Mému dítěti (1909)

Antonín Macek

Diplomatická verze Ediční verze
BIBLIOTÉKA FONDU JULIA ZEYERA.
VYDÁVÁ ZEYERŮV FOND PŘI ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
ČÍS. 1.
ANTONÍN MACEK: MÉMU DÍTĚTI.
BURSÍK A KOUHOUT, KNIHKUPCI C. K. ČESKÉ UNIVERSITY KARLO-FERDINANDOVY A ČESKÉ AKADEMIE PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1909.
[2] ANTONÍN MACEK:
MÉMU DÍTĚTI
VYDÁNO FONDEM JULIA ZEYERA PŘI ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
V PRAZE 1909. KNIHTISKÁRNA EDVARDA LESCHINGRA.
[3] MÉMU DÍTĚTI
[5] I kill’d the slave that was a-hanging thee. Shakespeare: Král Lear.
[6]
[Mému dítěti.]
Nezpívám ti, dítě moje, kolébavky tklivé, otroka chci v tobě, synu, ve tvém nitru zabít dříve, poslední ty zbytky vyrvat nejhroznější lidstva viny, vyrvat zbytky všeničící, otravné té otročiny. Nelíbal bych, synu drahý, tvoje krásné, bílé čelo, kdyby v něm se strašné slovo: „Pokořit se!“ někdy chvělo, nelíbal bych nikdy tvoji růměnnou a smavou líci, kdybych věděl, že má pýcha bude jen rab otročící. Malý orle, divoký můj orle, synáčku můj plavý, viď, že démon vzpoury, pýchy dotkl se tvé dětské hlavy, svobody že milencem vždy, milencem tak vášní žhoucím budeš v žití! Všechen vzdor chtěl bych ti vlíbat, vzdor svůj smutný, potlačený, v zracích tvých jej stále vídat, znovu, znovu roznícený – ohněm čistým, dítě moje, oči tvoje nyní hoří, viď, mé dítě, bytost tvoji nikdo, nikdo nepokoří. 7 Bolest, synu, vychová tě, zjemní tvoji bytost celou, v hloubi srdce probudí ti odvahu a lásku smělou, vše, co klidně spalo v tobě, zburcuje svým drsným křikem, dítě mé, věz, bolesti jsi povinno vždy velkým díkem. Boje těžké zocelí tě, v zraku vznítí plamen krutý – – Budeš-li prv smavý efeb, strastmi všemi nedotknutý, tož buď, poznav bolest, mužem tvrdým, síly obrovité, který vzbouří v bytosti své všecky tajné síly skryté, který nezná slabosti, ni lkání, ani slitování, je jak hrozný Spravedlivý, který ví, proč léčí, raní, jehož hoře nedotkne se jedovatým svojím hrotem, synu můj, jen v bolesti jsi velký vítěz nad životem. 8 Že jsi Čechem zrodilo se, moje dítě, buď ti pýchou, neboť češství tvoje, synu, není skvělou maskou lichou, není pláštěm, kterým možno lacino se vždycky zdobit, ale žití smyslem vyšším, jehož nutno pracně dobýt, smyslem žití, jehož krásy zakleté dřív otevříti musíš prací obrovitou, kdy sám hrdě musíš jíti; na té cestě za tvým češstvím, kdy již hynout budeš v znoji, nikdo k tobě neschýlí se, nejvýš kdosi v krutém boji dá ti houbu plnou žluči ke tvým retům trpícím. Dá ti malost, která mučí, dá ti chvály čpavý dým! Uč se, synu, zhrdat těmi, kteří žitím jdou jen němi, jejichž nitra nikdy, nikdy nevzkřiknou svůj pravý stesk, nebuď ten, kdo cosi čeká, otrocká to duše měkká; v muži strašné nenávisti musí šlehnout rudý blesk! 9 Abdéry kol obrovité, jedy v bahně českém skryté, otroctví jed, dědící se po staletí plná běd, nemoc hrozná, na niž zmírá úcta k sobě, v život víra, která vzmach tvůj nejkrásnější chce vždy stlačit rázem zpět. Není, dítě, losem tvojím takým lidem v oběť nésti úsměv svůj a svoje kouzlo, sladkou pýchu svého štěstí; nemoc je to, která ve mně kdysi prudce propukala, za niž trest svůj bytost moje bolestně tak odpykala. Nejvyšší ctnost, dítě mé, je z duše celé pohrdati; jiné češství, ne to dnešní, uč se, synu, milovati. 10 Idealní dílo, které sbratření jen lidé spatří přes překážky tisíceré, neboť dosud nejsou bratři lidé v práci, v bojích různých, štváni houfy katů hrůzných – ani ty, mé dítě, nikdy, nikdy nespatříš! Daleka je bytost ona, jak sen jara sladká, vonná, vyšší, krásný člověk pyšný, Volnosti též jeho říš! Aspoň chci svou naděj vtělit, trosky žití v soulad zcelit, vše, co žilo, plálo ve mně, přenést v mladou bytost tvou. Krásnější však rozžít plamen, zářících dar dát ti ramen, ramen bílých bohyně, jež vůní dýší opojnou, bohyně té z Melos pyšné, vítězné a sladké, hříšné, která přijde přinést novou, sladkou žití blahověst; jejíž příchod tuším s chvěním, jako ve snu políbením tucha nových sil a vášní klíčí v nitru v záři hvězd. 11 Ne bohu jednomu, leč bohům všem v zrak uč se dívati tvrdě, z révoví máš svůj diadém, žij krásně, plně a hrdě! Má nejpyšnější píseň, má píseň nejvíc láskyplná tobě, ó naděje má, zpívána chce býti, tak ambrosie kapky na vláscích tvých a zoře čaruplná na líčkách tvojich, dítě mé, se kouzelně třpytí. Ty žíti počínáš, můj malý umělče žití, akkordy hudby nádherné se azurem rozlévají a v dětském výkřiku tvém hrají. A slyším ptáče zpívati, bříz mladých slyším šum, oblaka hedvábná nebem táhnou, pastýři blouzniví procitli z dumdum, po Chloích mladistvých prahnou. Bázlivá děvčátka čekají tě, mé divoké, jásavé dítě, a věnce z primulí mají v ručkách svých a rozkoší nejčistších jas v očích zrosených. 12 Já zřel, synu, ráj, kde vítal mne mag, Hind, jenž věnce splítal z divných květů rozhořelých neznámými barvami. Nesmírný mír nad ním vanul, nádherný květ občas skanul s větví bájných sykomor, jež klenuly se nad námi. Z lian, v kterých ptáci pěli, jak by zpíval vesmír celý smíření a harmonie nejkrásnější čarozvěst; na vodách byl mír, v němž lila lotosu jen růže bílá sladkou zář svou v svitu hvězd. 13 V ráj ten vejde, dítě moje, kdo ráj srdce dřív si stvoří, v jehož nitru rozkoší jas nádherný a čistý hoří, ten vzduch čistý, vonný dýše, kdo jen obrů dospěl výše, ledovců kde obrovitá vztyčují se pohoří; odtud zříti můžeš v dáli, jak se pachtí drobní, malí, malicherní lidé mrtvých niter vyprahlých – v oblasti, kde orli krouží, v nitro ať se duch tvůj hrouží v nitro své i bratří svých; tisíce jich trpí dole a přec květ na skále holé v barvách zkvétal nádherných. V bohy věřit přežilo se, v člověka teď věřit třeba; ne však jenom v toho, který v znoji shání si kus chleba, v člověka však, který tvoří opojný sen života, jenž je vlastním stvořitelem, líbezný a silný tělem, zří ráj, jenž je jenom jeho, vladař světa nesmírnéhonesmírného, tvořící a sladký mudrc, krása, jas a dobrota. 14 Není zločin nevěřiti v bohy, hřích však vypleniti, zničit božství ono v zlobě, které žije, zkvétá v tobě, zničit sen svůj o ráji, zplenit luhy, plné květů, zářnému dát shasnout světu, magické zkad paprsky v tvé slovo, gesto tryskají. Sen svůj pěstit ne všem dáno, ne všem přáno zříti ráno, jen těm, kdož v taj vnikli všeho, zaplá slunce panenského růžový a vlahý třpyt. Dítě moje, dítě sladké, chápeš, jaký smysl skrývá ono slovo čaruplné, ona žití voda živá, ono prosté, velké slovo: člověkem vždy cele být! 15 Mnoho knih ti nedám, dítě; vím, že rozkoš hledání je z nejkrásnějších rozkoší všech, zdroj když čisté poesie zableskne ti démantovým očkem v husté mlází spleti; dítě, tuto rozkoš srdce znají dobře jenom děti. Miluj ty, z jichž řádků tryská duše vroucí, krásná, vzdorná, zhrdej těmi, jejichž řeč jen prázdná hádka neúmorná; knihy samy ničím nejsou, život v nich se musí tajit, žití rozkoš, odvahu a sílu nutno v sobě najít; život onen mnohotvárný, život dravý, krutý, žárný, život, nádherný sen žití, o němž rabům nesnilo se, úsměvný ten sladký život v červáncích a jitřní rose, jediný bůh, jediná to hmoty píseň opojivá, nad hroby jež dál hřmí, v srdci tvojím věčnou píseň zpívá. 16 A když v dráhu žití tvého někdy přijde Ona, žena, taž se vždy, zda bytost její volností je prozářena, zdali k tobě shlíží tiše jako tvůrčí, sladká, pravá milenka tvé duše v chvílích, kdy tvá šílí bolem hlava, kdy ti pochybnosti dravé drásají tvé nitro spáry, tu ti Ona v nitro snáší nejkrásnější svoje dary; ať to Psyche ubohá je, líbezná ta hvězda bludná, na niž myslíš jako na sen, který září v léta trudná, ať to pyšná Venus, která rozkoše dar opojivý, těla plamen bílý nese, plamen věčný, skvoucí, živý, milenka-li volnosti to, líbej v krve blahém žáru – vteřiny ty žitím jsou, byť člověk jimi blíž byl zmaru, jen ty chvíle, kdy tě schvátí žár ten, možno žitím zváti. Ale přijde-li v tvou dráhu žena, jež chce zotročiti tvoji bytost, ať se rázem krutý vzdor v tvém nitru vznítí. Rci, zda miluje pták, jehož křídla byla ustříhána, rci, zda člověk miluje, když jeho bytost poplvána? – Volnost tvojí milenkou buď, divokou a růžolící, jen s ní budeš člověk celý, blažený a jásající. 17
ERÓS.
