HŘÍŠNICE.

Antonín Macek

HŘÍŠNICE.
Mladá a krásná hříšnice vešla ke Cajovi, setníku římskému. „Trpím, Caje,“ řekla smutně, Říman obrátil se k ní s úsměvem. „Náš velký rabbi kázal proti nám. Jsem bytost nečistá a zavržena budu před tváří Hospodinovou. Kdo mne očistí?“ lkala hříšnice. Ale Říman nepřestal se usmívati. „Půjdu na poušť, Caje,“ pravila žena, „moje bílé tělo pokryje se špínou, prachem a hmyzem, ale nebudu již hříšnicí.“ Cajus díval se v úzkostlivé tahy její a řekl: „Oblec se v drahocenné roucho z průsvitné látky zvané Coa a napusť je voňavkou nejvzácnější, jejíž vůně rozpaluje žádostivost všech mužů. „Do rukou vezmi nádobu s mastí libovonnou – a vyhledej rabbiho v skrytu domu jeho. 107 „A odžene-li tebe rabbi tvůj od prahu svého, odejdi na poušť a neuzříme se již nikdy.“ I učinila hříšnice dle rady Cajovy, oblékla roucho průsvitné, napustila je voňavkou, jíž užívala v nejrozkošnějších nocích svých a odebrala se při západu slunce v příbytek rabbiho. Ale sotva že hvězdy zazářily na nebi, vrátila se ke Cajovi, záříc štěstím. „Nepůjdeš na poušť?“ ptal se Cajus. Hříšnice neodpověděla, jen zasmála se laškovným smíchem. A tu noc, jež následovala, blahoslavil Cajus jako svou nejkrásnější a nejvášnivější noc, za niž buď velebena bílá Afrodita. 108