřiku tvém hrají.
A slyším ptáče zpívati, bříz mladých slyším šum,
oblaka hedvábná nebem táhnou,
pastýři blouzniví procitli z dumdum,
po Chloích mladistvých prahnou.
Bázlivá děvčátka čekají tě,
mé divoké, jásavé dítě,
a věnce z primulí mají v ručkách svých
a rozkoší nejčistších jas v očích zrosených.
12
Já zřel, synu, ráj, kde vítal
mne mag, Hind, jenž věnce splítal
z divných květů rozhořelých neznámými barvami.
Nesmírný mír nad ním vanul, nádherný květ občas skanul
s větví bájných sykomor, jež klenuly se nad námi.
Z lian, v kterých ptáci pěli, jak by zpíval vesmír celý
smíření a harmonie nejkrásnější čarozvěst;
na vodách byl mír, v němž lila lotosu jen růže bílá
sladkou zář svou v svitu hvězd.
13
V ráj ten vejde, dítě moje, kdo ráj srdce dřív si stvoří,
v jehož nitru rozkoší jas nádherný a čistý hoří,
ten vzduch čistý, vonný dýše, kdo jen obrů dospěl výše,
ledovců kde obrovitá vztyčují se pohoří;
odtud zříti můžeš v dáli, jak se pachtí drobní, malí,
malicherní lidé mrtvých niter vyprahlých –
v oblasti, kde orli krouží, v nitro ať se duch tvůj hrouží
v nitro své i bratří svých;
tisíce jich trpí dole a přec květ na skále holé
v barvách zkvétal nádherných.
V bohy věřit přežilo se, v člověka teď věřit třeba;
ne však jenom v toho, který v znoji shání si kus chleba,
v člověka však, který tvoří opojný sen života,
jenž je vlastním stvořitelem, líbezný a silný tělem,
zří ráj, jenž je jenom jeho, vladař světa nesmírnéhonesmírného,
tvořící a sladký mudrc, krása, jas a dobrota.
14
Není zločin nevěřiti v bohy, hřích však vypleniti,
zničit božství ono v zlobě, které žije, zkvétá v tobě,
zničit sen svůj o ráji,
zplenit luhy, plné květů, zářnému dát shasnout světu,
magické zkad paprsky v tvé slovo, gesto tryskají.
Sen svůj pěstit ne všem dáno, ne všem přáno zříti ráno,
jen těm, kdož v taj vnikli všeho, zaplá slunce panenského
růžový a vlahý třpyt.
Dítě moje, dítě sladké, chápeš, jaký smysl skrývá
ono slovo čaruplné, ona žití voda živá,
ono prosté, velké slovo: člověkem vždy cele být!
15
Mnoho knih ti nedám, dítě; vím, že rozkoš hledání je
z nejkrásnějších rozkoší všech, zdroj když čisté poesie
zableskne ti démantovým očkem v husté mlází spleti;
dítě, tuto rozkoš srdce znají dobře jenom děti.
Miluj ty, z jichž řádků tryská duše vroucí, krásná, vzdorná,
zhrdej těmi, jejichž řeč jen prázdná hádka neúmorná;
knihy samy ničím nejsou, život v nich se musí tajit,
žití rozkoš, odvahu a sílu nutno v sobě najít;
život onen mnohotvárný, život dravý, krutý, žárný,
život, nádherný sen žití, o němž rabům nesnilo se,
úsměvný ten sladký život v červáncích a jitřní rose,
jediný bůh, jediná to hmoty píseň opojivá,
nad hroby jež dál hřmí, v srdci tvojím věčnou píseň zpívá.
16
A když v dráhu žití tvého někdy přijde Ona, žena,
taž se vždy, zda bytost její volností je prozářena,
zdali k tobě shlíží tiše jako tvůrčí, sladká, pravá
milenka tvé duše v chvílích, kdy tvá šílí bolem hlava,
kdy ti pochybnosti dravé drásají tvé nitro spáry,
tu ti Ona v nitro snáší nejkrásnější svoje dary;
ať to Psyche ubohá je, líbezná ta hvězda bludná,
na niž myslíš jako na sen, který září v léta trudná,
ať to pyšná Venus, která rozkoše dar opojivý,
těla plamen bílý nese, plamen věčný, skvoucí, živý,
milenka-li volnosti to, líbej v krve blahém žáru –
vteřiny ty žitím jsou, byť člověk jimi blíž byl zmaru,
jen ty chvíle, kdy tě schvátí žár ten, možno žitím zváti.
Ale přijde-li v tvou dráhu žena, jež chce zotročiti
tvoji bytost, ať se rázem krutý vzdor v tvém nitru vznítí.
Rci, zda miluje pták, jehož křídla byla ustříhána,
rci, zda člověk miluje, když jeho bytost poplvána? –
Volnost tvojí milenkou buď, divokou a růžolící,
jen s ní budeš člověk celý, blažený a jásající.
17