O bohu nejkrasším, dítě mé, mluviti chci k tobě, o bohu úsměvném a lstivém v zářících křídel zdobě. O růžovém a sladkém bohu, pod jehož kročeji zkvétají srdce líbeznou a sladkou nadějí. A když on růžolící dívku přivede ti, tu mysterium nejkrasší tvá bytost světí – tu rozkoš nejvyšší, již na Olympu znali, tys lidem dal, ó Eróte, ó sladký králi! Tu Hedoné jí nazvedne lem řízy, na ňadrech liliových růže zazáří ti – ó skloň se před Erótem, toť nejsladší bůh ryzí, bůh úsměvu a vášně a bůh žití! 18
PEKLO ŽIVOTA.
Poprvé, dítě, otvíráš své oči udivené – jaký to vír smrtonosný, jenž v zrak náš čpavé ty dýmy žene! Nač tohle všecko? Nač v parách smrdutých dny trávit, měsíce, léta – když kdesi daleko, v panensky netknutých lesích sta květinek zkvétá, když luhy dýchají z večera stříbrnou vlahou a ve dne barvami svěžími? Jak tobě odvětit, dítě mé? Tvou hlavu drahou slzami zrosil jsem horkými. Na světa řád ptáš se svým užaslým zrakem, tvé „proč?“ tak krutě se v hruď mou vrývá, můj obzor zářivý pokryl se mrakem, pták ztichl zázračný, jenž písně nadějí zpívá. To nejbolestnější, co svět ten činí peklem, co vraždí život v šílenství proklatém, vzteklém, tvá mysl dítěcí nepochopí – Tváře tvé chmuří se, oči tvé děsí se a přece malý tak, maličký pohled do bídy, zoufání uzřel tvůj zrak – uzřel jen krvavé stopy, 19 ale ne bojiště strašlivá, běsů všech supění, krvavé vraždění požárů záření – jen trochu dýmu z továrny zaválo do tváře a přece vyrostla představa, jakoby krvavá záplava, představa strašného žaláře. 20
HYMNA MÉ VLASTI.
Mé Čechy, zryté kdys stopami gigantických vozů, já kráčím půdou vaší od severu k jihu, od východu k západu, od dýmajících hald severu, od místa hrůzyplných katastrof, od skalních strží a slavných hradů, nesoucích v pyšné nádheře své hrozebně vztýčené balvany a poslední čisté a smělé oblouky, od hor hlav bílých, odkud valí se divoké bystřiny, od dýmajících dolů, jak rány kouřící, otevřené, zejících dolů, těch nějvětších a nejstrašlivějších obětišť, spálených, zardousených lidí, od pohřebišť hrdinů tisícerých, jichž řevy dozněly v němých hlubinách země v ohromném, zoufalém boji s přírodou a lidskou bestií... Od hor pat rozrytých, od říše vypuzeného čaroděje, od továren dýmajících v údolích řek, kde pod smutným začazeným flórem par při svitu mdlých žárovek, při světle obloukových lamp blýskajících dýmy, se otročí. 21 Od chatek hnijících a trouchnivějících pod vrstvou sametového mechu, kde živoří tkalci a brusiči granátů, kde domovem jsou nejbolestnější, bledé a resignující chorobné vidiny, kde věří se a trpí, kde čekají slávu pána, jenž je životem, neznámí, tiší mučenníci bídy a hladu, a kteří nezvednou pěstí a nevezmou krvavé odvety a nezahoří jim vztekem zarudlé, smutné, prosící oči, ty slzavé, zmučené oči! A kráčím k jihu k ohromným smutným zrcadlům zádumčivých rybníků, nad nimiž mávají křídly vyplašení vodní ptáci, a z vonné a hluboké nádhery hor a lesů zní nevyslovitelné, dumné a slavné chorály... Ó kraji vášnivých snílků, ó země mystického míru i barbarských bojů, ó kraji šílených modliteb, snů pohřbených, ó scéno tragedie věků, ó země dunící válečným křikem nenávisti – ó země zpívající tou neuhasitelnou, divokou, slavnou a vášnivou nenávistí! Mé Čechy, já slyšel písně chat vašich, ptáčata mizící, jež stěhují se v neznámo z krutého mrazu srdcí; ptáčata plačící já slyším naposled osaměle žalovati, když zazářily jabloně svou bílou, růžové zjasněnou něhou. 22 Mé Čechy, pod rovy, pod rubáši smutku, bolesti, tuposti, zoufání, beznaděje, jak zřel bych stopy dávných obrů, jich oči hoří smutné a děsivé nocí přítomnosti, a je mi, jak by kvetly v bytosti mé nádherné a rudé kalichy a jak by všechen vzdor a bouře od věků nahromaděné propukaly a rozehřmívaly se jak souzvuky obrovitých varhan a jásaly divokou mstící a bolestnou, opojnou radostí: Ó, jíti v těchto stopách, v těch kýžených, bolestně hledaných, krvavě vyrytých stopách, v těch stopách zářících, oslňujících v noci života, jak blesky nejmohutnější, prorývající temnou atmosféru tvořící se Země, ve stopách tvořících, trpících, silných a vrývajících ohromné rýhy na skráních chvějících se velehor. Mé Čechy! Jste srdce Evropy tepající, či nejněžnější, nejjásavější píseň její? Zde slunce vstalo z chmury a usmálo se nejtepleji v bělostných oblacích a zlíbalo novou zemi zaslíbenou, řek slavných vykouzlilo nádherná zrcadla i luhy rozpučelé zelení nejvonnější a posetou jiskrami nádherných drahokamů. Má tichá Kanaan, buď zdráva! 23 Já žiji znovu ten tajemný a svatý okamžik, kdy vyšlo slunce a mythickým praotcům ozářilo zjevení života, zem sladkou, kde bohů dobrých příbytek, kde zpívají srdce jak prameny v nejrozkošnějších hlubinách posvátných hájů. Mé Čechy! Zvolám-li jméno to, je mi, že ze slov těch dýše obět nejčistší, dýmající ze svaté obětnice nejvyššího božstva: Lidskosti! A otvírá se svět tiché něhy a mrtvé slávy. A vyslovím-li tiše jen jméno to, je mi, jak by znělo: Má lásko! [24]
MODLITBA ZÁVĚREČNÁ.
Ve věku zrozen, jenž není můj, já sílu strašlivou cítím a láskou nesmírnou hořím, leč nemám dáti ji komu. Jak mrazí mne to v hrudi, jak bolí mne královský můj los! Zda kdy se vynoří v mé mysli hrdé ta hvězda tichá, tak míruplně v modrém pohoří hořící... Kdy lidé budou kol mne, v zraku stesk, ten nejsladší, nevyslovený a nevyslovitelný, vtělený v myšlénku ztajenou, těch pracujících pro nitro své, milujících pro lásku svou a nikdy pro potlesk – umělců vášnivých, jimž v srdci bůh, nejvyšší, nejdražší sídlí, které jen oblétá smích dětí, andělských vůně tuch nejněžnějšími křídly!... Až zmizím věčnosti ve proudu, jak jiní zmizeli, zda na mne vzpomeneš, ó věků příštích Paní, démone, anděli, 25 jež noříš se v mysli mé z času a prostoru tůně bezedné, ó, zářící Královno Slunce! Já přišel před svítáním, ty přijdeš v poledne – já živé duše nepotkal, neb příliš časně bylo, zářící světlo o staletí později se narodilo! Ty kněžko jeho, v slávě velebné jež jdeš, zda toho, kdo věstil příští tvé, zda vzpomeneš? Já v době kvasu žil, mrtvého šera, hnití, žalu, náš život ironicky zval se cestou k Idealu: Svět chudých hlady mřel, svět pánů shníval v rozvratu – já, královno, o Revoluce sníval návratu, té hrozné, neždané, leč vždycky neodvratné, leč také na ni století mé bylo příliš špatné; o lidské velkosti, oh, nikdy nezasnilo, po diademu duší hvězdném netoužilo – pro mamon zhynul ten a jiný zas pro chleba kus a umíraje, nevýslovný měl v duši hnus. Ty kněžko slunce, slyš syna ztraceného výkřik hrobový, jde ze století, jež znávalo jen okovy – v nich žilo, mřelo se – jen bojci osamělí byli, již v Horách Volnosti svých šíjí nesklonili, ač doufat nesměli, že kdy svit blesků tvých ozáří zornice jich očí krvavých! Ó, přijď omlazení z ruky tvé a něhyplné tušení jitra! – Je soumrak – a čekáme říši tvou budoucí, ó Královno Slunce! 26
Z DEKALOGU
[27]
TŘETÍ.
Jsou dnové zlí a jsou dnové smuteční! Pomni, ó synu, bys den světil sváteční! Ne jeden den, Tvůj celý život svátek jediný, sváteční sny tvé, minuty, vteřiny, sváteční myšlénky, jež v moři nitra tvého zazáří leskem slunce ohnivého. Je velký den. Je divnou zkrášlen něhou, andělé jiní zahrady tvé střehou, zářícími je střehou zraky svými, ne tradičními meči ohnivými. Je svátek tvůj, když myšlénky vypravuješ, když květinu neb stromek zasazuješ, je svátek hovor tvůj, je svátek všecko dění a tělo tvé v bělostném plá ozáření – o svátku zpívej jara, svátku zlatém léta, o velké radosti a opojení světa, o svátku mlčení a touhy, svátku zimy, o svátku nejvyšším, své smrti s tahy zjasněnými. [29]
ČTVRTÉ.
Já nepravím ti, dítě mé: Cti vždy otce svého! Neb život vývoj věčný je a boj jen stálý. Příkazy nechci poutat nikdy ducha tvého; můj obzor, dítě, snad ti bude brzy malý. Bolesti jiné, jiné vášně snad tě zkruší a já měl bych jen proto zotročit tvou duši, že zplodil jsem tebe!? Mé dítě, volné v život jdi, a silné, svěží, co mrtvo je, ať jen klidně v hrobě leží; já nechci, abys na mne vzpomínalo v pláči: že půjdeš žitím vítězně, mně stačí. Nechť vzdor tvůj, synu můj, mé srdce někdy raní, přec s klidem škrtám čtvrté přikázání. 30
PÁTÉ.
