HŘÍŠNICE.
Mladá a krásná hříšnice vešla ke Cajovi, setníku římskému.
„Trpím, Caje,“ řekla smutně,
Říman obrátil se k ní s úsměvem.
„Náš velký rabbi kázal proti nám. Jsem bytost nečistá a zavržena budu před tváří Hospodinovou. Kdo mne očistí?“ lkala hříšnice.
Ale Říman nepřestal se usmívati.
„Půjdu na poušť, Caje,“ pravila žena, „moje bílé tělo pokryje se špínou, prachem a hmyzem, ale nebudu již hříšnicí.“
Cajus díval se v úzkostlivé tahy její a řekl:
„Oblec se v drahocenné roucho z průsvitné látky zvané Coa a napusť je voňavkou nejvzácnější, jejíž vůně rozpaluje žádostivost všech mužů.
„Do rukou vezmi nádobu s mastí libovonnou – a vyhledej rabbiho v skrytu domu jeho.
107
„A odžene-li tebe rabbi tvůj od prahu svého, odejdi na poušť a neuzříme se již nikdy.“
I učinila hříšnice dle rady Cajovy, oblékla roucho průsvitné, napustila je voňavkou, jíž užívala v nejrozkošnějších nocích svých a odebrala se při západu slunce v příbytek rabbiho.
Ale sotva že hvězdy zazářily na nebi, vrátila se ke Cajovi, záříc štěstím.
„Nepůjdeš na poušť?“ ptal se Cajus.
Hříšnice neodpověděla, jen zasmála se laškovným smíchem. A tu noc, jež následovala, blahoslavil Cajus jako svou nejkrásnější a nejvášnivější noc, za niž buď velebena bílá Afrodita.
108