CAR.
Carův pobočník:
Ne, nelze zřít to... Moje zraky
nesnesou zjev ten krvavý!
Zřím dosud z pušek dýmu mraky
a krvavé sled záplavy.
Zde zmírá žena, mládec krásný,
za salvou salva kosí je;
to na pokyn tvůj, care jasný,
všemocný vládce Rossije!
Já nesměl říci: Zadrž, hrozný,
ó, neprolévej jejich krev!...
Nezrají dosud pomsty hrozny,
mstitele dosud nevstal zjev.
Tož, vládče, jdu... Kmet Tolstoj drahý,
náš prorok v Jasné Poljaně,
již klade mi – zrak slzou vlahý –
s žehnáním ruku na skráně.
Čert:
Zdrávstvuj, care bílý,
carstvuj, care náš!
Našemu ty dílu
jistě požehnáš!
59
Čertů plno je v tvém pekle,
činovníků duše vztekle,
podle otročí –
Rossija tvá čertů všech je
tučné obročí...
Míru ratolestí
oči zalepuj,
by se carát nažral,
hrozný ten vlk tvůj,
o národů štěstí
aby krásně lhal;
care silné pěsti,
carstvuj, carstvuj dál!
Činovník tvůj, mrtvá duše,
podlý pekla syn,
modlí se, by zachoval tě,
care, Hospodin!
Lapówku pak shrábne tučnou –
„Chrani!“ – slyš tu chválu zvučnou –
„cara Hospodin!“
Emigrant:
Mně líto nejvíc toho lidu,
jejž nevzbudí ni knuty švih...
Oh! směšný prorok! Léčit bídu?
To stálo mne dost čela rýh!
Mně zhnusila se Rus má svatá
ve stínu cerkví cibulí,
žandarmy, činovníky spjatá,
kde marně jsme jen hynuli.
60
Já poslání jsem nedostál,
neb krve škoda. – Dřímej dál,
má Rusi s lahví carské vudky0
a tupá k všemu bezpráví!
Buď s bohem! Jinde kynou skutky,
volnosti hřmí křik hřímavý!
Modernista:
Oh, útisk nádherný, oh, jediný!
Ten rodí zemi hrdiny!
Čím ostřeji tam sviští knuta,
tím zářněji vzplá ona ctnost,
jíž duše rázem vyšinuta
nad banální je povinnost!
Těch vzácných lidí osamělých,
již na smrt hledí zhrdavě,
a po činech pak divusmělých
s úsměvem jdou vstříc popravě –
těch Rus je pravé semeniště,
ta hrozná vlast nadčlověka;
i žena tam jde na bojiště
a smrti hrůz se neleká.
Já žehnám, care, knutu tvoji,
útisku velkost, již mám rád,
zvlášť když mi kývneš přízní svojí
a knuta šetří též mých zad.
Důstojník z Kijeva:
Ó, care, znáš mne? Jsem teď sen...
Já včera byl jsem popraven.
61
Teď Myšlenka jsem. Neumírá – víš!
U lože svého proto mne teď zříš!
Že vzepřel jsem se vůli tvojí,
já krví pykal – tak to musí být –
leč pod zemí se výbuch strojí
a rázem zahřmí strašný svit.
Ó, vládče, svědomí jsem lidu,
je neubiješ, nezničíš –
jen rozsévej dál smrt a bídu,
tím jeho žár jen zveličíš!
Viz běsů šílených už spár!
Hněv nítí se už na požár,
na požár vetší, než jím Moskva plála,
matuška bělokamenná,
teď výhní hroznější se srdce stala
nejšlechetnější, zjařmená...
Car:
Já nešťastný a opuštěný,
což démonů jsem nástrojem?
Mne děsí již i holé stěny –
(pyšně)
pryč, myšlenko! Já vládce jsem!
Jsem vládce nejvyšší, hosudar krutý,
jsem titan světa, který slove car –
Bah! Říš má přece není dutý
kolosa hlíněného tvar!
Já mohu vás jak červy zmoci,
za živa nechat zpráchnivět,
pln otroků je bez pomoci
moderní shnilý, bídný svět.
62
Kdo odolá mi? Obr jsem,
lid v hrůze ctí můj diadem
a třese se před mocí mojí,
jak nedostupný nad ním čním,
v modlitbě vzpomene si svojí
baťušky cara, vím to, vím!
Lid obraznost má i ctí cáře
své vlastní síly nevědom,
ty lebky neosvětlí záře,
ni neprobudí pomsty hrom.
Kolébka lidstva v moci mojí
i Orientu bájná říš,
rci, pevněji kdo v světě stojí –
ó, care, snad se nebojíš?
Co otroků má země širá –
řvou „Cara chrani!“ v odpověď,
odbojců hrstka bídně zmírá – –
Já kolos mocný žiji teď!
Špicl:
Armáda naše slavná
tvůj každičký krok šetří,
by vlak tvůj nevylétl
najednou do povětří.
Dělá to prašpatný dojem
v kulturní světa výši –
buď zdraven naším vojem,
jenž vidí vše a slyší.
V rebelů světě divém
nikdy nás není dosti,
živio špicl! Onť je
kulturní nezbytností!
63
Mistr Lapówka
(maličký, šeredný mužíček s usměvavými rty od ucha k uchu a s obrovskýma rukama vynoří se ze země).
Hihihihi! Zdrávstvuj! Nejsem filistr!
Hihihihi! jsemť spíš tvůj první ministr!
Čest budiž jiným! Velký byl pan Pleve,
ti však jsou vesměs rámě tvoje levé;
já pravé rámě tvé jsem však,
vliv můj je všady, čich i zrak.
Jsem na Volze i Donu, Dněpru, Něvě,
i mezi židy v Kišiněvě,
za tebe vládnu neplacen,
leč každý krok můj vyzlacen.
Lid proklíná mne sic a strašně haní,
já pyšně dím však: Bože, cara chrani!
Duch Někrasovův:
Bitvu krovavoju
s silnoj děržavoju
car zamyšlal.
Chvatit-li siluški?
Chvatit-li zolota
dumal, gadal.
Ty i ubogaja,
ty i obilnaja;
ty i mogučaja,
ty i bezsilnaja,
Matuška Rus!
64
V rabstvě spasennoje
serdce svobodnoje
zoloto, zoloto
serdce narodnoje.
..............
..............
Ty i ubogaja,
ty i obilnaja,
ty i zabitaja,
ty i vsesilnaja,
Matuška Rus!...
(Slova „Matuška Rus“ zní nevylíčitelně teskně. Mezi nejjásavější nadějí a nejhlubším zoufalstvím.)
65