Ne proto, abys zabíjel, leč abys žil – zde žiješ, toť příkaz určitý a krásný: nezabiješ! Leč nestačí to, synu můj! Jak vražedně vždy srdce raní, obrovské zříš-li kolem umírání! – Oh více, více raní, strašlivě hruď drásá, vždyť umírá tak často sladká, tichá krása. Zda klidně sneseš myšlenku, že jiný za tebe zmírá, za tvé vlastní viny, bys ty žil klidně v úsměvu a klidu? Druh vražděn je, a věčnou snáší bídu! Ty zabíjíš jej! Ty, ó lhostejný a klidný. Kdo vraždí i kdo souhlasí, je stejně bídný. Ni myšlenky, ni krásy, ničeho, čím žiješ, v šíleném bludu lidstva nezabiješ! 31
Z BOLESTÍ VĚKU
[33]
MŮJ BRATŘE SISYFE...
Můj bratře Sisyfe, balvan ten strašlivý vleče tvůj ubohý hřbet ztvrdlý – dole těch prokletých tyranů otroci plnými vřískají hrdly. Otroci bohů tam v posměchu bláznivém řičí, když kámen tvůj padá – Sisyfe, bratře můj ubohý, pokorně nastavíš záda. A dále klopotně za pídí píď kámen se strašlivý vleče, hle, ssedlá, zčernalá otrocká krev tak zvolna po kapkách teče. Můj pyšný titane, marno již snít, marno je lstivým i vzdorným již býti, bolno v snech mlhavých, tragických zřít, tvá města pyšná jak v bahno se řítí – – – Můj bratře Sisyfe, jaký to blesk, jaká to sinavá dýka z tvých očí šlehla, ó titane strašlivý? Balvan svůj odvěký vrháš na otroky, až lidské bláto kol krvavé stříká... Titane pomstěný, hruď tvoje kosmatá divokou rozkoší hýká. 35
RUDÉ KVĚTY.
Luh květů rudých a ohnivých viděl jsem obrovitý, všechen nach slavných západů zdál se v něm slitý, pole i města byly jich červení palčivou posety a v nocích bezhvězdných plály jich krvavé rosety. Z ran Krista pučely na skále Golgaty, jich smutné lodyhy třásly se rozpjaty u dřeva pranýřů, hranic a podél vyhnanců cest, kam slzy padaly, všady jsem viděl je kvést. Všechna krev, již vssály země zorané líchy, od věků vsákla tak jejich ve kalichy; krev smytá s popravišť i rudé hranic dýmy byly jich barev odstíny ponurými. Ty květy zářily bolestí, nadějemi a touhy vášnivé vřely v nich divými ručejemi; kde na smrt zranění v hluku kol umírali, tam rudé květy skráně jich objímaly. Ó rudé květy, vy myšlenky, útrapy zjařmených, dál sviťte v budoucno ve barvách plamenných, v propasti závratné, kam nikdy andělé neslétají, ať květy rudé a ohnivé rozkvétají! 36
UPÍR.
V paláci Mamonu vířil zas úžasný ruch a před ním bílých lamp zahořel magický kruh, leč před tím Bábelem zmučený Lazar vždy lkal a v loži trnovém bolestně umíral. Ve zracích šílených plamen mu zahořel sirnatý a tělo chvělo se ve křečích divými záchvaty a duše ubitá třeštila v nesmírnost dalekých niv, kde kola hřímala obrovských lokomotiv, kde drátů táhlo v dál blouznivé bzučení, zněl skřipot podivný, jako by zavyli bolestí mučení, a nad vším čněly výš paláce, vystlané koberci nachovými, kde neřest hýřila v ložnicích s polštáři prachovými. A hrdé postavy brillanty záříce kráčejí kol, jich zraky stopeny jsou v záři falešných aureol; v srdcích i lebkách jim hučí jen strojový tep a kolem Lazara každý šel lhostejně slep. Jen Upír stanul a tváří mu úsměšek táh’, pak rukou ledovou na raba mroucího sáh’. – On žije ještě! – Ha, dříve než zmizí mu poslední dech, je třeba využít síly té i krve krůpějí všech. – 37 Ryl v hrudi Lazara – na tváři nehnul se sval... Pak zlatou čelenku na hlavě narovnal a otřel drápy své krvavé, tvář stáhl v posměšný škleb a šátkem hedvábným utíral spocenou leb. Pak sedl k hostině – (spokojen, zasadiv na sta ran) – a s tváří kulatou úsměvnou hodoval bonvivant. – Vtip kdosi prohodil: prý paže bělostných andělů Lazara odnesly do nebe od brány Bábelu... 38
PÍSEŇ ZPÍVANÁ SAMSONU.
Samsonu oči se zalily – nahmatal krvavé mozoly ruk... Oh, za chvíli rozkoše celý věk muk, za jeden okamžik zmdlený z těch očí obra jak ženy palčivé, lítostné slzy se perlily. Útěchu, otroku titanský, v úlevu supících plecí, útěchu hořkou zpívám ti v kleci: Ať je svět židovský, křesťanský, pohanský, stejný bys musil los vléci, stejně bys musil šlapati obilí, tvé síly by se přec chytráci zmocnili (Dalila jiná dnes obry spíná) – v titanské síly své rozmachu byl bys přec ubohým točičem mlýna s černými dymníky, se stroji – tyrany, před jejichž hukotem chvěl bys se ztýraný, ani bys nepoznal opojné rozkoše Dalily, slzy by z očí tvých slepých se perlily, síly by vyssály ty stroje strašlivé – jen oči osleplé, tragické, neživé po žití vášnivém blahu by šílily... 39
PÍSEŇ ŽIVOTA.
Já tebe miluji, miluji, slzami vykoupená, a přece srdce mé, o blahu sníc, bolestně chvílemi sténá. Podej mi ruku... ta v klopotě ode dne ke dni ztvrdla – nám, kteří boj svůj jsme probili, ký zloboh zadrhl hrdla? Podej mi duši... ta smutna je – křidélka rozmačkána... plakali, hořce jsme plakali, v zářícím úsměvu rána. Ký zloboh nízký a lepkavý v prachu nás vléci se nutí, když pět chcem, milená, hymnus svůj jásavý, Života vykřiknutí! 40
POMNÍK REVOLUCE.
Jakýsi pomník tyčil se tu v háji ohromný, krásný, záře jitřní pln. Kol dívky luzné věnce uplétají a vodotrysky lkají hudbou vln. „Kterému božstvu je ten oltář z květů vytýčen v středu hájů posvátných?“ Tu v odpověď mi znělo z dívek retů: „To hrdinů je pomník neznámých.“ „Za lidstva volnost ti se směle bili, jich odboj lázní zdeptán krvavou, leč myšlenky jich dále rostly, žily a zahořely rudou záplavou.“ „Za lidstva štěstí dík buď tomu boji, jímž vzešla krása, nový lepší svět –“ „To nikdo neví, co to krve stojí“ jsem na pomníku smutný nápis čet’. Kol květů rudých čárný záhon kvete i bílých rdí se trsy nádherné... Ó hrdinové mrtví, tiše spěte, nebude konce bídy bezměrné! 41
NEJVĚTŠÍ BOLEST VĚKU.
l.
Ohromném drží na řetěze otroků, bláznů divnou směs král světa Mamon vedle kněze, by svět byl jeden jásot, ples. Upírů hejno dál se slétá, jim privilejí dána moc, – nechť český kraj dál rájem zkvétá, má zemi rodná, dobrou noc! A krev nám ssají. Bez výkřiku, plakat se nechce, nechce smát. Teď není éra mučeníků a nedůstojno věru lkát. Ať krev nám ssají! Bez protestu se přece snadno nedáme – – A je ti, jak bys našel cestu do budoucnosti neznámé. Chytráci pějí kolébavku, bys usnul v sladké závrati – jen pro bůh, vzpouru ne a stávku, líp, hochu, dnes se šosatí... 42 Však beztoho dle dějin vzoru vzplá války rudá záplava, srp velký vzchází na obzoru – ohromná šavle krvavá. II.
Než to však přijde, – tajně pěsti dál budou mocným hroziti; mít jistý chléb je přece štěstí a škoda pouta rozbiti. A bolest ta je nejstrašnější, když marně ptáš se, proč se bít: když krve var se ukonejší a lid chce dále živořit. Neb nemožno se vzdáti všeho, těch různých potřeb života... Sám necítíš, jak kahan jeho, smrdutý kahan blikotá. A dál se vlečeš drahou stejnou neslyše chřestu vlastních pout... Jen někdy pravdu beznadějnou zdá se, že musíš vykřiknout... 43
MODERNÍMU PARIOVI.
Z krásných cest to bylo kdysi – v nitru výkřik plesný, šum; známých vrchů ladné rysy zřím se pnouti k nebesům. Osení se tiše chvělo, srdce v slastném úsměvu něhou kol se opíjelo v blaha sladkém záchvěvu. Leč v ten soulad krásy, žití jeden pohled pálí, nítí bolest, která zahořela, když jsem zřel pot tvého čela, muži tam u panských polí, jenž jsi pohled, který bolí, ke mně zvedl, děl: Mám hlad! Z úst tvých slova řinula se, žalobná v tak děsném hlase, že v ráz smutek v duši pad’. * 44 Bylo mi, jak měl bych tobě podati své ruce obě, zalkat k tobě: Odpuštění! Za všecky, již vyděděni, zbaveni jsou světla jasu, nezří sladké nádhery, pro něž marně v záři snivé dívají se vlahé, tklivé čarokrásné večery... Co ti z citů velkých zbývá? Co ti ducha vznět i vzruch, umění zář, krása snivá, opojení božských tuch? Navždy, navždy odcizeno tělu, které zkrvaveno pozdě na lože se plíží – – Koule, která tebe tíží, neodvalíš – nezapudíš věčné temno s víček svých! Což se nikdy neprobudíš, muži z davu ztracených? * Proč jsi raděj nezved’ divě pohled, v němž plá zášti blesk, by tak cítil každý živě, co nepoví tichý stesk. Buď ten pohled jako dýka, buď jak požár, děs i vztek, čepel ve hruď protivníka, jak bouř divá myšlenek! 45 Spíš ten pohled snes’ bych dravý než ten výraz vyčítavý, než ten pohled mučeníka, obžalobu, jež se týká také mne... prst vztýčený mně též hrozí – v hruď bol vniká nad lidskostí lživou vzlyká bratr tvůj zde zničený. 46
VLASTENCI.
Dnes člověk nemá ne, co by děl, než komu řek’ by to tiše, svůj smutek po kráse myšlenek, těl, člověku nádherné výše, jejž možno bouřlivě objati a bratře říci jemu, s nímž možno jásavě doufati zas srdci zklamanému. Jsou opatrní mladí, jsou chytří staří a všichni snaživí – což přišlo sobecké, ohavné stáří a podzim tesklivý? Což budou ponuré, mlhavé dny, banální zábavy – den za dnem prázdný a neladný, pln šedé únavy? Neb není tragické doby. Nebude už bouře maličká. Fajakům bez mozku zahude Lehára „Vdovička“. 47 Pro vlast již směšno umírat. – Stačí žít v kolejích vyjetých. Povinnost. Práce. Krotit cit v potupy dobách zlých. Nervy se klidní. Ztupěly břitké kdys starých lvů drápy. Odlétli orli. – Zbabělí tvorové jacís se trápí. 48
SLEPCI.
V té touze vzpjatých, tápajících ruk cos z lidstva velké tragedie skryto, leč jenom duše očistěná zví to, jež prošla výhní sterých bolů, muk... Má družko! Teď kdy srdce tichne tluk, nám zářícího slunce nejvíc líto; cos jako vzpomínka nám zbylo vryto na zpívajících světel čarozvuk. Má družko! Svítá, či plá krví západ? My chtěli výš a oslepené krále tmy nekonečné za trest v rubáš halí. A tápeme tak v touze neustálé u vědomí, jak člověk strašně malý v té hrůze věčnosti, již nelze chápat. 49
NÁROD PENSISTŮ.
Kde pensistů je národ malý mně souzeno je dýchati – i básníci tam začínali po pensičkách též vzdychati. Ze všech stran slyším stesky tyto, co ten si přeje, ten by rád – a v nitru všech mi bylo líto a musil jsem se trpce smát. O dávných obrech snil jsem v smutku, již mřeli pyšně vztyčeni, o starcích, již šli směle v půtku v nejprudších bitev zuření. Kde giganty já čekal jaré, zjevení kde zřel zářivá, tam na sluníčku kosti staré dětina stařík vyhřívá, 50 jenž chce mít klid již. Půdu doma. Zahrádku. Domek. Pole lán, kde svadlýma si řekne rtoma: „Hle země píď, kde já jsem pán.“ Můj ret je pohrdáním zkřiven, krev cítím divě prouditi; Odhynem, bože, nedej mi jen na slámě podle umříti! 51
DOST.
Dlouho jsem roli v maskách hrál, dlouhou a smutnou života roli... změnil jsem nyní ten duše mráz za to, co více bolí, za to, co více bolí, za to, co více mučí – prokleji masky své, vypiji v ráz na dno ten pohár žluči. 52
POSLEDNÍ OTROK.
Všel k svému pánu zdrcený a bledý, cos v nitru jeho právě zlomilo se: ta jeho dravá povýšence pýcha – a takto pravil: Dnes, ó pane mocný, nemůže tobě říci věrný sluha: Jez, pij a hoduj! – Zástup rabů čeká, až kývne jim tvá všemohoucí ruka a drobty spadnou s bohatého stolu milosti tvé... Ó nemyl se, můj pane! Dnes nikdo nečeká. Již dávno tomu, kdy poslední rab u tvojí stál brány s tou odpornou a směšnou prosbou v oku za milost tvoji!... U ďábla, což tedy se děje v světě? Což má spurná láje ohromné sklepy plné zlatých peněz či jakýs čarodějný stolek dává jim do sytosti drahých, vzácných krmí a drahocenných vín. – Rci, starý sluho, čím zbujněla ta zotročilá chasa, 53 že nedbajíc už otcovské mé péče, jež volá je zpět k práci v hutě, dílny, tak zatvrzele, vzdorovitě mlčí? – Nuž, pověz, jakých štváčů je to dílo, či v jakém blahobytu žijí davy, jež odmítají varovný hlas otcův? Leč sluha váhal dlouho s odpovědí, až konečně děl třesoucím se hlasem: – Žert tvůj, ó pane, příliš jesti krutý. Ti lidé zlata nemají, ni šatu, ni čarovného stolku blahobytu! Tisíckrát horší jejich umírání, tisíckrát bolestnější jejich muky než před rokem. Já viděl jejich bídu, ty strašné, živé, zápasící kostry, ne lidi již... ne lidi... pane mocný. Já marně ptal se, jaká síla žene ty hrozné trpící, leč silné tvory, již na tvůj rozkaz, aby vrátili se, jen mlčením ti děsným odpovědí – tím velkým mlčením. – Můj pane, ti příliš zvykli smrti, jejich družce, neb denně vidí mříti svoje děti, ti smějí se tvým hrozbám, vzteku, lání, byť umírali... Často tichý výkřik jsem slyšel: někdo zmíral hladem... leč nevzdají se! Marno, pane, marno! Smrt vládne tamo, s onou velkou paní je prohrán boj tvůj... – – – Oh! co citu vyrostlo v tobě náhle, starý bloude! 54 Leč nedbej toho, cit je škodné býlí, jež ze srdce je třeba vyplet rázem! – Můj pane, sluha děl, víš, co to značí v kocábce plouti v širém oceanu? Ba věru, s sebou máme drahý náklad papírů cenných, nejdražších to skvostů, cennějších nežli království a říše, leč sami jsme. Kol nekonečné moře! Já sešedivěl v službách rodu tvého a s tradicemi těžko člověk starý se loučí. Teď však konec je, ó pane! V pokoji propusť svého služebníka! Mne srdce bolí, studem hoří tváře, já hledět nemohu na mučennictví těch statisíců, pane! Člověk jsem přec, člověk! Já dosud spoluvinník byl tvých hříchů. Já vím, jda s nimi, jdu jen zhynout bídně, leč milejší mi s nimi umírání, než děsný život, sám být po tvém boku prokletý, opuštěný! Zdráv buď, pane! – – Stůj, sluho, rci, zda zrádce jsi, či šílíš? – – Ne, pane, jdu již! Hůl teď zlomena je nad činy tvými. Budoucnost těm patří, těm neznámým a tichým mučenníkům, moc větší tvojí na jejich je straně a síla větší nutí mne jít s nimi, splynout se statisíci... 55
HALÉŘ VDOVIN.
Fariseové:
Tak málo dala! Zkáza mravů velká je v lidu! Slabáť víra jeho, mělká! Čas, Israel by svoji smířil vinu a více obětoval Hospodinu! Onť mocný je, nad archou v mraku sídlí, ji cherubíni zastírají křídly; Onť naše otce vedl pouští žárem – tož vzývejme ho znovu každým jarem! Ó, pršte, oběti! A pokání čiň, dave! Též vzpomeň hlasatelů víry pravé, spěj k Jahvemu, než On tě blesky raní! Živť velký Hospodin, ať vše se klaní, by přijal vlídně oběť lidu svého – neb dobře je nám žíti v přízni jeho, onť lid svůj vede v Kanaan žírné luhy, však nejdříve nás, věrné jeho sluhy! Kristus:
Ó, vdovo chudá, kdo z těch chápe nyní tu velkost nesmírnou tvé oběti? Co boháč dává, jenom pro lesk činí, tvůj penízek však láska posvětí! 56 Před Otce trůnem dar tvůj zářit bude; na penízku tvém slzy lpí a krev – jeť bohu vzácným dar ten vdovy chudé, před tváří jeho nejlibější zjev! Tvá úcta k Pánu, nesmírná i němá, tvá bytost všecko v oběť dává jí – ó, svatá oběť ta, jež mezí nemá, nechť děti tvoje doma zmírají! Hle, láska lidí prostých, oddaných! Kdo, bratři moji, velkost její tuší? Já miluji ji, čím víc vidím duší těch prodávajících i prodaných! Co boháče dar pyšný tady značí, dar, nedbale jenž z ruky odletí? Nad penízkem tvým, vdovo chudá, pláči, nad nesmírnou v tvé bídě obětí! Kacíř:
Já, Kriste, řek’ bych vdově této spíš: Hleď, ať své děti doma nasytíš! V růžích jich tváří uctíš boha svého, ten zákon lásky věčný, nezměnný, než jíti v stopách kněze lenivého, jenž káže krášlit idol kamenný! Bůh v dětech tvých je, matko, pravím tobě, je v květů vůni, v růžích západu a srdce lidské za stan zvolil sobě, za božství svého čarnou zahradu, tam myšlenek jdou tiché, hvězdné roje a zářící nás vítá život sám – tamť boha mého nejkrásnější chrám. Vem’, vdovo, peníz, nakrm děti svoje – 57 Zřít bídu tvoji nechce boha řád; jdi raděj líčka dětská zulíbat, rci jim, že nejen farisejce sytí, leč všecky svoje děti velký bůh, jenž v přírody je mocném žilobití a v nejskrytější hloubi lidských tuch. A nejkrásnější oltář slávy jeho je v milujícím srdci matčině, tam plamen obětní, jenž jemu dražší všeho, nejčistší lásky hoří jedině! 58
CAR.
Carův pobočník:
Ne, nelze zřít to... Moje zraky nesnesou zjev ten krvavý! Zřím dosud z pušek dýmu mraky a krvavé sled záplavy. Zde zmírá žena, mládec krásný, za salvou salva kosí je; to na pokyn tvůj, care jasný, všemocný vládce Rossije! Já nesměl říci: Zadrž, hrozný, ó, neprolévej jejich krev!... Nezrají dosud pomsty hrozny, mstitele dosud nevstal zjev. Tož, vládče, jdu... Kmet Tolstoj drahý, náš prorok v Jasné Poljaně, již klade mi – zrak slzou vlahý – s žehnáním ruku na skráně. Čert:
Zdrávstvuj, care bílý, carstvuj, care náš! Našemu ty dílu jistě požehnáš! 59 Čertů plno je v tvém pekle, činovníků duše vztekle, podle otročí – Rossija tvá čertů všech je tučné obročí... Míru ratolestí oči zalepuj, by se carát nažral, hrozný ten vlk tvůj, o národů štěstí aby krásně lhal; care silné pěsti, carstvuj, carstvuj dál! Činovník tvůj, mrtvá duše, podlý pekla syn, modlí se, by zachoval tě, care, Hospodin! Lapówku pak shrábne tučnou – „Chrani!“ – slyš tu chválu zvučnou – „cara Hospodin!“ Emigrant:
Mně líto nejvíc toho lidu, jejž nevzbudí ni knuty švih... Oh! směšný prorok! Léčit bídu? To stálo mne dost čela rýh! Mně zhnusila se Rus má svatá ve stínu cerkví cibulí, žandarmy, činovníky spjatá, kde marně jsme jen hynuli. 60 Já poslání jsem nedostál, neb krve škoda. – Dřímej dál, má Rusi s lahví carské vudky0 a tupá k všemu bezpráví! Buď s bohem! Jinde kynou skutky, volnosti hřmí křik hřímavý! Modernista:
Oh, útisk nádherný, oh, jediný! Ten rodí zemi hrdiny! Čím ostřeji tam sviští knuta, tím zářněji vzplá ona ctnost, jíž duše rázem vyšinuta nad banální je povinnost! Těch vzácných lidí osamělých, již na smrt hledí zhrdavě, a po činech pak divusmělých s úsměvem jdou vstříc popravě – těch Rus je pravé semeniště, ta hrozná vlast nadčlověka; i žena tam jde na bojiště a smrti hrůz se neleká. Já žehnám, care, knutu tvoji, útisku velkost, již mám rád, zvlášť když mi kývneš přízní svojí a knuta šetří též mých zad. Důstojník z Kijeva:
Ó, care, znáš mne? Jsem teď sen... Já včera byl jsem popraven. 61 Teď Myšlenka jsem. Neumírá – víš! U lože svého proto mne teď zříš! Že vzepřel jsem se vůli tvojí, já krví pykal – tak to musí být – leč pod zemí se výbuch strojí a rázem zahřmí strašný svit. Ó, vládče, svědomí jsem lidu, je neubiješ, nezničíš – jen rozsévej dál smrt a bídu, tím jeho žár jen zveličíš! Viz běsů šílených už spár! Hněv nítí se už na požár, na požár vetší, než jím Moskva plála, matuška bělokamenná, teď výhní hroznější se srdce stala nejšlechetnější, zjařmená... Car:
Já nešťastný a opuštěný, což démonů jsem nástrojem? Mne děsí již i holé stěny – (pyšně) pryč, myšlenko! Já vládce jsem! Jsem vládce nejvyšší, hosudar krutý, jsem titan světa, který slove car – Bah! Říš má přece není dutý kolosa hlíněného tvar! Já mohu vás jak červy zmoci, za živa nechat zpráchnivět, pln otroků je bez pomoci moderní shnilý, bídný svět. 62 Kdo odolá mi? Obr jsem, lid v hrůze ctí můj diadem a třese se před mocí mojí, jak nedostupný nad ním čním, v modlitbě vzpomene si svojí baťušky cara, vím to, vím! Lid obraznost má i ctí cáře své vlastní síly nevědom, ty lebky neosvětlí záře, ni neprobudí pomsty hrom. Kolébka lidstva v moci mojí i Orientu bájná říš, rci, pevněji kdo v světě stojí – ó, care, snad se nebojíš? Co otroků má země širá – řvou „Cara chrani!“ v odpověď, odbojců hrstka bídně zmírá – – Já kolos mocný žiji teď! Špicl:
Armáda naše slavná tvůj každičký krok šetří, by vlak tvůj nevylétl najednou do povětří. Dělá to prašpatný dojem v kulturní světa výši – buď zdraven naším vojem, jenž vidí vše a slyší. V rebelů světě divém nikdy nás není dosti, živio špicl! Onť je kulturní nezbytností! 63 Mistr Lapówka (maličký, šeredný mužíček s usměvavými rty od ucha k uchu a s obrovskýma rukama vynoří se ze země).
Hihihihi! Zdrávstvuj! Nejsem filistr! Hihihihi! jsemť spíš tvůj první ministr! Čest budiž jiným! Velký byl pan Pleve, ti však jsou vesměs rámě tvoje levé; já pravé rámě tvé jsem však, vliv můj je všady, čich i zrak. Jsem na Volze i Donu, Dněpru, Něvě, i mezi židy v Kišiněvě, za tebe vládnu neplacen, leč každý krok můj vyzlacen. Lid proklíná mne sic a strašně haní, já pyšně dím však: Bože, cara chrani! Duch Někrasovův:
Bitvu krovavoju s silnoj děržavoju car zamyšlal. Chvatit-li siluški? Chvatit-li zolota dumal, gadal. Ty i ubogaja, ty i obilnaja; ty i mogučaja, ty i bezsilnaja, Matuška Rus! 64 V rabstvě spasennoje serdce svobodnoje zoloto, zoloto serdce narodnoje. .............. .............. Ty i ubogaja, ty i obilnaja, ty i zabitaja, ty i vsesilnaja, Matuška Rus!... (Slova „Matuška Rus“ zní nevylíčitelně teskně. Mezi nejjásavější nadějí a nejhlubším zoufalstvím.)
65
S BOHEM, CÍRKVI!
Poutníče tichý, v naději jenž v dáli věže zříš, svit bání, jež se zaskvějí, kam jenom popatříš – proč prcháš zpět, zas v tento svět? Tam bůh tvůj nebyl již! Je místo něho v chrámech těch krvavý jakýs stín, úpění věků v chladných zdech, vzkřek muky ze hlubin... Tož zavři knihu tisícletých šílenství, bludů, vin. Spěj dále k bohu jinému, jejž poznáš srdcem svým; jenž mluví k tobě chorému polibkem opojným; toť život krásný, jediný, ten budiž bohem tvým! 66
NADĚJE
[67]
HYMNA AFRODITĚ.
Z pěny moře zrozený sladký zjeve, velká štěstí dárkyně, čistá, bílá, nenávist k všem prodajným, chytrým, ctnostným vštip mi, ó paní! Pro svět dnešní mrtva, však žiješ přece! Aspoň ve snách schýlíš se k myslitelům; nocí tichou zazáří vonné tělo, hrdý tvůj úsměv. Pro rod tento nesvítí hvězdy bílé, neplá září tělo tvé mramorové, údělem je bahno a hnití, bída pro lidské červy. Hrdličky se nesmějí v hájích vonných; otrokářům úplatným, nízkým, podlým, neznám je ten hrdý a čistý úsměv věčné tvé něhy. V chrámech stuchlých v světle svěc obětují, ne však za zdar žití – jen za smrt, zhoubu těch, jež svými nazvali nepřáteli v šílenství podlém. 69 Modly lidí bigotních neforemné třeba vymést ze stuchlých, chladných dómů; ať v jich šeru zazáří mramor tvého božského těla. Daleka jsi hlupců i lstivých, mocných, kteří prosí madonny přímluvkyně, by se dobře dařil jim klam a podvod, jimiž jen žijí. Kramářů svět hnusný ti, velká paní! V očích tvých spí vesmíru nerozžaté velké hvězdy budoucna – nepoznané rozkoše příští! Přijď již, přijď v svět, jásavá paní bílá – rád pak vejdu v zem tu, zkad není návrat, jen když v chvíli poslední tiše přijdeš s rozkoše číší! 70
SEN O BUDOUCÍCH LIDECH.
Ti neptali se, co zítra bude, ti neznali slz, jež pro chléb denní kdys bolestně tekly, ti neznali obrovských balvanů, jež otcové tísíceletí bez hlesu vlekli, ti v záři slunce zpívali, myslili, jásali, tvořili, sbor duchů omlazených, ni hodin otroci, ni krutých, surových satrapů k tyranství předurčených. Šli velcí a slavní králové, neb království bez konce v srdcích svých nosili a polibky k životu křísili padlé, jež minula výpary morové zkosily, šli, úkol svůj plníce, svůj úkol slastný a nejvyšší za zpěvu přírody vzkříšené a vracejíce život člověku, kráčeli ve hvozdy ztišené. A davy na nárožích, jež poslouchaly básníka, pěvce, kazatele, se chvěly úděsem slastným, neb na čele plály všem hvězdy rozhořelé. – – Cos teplého, vonného táhlo. Oh, vzkříšený život, ó, první jara zpěv! Ne jedno, z těch klamavých jar, jež jitří starou bolest a hněv, 71 to jaro bylo geniů, to jaro nebylo v přírodě jen – to v srdcích lidských bělostně zkvétalo, by, odcházejíc, svůj dětský zářící úsměv na rtech všem nechalo. Řev zvířat jásavý zněl, sladký a vítězný zpěv osvobozených lidí v nadšení, řek valné hučení, vichrů ohromných dunění, šum stromů kypících nádhernou zelení, ba, zdálo se, že hvězdy třpytí se v nádhernějším zaplanutí a země sestárlá chvěla se v kosmu nejlíbeznějším omladnutí. To slunce nádherné rudé, jež vstávalo nad zmlazenou zemí a paprsky své oživující házelo plnými ručejemi – zda tušil’s, mrtvý můj dobrý příteli, v areně politika, kam paprsk naděje života, teplé a oddané lásky neproniká, kde ani jedno nezve tě přátelské obejmutí, ty mrtvý, cizí a neznámý, slyš člověka bývalého v sobě povzdechnutí, jenž v nitru tvém zpíval a smál se a šílil, lkal, hlas jeho řičel bujarou silou, byl skřekem orla v samotě skal, myšlenky jeho bývaly vulkány pustá moře ozařující, leč ze srdce tryskaly prameny teplé, zahrady ducha zúrodňující. 72
RANNÍ PÍSEŇ DĚLNÍKOVA.
Ó zavzni, písni vznešená, o velké, posvátné práci, která bude rozkoší těl i srdcí, jásavým výkřikem mládí a síly a lásky k lidstvu! Nehučí ocelové stroje, jež řídí vyhublé paže, prokletou píseň rabů, ale volný člověk, pán strojů i světa a sebe, svého krásného, svěžího těla, svých myšlenek a činů, on vládce strojů i práce jde v zoři nového rána a zpívá nádhernou píseň vítězů příštích. 73
EVANGELIUM EVINO.
Můj hřích byl krásný, dala jsem vám, co sám bůh střehl žárlivě – já k žití vznesla se výšinám, kde planou slunce zářivě. Já život roznítila svým hříchem, bohyní krásnou a hříšnou se zovu, křik žití divoký v světě zněl tichém, kde dřív byl jenom klid rovu. Všecky ty bolesti, jež daly člověku rozkoše tušiti závratné, nezkrotnou pýchu tu pravěku v hřešení chvíli posvátné, tu vášeň nejsladší já jen dala i bolest největší synům svým a umírajíc bohu se smála tichým svým smíchem vítězným. 74
DUCH VOLNOSTI.
Duch volnosti zašuměl kol skrání mých, jenž z hlubin věků a prostorů přináší hlasy všech porobených a světů budoucích vůni vydychuje – na jeho perutích zářících z hvězd utkvěl jiskřivý prach, v něm krve krůpěje hoří jak granátů ohnivý nach a perla slzí probleskuje. Tou nocí máje tajuplnou zazvučel jeho hlas, zjev rostl bez konce, jak bílého dálného světla jas – jej touhou jen lze přivolati... Ti, kteří zápasí pro blaho trpících lidí všech, ti bratři, jako v bolestných mučivých snech, jak vítr slyší jej vláti... Nad rovy, cypřiši vznáší se z pravěku, v bolesti nejvyšší hovoří k člověku: Já mlčelivá ústa otevřel a dal jim prostory hřmíti, já dnešní otroky z doupat jich vyrval a pozvedl k žití 75 dnů příštích, velkých svátků Slunce, Země i Moře – já dal jim okusit opojení vesmíru okruhem ve vichrů hučení i v písních, jež rolník vyráží za pluhem, když prvé brázdy země oře. Já spojil hlasy týraných doznělé z pradávných tisíciletí s výkřiky útisků, k nimž pamět lidská dnes nedoletí, já pohřbil Faraóny a Baale – má pomsta hořela v krvavém pohledu otroka a vášeň lásky mé sálala ve zracích proroka, jenž k soudu volal krále! I tebe vyvedu, muži práce! Pryč bídy a hladu řezavé okovy, vstaň, sladký příteli, vyjdi a vezmi plášť nový, nachový, ven vyjdi z výhní sálavých pekelných bran! – Jsem ten, jenž jsem – od věků, do věků já nesmrtelný, žijící v člověku, jdu slíbat krev tvých ran. Tvé žíly viděl jsem, jak hadi se svíjely, tvé horké krůpěje potu, jež v písek se vpíjely, já zmírajících horníků též slýchal řevy, když v dýmu a parách jisker vyšlehla záplava, zrak můj se díval jak tajemná ta hvězda krvavá, jež nad zemí mroucí již se zjeví. Jdu s jarem k tobě. Co v prsou tvých leželo zašlápnuté, ať v květy rozvije ohnivé, červánky nadechnuté, 76 slyš ořů klus a býků řvání... vzduch silou dýchá, dští květy jak bílé obláčky v blankytu a hlavy dívek oblité úsměvy jitřního úsvitu pod tíhou věnců se sklání. Máj duší nesu – radostný nadšení tichého smích, zpěv slasti a vzdoru zní v rachot kol ověnčených, dech jara duje notu svěží. – Když rytmus harmonický v zástupech zazvoní, tu ruka k ruce a srdce k srdci se nakloní a duše v květech lásky leží. Nad rovy chmurnými, kde mrtví vládcové dřímají v tmách, svit slunce nádherný zahoří ve stromů korunách, proud života i záře plyne – zní jarních vichrů slavné a bouřlivé chorály a dívky tančí, zpívají a zvoní cymbály a něha sladká z nich se line... Jde slavný chorovod s písněmi, hrami; zhynuly na zemi krutost a klamy. – Máj lidstva směje se v bělostných květech a v svěží rose pod hvězdami. 77
IN MEMORIAM
[79]
PANÍ HANY KVAPILOVÉ.
Vzpomínám: To chvíle byla, bolesti ta chvíle dravá, když se Ona rozloučila, Blaženina bytost smavá naposled se zachvěla – s úsměvem, s nímž prvně hrála, naposledy srdce hřála; bytost krásná v říši stínů navždy, navždy zmizela! Jako tiché echo zbývá, z písně sladce kdysi znící, melodie teskná zpívá, tiše září profil snící mrtvé Paní z námoří – vzpomínky na bytost drahou, jako hvězdy nocí vlahou, sladká duše přítelkyně, na dně srdce zahoří. 81
SVATOPLUKA ČECHA.
První zapěl’s sladkou, žhavou, života tu, krve báji, o životě nespoutaném, o člověka dávném ráji, vzdorných obrů svět Jsi vzkřísil, nad nímž ptám se v tichém žase, možno-li, že tato síla v české půdě zrodila se? – K rovu Tvému sladké děvy, velké snů Tvých přišly zjevy, Lilit přišla, sladká bílá, Sulamit též pyšná, nahá, Mojžíši se zatřpytila v temných řasách slza vlahá, Zpěv Tvůj zázrak dějin budí, obry, kteří v mocné hrudi titanský vzdor hrozný měli, sílu šlapat věčné řády, bohyň vyvstal svět, jež chtěly vrátit žití žárné vnady; svět ten, v němž bůh – člověk nový, pohanská ta silná víra, nádherný ten hrdinů svět vzkřísila Tvá velká lyra; zřím, jak k Tvojí mrtvé hlavě jdou ty zjevy ze tmy věků, jimž dal’s mluvit nesmrtelnou blahozvěstí ke člověku, 82 blíž a blíž se rozehřmíval chorál hlasů líbezný – zjevy sladkých žen šly blíže, říše snů ty velký kníže, z krvavé tmy hlasy zněly a v nich zpíval život celý divoké to sladké lásky opojný zpěv vítězný: ZPĚV LILITIN.
O nás, o žití milenkách Jsi pěl, milenkách prokletých... za slzy nad rovy krvavých těl, za hrst hvězd rozsetých – za slzy Tvoje nad námi, proklatci zázračnými, za Tvoje bolesti skryté, za sny Tvé obrovité, ó mezi ňadry odpočiň bělostnými, v poduškách liliových, kde hoří rozkoš nekonečná, Tě věnčí láska věčná! ZPĚV SULAMITIN.
My Tvoje slzy sbíraly – v démanty měnily se – i v smrti žití věčného zbyl úsměv ve Tvém ryse. My pyšnějšího pěvce neměly, ó mrtvý, sladký příteli! Ten nejvášnivější, skrytý polibek přijmi Sulamity, jíž v rukou blýská dýka, jíž černé kadeře vlají, v jichž očích nad smrt silnější láska se tají. 83 Já děvu andělskou zabila, jež vášní nedotknuta, ni stopy otroctví má šíje nepoznala – Tvá pyšná Sulamit, bohyně pýchy krutá, Tvé skráně zulíbala! ZPĚV ADIN.
Ty’s očistil náš sen, ten nejpyšnější sen na zemi, svatební píseň lidstva pěl Jsi čaruplnou, o bílém plamu ňader našich, rozkvetlých růžemi, nesmírné epopeje pěl Jsi hřmící vlnou – Zrak Tvůj v tmu věků rozzářený se díval: o slávě věčné rozkoše, věčného milování, tu báseň krve opojnou Jsi zpíval – – Sem věnec z růží Tvé skráni! ZPĚV MOJŽÍŠŮV.
Ó vezmi růže ty, jež z krve naší vypučely, Ty, jenž Jsi šlapal bohy a krále i knížata! Ó velký hrdino, snů pěvče osamělý, vstříc náruč má ti kyne rozpjata! 84
LEGENDY
[85]
PAPYRUS Z OXYRHYNCHU.
Za onoho času vedl Ježíš k chrámu učenníky. Po chrámu se procházeli, v tom k nim přisel fariseus, velekněz to, jménem Lévi a děl takto Spasiteli: „Kdo ti dovolil sem vkročit, v svatyni tu Jehovovu, kdo ti dovolil zde zírat na posvátné jeho věci, aniž bys se řádně umyl, aniž by tví učenníci spláchli též prach s nohou svých? Špinavý jsi vešel ve chrám, jenž je místem zasvěceným, kam se nikdo neodváží, aniž by se umyl, převlék’, kam se nikdo neodváží nečistý zřít na posvátné nádoby zde Jehovy!“ 87 Zastavil se ihned Ježíš, i se svými učenníky, pohleděl na farisea, takto mu hned odvětil: „Jsi ty, který dlíš zde v chrámu, také čistý?“ – „Ano, jsem,“ řekl pyšně fariseus, „neboť jsem se dříve umyl v rybníce tu Davidově, po jedněch jsem sešel schodech, po druhých jsem schodech vyšel, čisté, bílé oblek’ šaty, a pak teprv v chrám jsem vešel na nádoby svaté zřít.“ V odpověď mu Ježíš pravil: „Běda, běda vám, ó slepci, běda vám, již nechcete zřít! Myl jsi se přec v této vodě, do níž zdechlí psi a vepři házejí se dnem i nocí; pokožku svou jsi tam umyl, pečlivě jsi osušil ji, pokožku, již nevěstky tam, flétnistky si umývají, osušují, drahou mastí natírají, zdobí si ji, ale uvnitř jsou jen plné hnusu a všech špatností! 88 Já i moji učenníci, jak víš, jsme se neumyli, pohroužili jsme se v proudy věčného však života, který s nebe splývá tiše – – Ale běda, běda vám, lidé srdcí zatvrzelých, prázdní, pyšní farisejci, plemeno vy ještěrčí!“ 89
LEGENDA.
Posvátný se snesl sabbat, hvězdy již se rozhořely, jenom malý Ježíš seděl klidně v blátě příkopu. Hnětl ručkou kousky hlíny, umně pak je zpracovával; malý hmat a hle, již z hlíny usmíval se vrabeček. Kolem samé vrabečky měl z hlíny krásně vyrobené, když tu kolem něho kráčel fariseus nábožný. „Velký Jahve! Kluk ten przní Hospodinův sabbat svatý – zločin tento nesmí zůstat ani chvíli bez trestu!“ Žalovat šel Josefovi hned na chlapce nezdárného – jinak by jen buřičové byli z dětí israelských, 90 nesvětící Hospodinu svatého dne sobotního, nenosící desátků, ni tučných darů velekněžím – a to všecko, že ten tesař nedozírá na bujného, nezdárného synka svého, jenž nesvětí sabbatu. A tu Ježíš, vida starce, jemuž z očí blesky srší – tleskl jenom – vrabci z hlíny rozlétli se k oblakům. Kdo má uši k slyšení, slyš! Cvrlikali rozpustile užaslému fariseji výsměšnou svou odpověď. 91
DVĚ LEGENDY SALOMONOVY.
I. O POROZUMĚNÍ.
I pravil Salomo v srdci svém: Kdo hledá porozumění, nezná povahy a rozkoše TVŮRCE. Dlel jsem se ženami svými v oné chvíli opojení smyslů a přinesl jsem skříň s drahokamy, jejíž záře rozlévala se síní. I jiskřily zraky žen mých krásněji než oheň drahokamů, i porozuměly mrtvé kráse nerostů. I měl jsem také Velkou Chvíli bolesti a smutku a omylem zabloudil jsem v střed žen svých. A zapomenuv, kde se nalézám, mluvil jsem o tom, co viděly zraky mé; nesmírný koloběh všeho a duše moje dívala se na zem se vzdáleného slunce. Já chápal v chvíli té marnost vteřiny i marnost kosmu a oči moje v chvíli té byly obestřeny hrůzou nekonečné marnosti. A zřel jsem zmatek v očích žen svých i úsměv rozpačitý – prsty jejich hrály si 92 šperky a kadeřemi, oči jejich byly mdlé a vyhaslé a chvěla se v nich jen bázeň otrokyň před zlobou vládcovou. Já v chvíli té prožíval hrůzu marnosti své i marnosti jejich a méně teplého bláta byly mi vnady jejich v rámci zářících šperků. A žádná žena nezpívala mi v chvíli té píseň o rozkoši vteřiny zrození člověka i cedru, píseň jásavé vteřiny, jež rozsvícela náhle noc myšlenek mých jak rodící se slunce. Mé ženy myslily na chvíli, kdy král přišel se skříní drahokamů, a ne na chvíli, kdy přišel s myšlenkami, a nemohly pochopiti, že král přichází s jiným nežli s drahokamy. Ale srdce moje nezarmoutilo se, neboť jen ten, jenž nerozumí jiným, hledá porozumění; kdo rozumí jiným, hledá chvíle rozkoše. Chápal jsem v chvíli té cenu rozkoše člověka, ženy, zvířete, stromu i květiny a oči moje vlhly smutkem nad zánikem tolikerých rozkoší, jež umírají ve chvíli jediné, by v druhé chvíli rodily se znovu. Ale ženy moje nezpívaly v té chvíli písně ku chvále zrození rozkoše, neboť bolest milence života pokládaly za hněv tyranův. Řekl jsem krásné dívce: Zpívej, Jemimo, píseň o rozkoši vteřiny! aleAle ústa její byla němá a tvář vyděšena jak pohled laně před tlamou lva. Je stejný zánik všech, člověka i zvířete, dýcháme stejně, ale nestejné jsou rozkoše všech. Zpívám o rozkoši, jež zrodila se z po- 93 znání marnosti, má sladká, velká a opojná rozkoši pýchy! Je volno mi na výši a nestarám se, zda dole zpívají píseň k chvále Salamonově. II. SOUDCE.
Já, Salomo, jenž dovedl jsem rozhodnouti spor mezi milující matkou a cizí ženou, nedovedl jsem rozhodnouti spor mezi hrdličkou a jestřábem. A jestřábi rdousili dále hrdličky, velcí orlové odnášeli bělostná jehňátka a vítězné řvaní Ivů přehlušovalo úzkostný dupot sajh. I pravili jestřábi: Pějeme píseň k chvále tvé, Salomone, ó králi králů! Kdyby jestřábi neměli práva vražditi hrdličky, měli by králové práva vražditi tiché národy, neznající střel a luků? A orli přilétli a zpívali: Pozdravujeme tebe, ó Salomone! Abychom my mohli kroužiti v pyšné výši, je třeba, by byla tichá, hloupá, bílá jehňátka dole u pramenů. Lvi pozdravili s jásavým řevem příští mé, ale nepřišly gazely, jehňátka ni hrdličky, neboť nedovedl jsem rozřešiti spor jejich. Ale přišli chudí pastýři z hor Judských a klanějíce se mi hluboko, řekli: „Zdráv buď, ó spravedlivý králi israelský!“ Tu poprvé hořko mi bylo z člověka a prožíval jsem nejhlubší bídu jeho. 94
BUŘIČ A VDOVA.
V Jerusalemě žila vdova, jež měla ovci jedinou, již chovala jak oko v hlavě. Když přišla doba střiže, chtěla ji ostříhati a z vlny udělati šat dětem svým. I přišli sluhové Aaronovi a řekli vdově: „Prvotiny všeho náležejí mně, praví Hospodin. I vlna ovce tvojí náleží jemu.“ A sebrali vlnu ovce vdoviny. I šla vdova s pláčem k stanu Korahovu a pravila mu: „Hle, služebníci Aaronovi sebrali vlnu z jediné ovce mé a děti moje jsou nahé. A řekli, že děje se to ve jménu Hospodinově.“ Korah byl muž lidumilný, přítel spravedlnosti a práva a dobré srdce jeho bylo příslovečné v Israeli. Za to byl nenáviděn od služebníků Mojžíšových a Aaronových, kteří jej proklínali jako každého, kdo by se odvažoval kaziti jejich obchody. Zamyslil se Korah, slyše stížnost vdovinu a věda, že neradno začínati si cosi 95 s úkladnými a nesmiřitelnými kněžími, vyňal peníz a dal jej vdově. „Přijmi od náčelníka bezbožného rodu,“ děl Korah vdově, „a odejdi v pokoji.“ Vdova odešla, blahořečíc Korahovi. Za nějaký čas vrhla ovce vdovina jehňátko. Bylo to ihned ohlášeno svaté konsistoři israelské a Aaron poslal výběrčí, by odňali vdově jehňátko ve jménu Hospodinově, jemuž náležejí prvotiny všeho. S pláčem odebrala se žena ke Korahovi, žalujíc mu ztrátu jehňátka. Zachmuřil se Korah a odebral se k Aaronovi, jemuž trpce vytýkal odírání vdov ve jménu Hospodinově. Aaron ukázal chladně Korahovi desky zákona Mojžíšova, kde stojí psáno: „Prvotiny všeho náležejí Hospodinu.“ Korah pln hněvu odebral se do stanu svého; kněží a levité upekli si pak jehňátko, posmívajíce se Korahovi. Když Korah oznámil vdově, co bylo mu řečeno od Aarona, proklela vdova ovečku. I bylo to zase doneseno Aaronovi, který poslal výběrčí své, by odebrali vdově ovečku, neboť psáno stojí: „Co prokleto je, náleží kněžím.“ Uslyšev o tom Korah, vzplanul hněvem velikým a přisáhl pomstu všem kněžím a levitům, hledaje zhubiti je ostrostí meče. 96 Spolčil se pak s Dathanem a Abiramem, kteří jak on nenáviděli kněží a nazývali je dráči a nešlechetníky. Ale Hospodin stál při kněžích a levitech, i vlákali kněží voje Korahovy, Dathanovy a Abiramovy do nástrah a zhubivše je do muže posledního, spálili mrtvoly jejich. A rozšířili pověst po všech kmenech israelských, že pod buřiči Korahem, Dathanem a Abiramem rozevřela se země a plameny pohltily je, protože vzepřeli se zákonu Mojžíšovu, dle něhož prvotiny všeho náležejí Hospodinu. 97
BOHATÝ MLÁDENEC.
Za onoho času žil v Israeli mládenec bohatý velmi, neboť měl rozsáhlé lány polí a stáda veliká. Ale lány pustly a stáda řídla, neboť nebylo dosti pilných rukou, jež by opatřovaly majetek mládence bohatého. Rmoutil se mládenec bohatý nad tím v srdci svém tuze, neboť miloval velice peníze a blahobyt. Jednoho dne, když kráčel kolem chrámu, pln starostí a trápení ducha, uzřel v přečetném zástupu posluchačů mladého rabbiho, který pravil muži jakémus: „Prodej vše, co máš a rozdej chudým, tak budeš míti poklad v nebi.“ Bohatý mládenec zasmál se slovům těm, ale vzpamatovav se ihned, řekl v srdci svém: „Moudrý rabbi dí pravdu. Jen třeba rozumně chápati smysl slov jeho.“ Druhého dne dal bohatý mládenec rozhlásiti v celém Israeli, že prodává statek svůj a rozdává chudým. 98 I hrnuli se chudí k mládenci bohatému, blahořečíce jemu. Mladý slavný rabbi pak pronesl krásné kázání o mládenci bohatém, jenž pro spásu duše své prodává statek a rozdává chudým. Při kázání tom plakaly ženy israelské a toužily poznati mládce šlechetného; mužové israelští pak blahořečili jemu. Mládenec stal se slavným v celé Israeli a stačilo k tomu jen odprodání několika neužitečných a pustých lánů. Pověst o šlechetnosti jeho byla tak veliká, že dosáhl brzy vysokých důstojenství v Israeli a vážnost i moc jeho stále rostla. Pole jeho, dříve zanedbaná, hemžila se tisíci pilnými pracovníky, které sem přivedla pověst o mládenci dobrém, jenž nabyl pokladu v nebi. Kněží se zálibou hleděli na mládence bohatého a svolávali naň požehnání Hospodinovo, neboť od nějaké doby veškeré dary chudým šly z rukou bohatcových rukama jejich. A když viděl mládenec bohatý, že moc jeho je upevněna, utrhoval na mzdě dělníkům, odíral vdovy a sirotky a za to hojnější dary dával kněžím. I naříkali naň utištění, proklínajíce jej – ale nebylo nikoho, kdo by jim věřil, neboť tak zakořeněna byla v Israeli pověst o mládenci bohatém, který prodal statek svůj a rozdal chudým, by měl poklad v nebi. 99 Soudcové israelští zamítali vdovy a sirotky, pravíce jim: „Hle luza vyděračná, jež zlehčuje dobré jméno nejšlechetnějšího muže v Israeli!“ A v synagogách mladí i staří rabíni stavěli lidu za vzor mládence bohatého, jemuž požehnal hojně Hospodin, protože zajistil si poklad v nebi. 100
ZLOŘEČENÝ CHAM.
Patriarcha Noah štípil vinici, a neznaje účinků révy, spil se a ležel obnažen v stanu svém. A spili se po příkladu jeho synové Noahovi, Sem a Jafet, a leželi s děvečkami otce svého. Viděl to vše Cham, bratr Semův a Jafetův, a vysmíval se všem, vida je tak opilé. Synové Noahovi zanevřeli však na Chama, bratra svého, pravíce: „Ejhle Cham, bratr náš, vede řeči nemravné a zlehčuje otce svého.“ I čekali, až polevila poněkud opilost otcova a vzavše plášť, odebrali se do stanu a s očima odvrácenýma přikryli hanbu otce svého. Zpozorovav to Noah, řekl jim: „Blahoslaven budiž Sem a Jafet, neboť oni přikryli hanbu otce svého.“ I řekli synové Noahovi: 101 „Hle, Cham, bratr náš, vysmíval se tobě, otče, žes ležel obnažen v stanu svém, i o nás, bratřích svých, mluvil řeči velmi nemravné.“ Tu rozpálil se Noah hněvem velikým a zvolal: „Zlořečený budiž Cham, neboť posmíval se hanbě otce svého a nemravné řeči mluvil o bratřích svých. Nechť rozmnoží Hospodin sémě Semovo a Jafetovo a požehná jemu, ale rozptýleno buď pokolení Chamovo a prokletí stihniž je do skonání světa.“ A od té doby prokleti jsou potomci Chamovi, všichni vtipkáři a satyrikové, kteří mluví řeči velmi nemravné, za něž pykají v žalářích i na šibenici. Ale blahoslaveni jsou potomci Semovi a Jafetovi, kteří s očima odvrácenýma přikrývají hanbu patriarchů a udávají ty, kdo smějí se jim, že páchají nepravosti. 102
ROZSÉVAČI.
Vyšli rozsévači, aby rozsévali, ale nestejný osud mělo símě jejich. Rozsévač prvý sil símě svoje do půdy úrodné, již od nepaměti vzdělávali předkové jeho. Símě vzešlo a vydalo rozsévači užitek stonásobný. Rozsévač druhý sil símě svoje do půdy neúrodné, již vzdělali rukama svýma dělnicí jeho. Símě také vzešlo a vydalo užitek desateronásobný. Rozsévač třetí sil svoje símě do půdy skalnaté, již vzdělal vlastníma rukama a s nesmírnou námahou pokryl prstí z daleka přinesenou. Símě vzešlo a vydalo užitek dvojnásobný. l přišli lidé a posmívali se tomu, jenž klidil pouze užitek dvojnásobný, volajíce: „Hle, člověk ničemný, jenž klidí klásky tak chudičké!“ 103 Ale šel kolem mudrc jakýsi, jenž stiskl mozolnou ruku rozsévače třetího a řekl: „Blahoslaven budiž, bratře můj, a raduj se z úrody své, neboť ty klidíš užitek z půdy, již nevzdělával nikdo před tebou! Jiní tyjí z práce jiných, leč ty sám jsi tvůrcem!“ I zaslzel člověk rozsévač radostí a nermoutilo ho, že lidé chválili jen jeho spolurozsévače. Ó, přátelé, soudruzi moji, kteří sijete símě do půdy skalnaté, již vzděláváte s mukami duší svých i těl, buďte blahoslaveni! Kdo ocení vás, ó skromní rozsévači nového evangelia chudých a utlačených? 104
TAJEMSTVÍ VELEKNĚZOVO.
Sloužil Izák, mládenec israelský, u velekněze rok prvý. A poněvadž nedostával ničeho za věrné služby své, chtěl odejíti. I řekl mu velekněz: „Slyš, synu můj, co praví Hospodin ústy služebníka svého. Budeš-li sloužiti rok druhý a třetí, bude ti odhaleno velké tajemství a požehnány budou všecky kroky tvoje.“ Uposlechl Izák a sloužil rok druhý a třetí, až vypršela doba služby jeho. „Sloužil jsi věrně, synu můj,“ řekl velekněz, „a je čas, abys přijal v odměnu tajemství, nad něž vyššího není.“ I zavedl jej do svatyně, kde na oltáři zářila bíle stříbrná mince. „Přijmi v odměnu peníz posvátný, na němž vyryto nejvyšší tajemství,“ děl velekněz Izákovi. Vzal Izák peníz do rukou svých a uzřel na líci jeho obraz chrámu a nápis: „Svatý chrám jerusalemský.“ 105 Pod nápisem tím vyobrazena ratolest nejštědřejšího stromu, požehnané sykomory. „Obrať peníz!“ kázal velekněz. Izák obrátil peníz a uzřel hebrejský nápis: „Sekl židovský.“ A pod nápisem tím byla vyobrazena kaditelnice. I pochopil Izák tajemství veleknězovo, vida na líci zobrazeno to, co uctívá a čemu obětuje štědrý lid israelský, a na rubu to, čemu obětují a co uctívají kněží a velekněží. A vštípiv si tajemství toto hluboce v srdce své, odešel Izák ze služby služebníka Hospodinova a stal se brzy jedním z nejbohatších a nejzbožnějších fariseů a jedním z nejmazanějších lichvářů a peněžníků v celém Israeli. 106
HŘÍŠNICE.
Mladá a krásná hříšnice vešla ke Cajovi, setníku římskému. „Trpím, Caje,“ řekla smutně, Říman obrátil se k ní s úsměvem. „Náš velký rabbi kázal proti nám. Jsem bytost nečistá a zavržena budu před tváří Hospodinovou. Kdo mne očistí?“ lkala hříšnice. Ale Říman nepřestal se usmívati. „Půjdu na poušť, Caje,“ pravila žena, „moje bílé tělo pokryje se špínou, prachem a hmyzem, ale nebudu již hříšnicí.“ Cajus díval se v úzkostlivé tahy její a řekl: „Oblec se v drahocenné roucho z průsvitné látky zvané Coa a napusť je voňavkou nejvzácnější, jejíž vůně rozpaluje žádostivost všech mužů. „Do rukou vezmi nádobu s mastí libovonnou – a vyhledej rabbiho v skrytu domu jeho. 107 „A odžene-li tebe rabbi tvůj od prahu svého, odejdi na poušť a neuzříme se již nikdy.“ I učinila hříšnice dle rady Cajovy, oblékla roucho průsvitné, napustila je voňavkou, jíž užívala v nejrozkošnějších nocích svých a odebrala se při západu slunce v příbytek rabbiho. Ale sotva že hvězdy zazářily na nebi, vrátila se ke Cajovi, záříc štěstím. „Nepůjdeš na poušť?“ ptal se Cajus. Hříšnice neodpověděla, jen zasmála se laškovným smíchem. A tu noc, jež následovala, blahoslavil Cajus jako svou nejkrásnější a nejvášnivější noc, za niž buď velebena bílá Afrodita. 108
VYSLANCI ISMAELOVI.
Za onoho času přišli k učenému Ismaelovi, jenž věkem obtížen byl příliš, lidé otrhaní a opálení a řekli jemu: „Mistře, co učiníme, by dobře vedlo se nám na zemi?“ Zamyslil se moudrý Ismael a tázal se mužů těch: „Máte svoji zemi a svoje statky?“ „Nepatří nám ani píď půdy,“ odvětili muži. „Máte, co byste prodali?“ ptal se mistr. „Ani toho nemáme, ó velký muži,“ řekli příchozí. „Tož máte schopnosti, byste vytvořili věci velké a užitečné?“ tázal se mistr. „Ani těch nemáme, ó moudrý Ismaeli! Mysl naše je otupena, těla naše vysílena. Dlouhá leta strádání a bídy oloupila nás o každou smělejší myšlenku. Proto přicházíme k tobě, bys poradil nám,“ lkali muži. Zamyslil se stařec a pak řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte na veřejných náměstích a cestách, že bůh sídlí ve vás, ó ubozí a chudí, a že kdo povznese jednoho 109 z vás nejchudších, bůh sám usídlí v srdci jeho.“ I odešli mužové ti a kázali na veřejných náměstích a cestách, že bůh sídlí v nich a mluví ústy jejich, jakož jim řekl starý Ismael. Ale lidé smáli se vyslancům těm a zvedali na ně kamení, i odešli s hanbou poslové Ismaelovi. Zasmušil se stařec a řekl: „Nuže, jděte k synům země a rcete jim, že posláni jste, byste odstranili z kořene bídu se světa a zavedli novou říši, důstojnou člověka.“ Lidé na tržištích slyšíce vyslance Ismaelovy, vrtěli hlavami a málo bylo těch, již uvěřili v ně. I vrátili se vyslanci k mistru svému, bědujíce nad nezdarem práce svojí. Tu zamyslil se starý mistr, a poněvadž líto mu bylo zemříti v zapomenutí, dal vyslancům svým kouzelné amulety a naučil je říkati různá zaklínání a slova nesmyslná a poslal je po třetí mezi lid. A ejhle, jakmile vyslanci Ismaelovi vyložili svoje zázračné amulety a začali odříkávati kouzelná zaklínání, hrnul se lid houfně k nim a také hojné dary nosil mužům, již vydávali se za vyslance boží. A když umřel Ismael, prohlášen byl jednomyslně za velkého svatého od žáků svých a vystavěn nádherný chrám ke cti jeho. 110
TŘI PROROCI.
Za onoho času povstali tři proroci v národě israelském. Prvý z nich, Joram, slul velkým před tváří Hospodinovou, a slova jeho byla sladká jako med. Když mluvil, usmívali se všichni mládenci israelští, neboť bavili se výborně. A ženy a dívky israelské s obdivem vzhlížely k Joramovi a z úst jejich znělo: „Jak krásný je Joram! Jak pyšná a královská je chůze jeho!“ A byl hojně odměňován Joram za to, že proroctví jeho byla líbezná a sladká, a že bavil národ israelský. I přicházeli z daleka synové israelští, by vzdali úctu šedivé hlavě jeho. Tak tloustl Joram a líce jeho zrůžověly nadbytkem. Byl však také v Israeli Adoniáš, muž učený, který mnohé věci důležité zachoval pro pamět potomkům. Obdivovali se mužové israelští Adoniášovi, že věcem velmi užitečným naučil je 111 i syny jejich, a shledávali zcela přirozeným, že užitečný prorok chodí v plášti děravém a ve střevících rozedraných. Byl pak také muž srdce velkého a vzletu orlího, Jeremiáš, který hřímal do duše mužům i ženám israelským, a nebylo neřesti, jíž by nebyl káral. I zanevřeli na proroka mužové israelští a zmocnivše se ho, umučili jej smrtí ukrutnou, aby tak nikdo nenásledoval příkladu jeho. 112
KRISTUS.
Šimon Cyrenský, černý a sivý, ožehnutý sluncem, sestaral. Věky přeletěly nad jeho hlavou, ale on žil. Za smutnou službu velikému odsouzenci, jehož lůžko smrtelné pomáhal nésti, odměněn byl životem věků. Otročil lidem jako dříve, žil o chlebě, vodě, kořínkách; věčně trpící a hladovící sedával nyní ve vlahých nocích letních pod spráhlými akaciemi a rozjímal o hladu a smrti. Neboť nyní hlad za celou dobu otročení jeho rozrýval mu útroby. Půda byla černá, vypráhlá, z ohromných komínů valil se dým a soptily jiskry. Dávno nebylo kořínků, prameny, dříve čisté, teď odporně páchly, a hvězdy, shlížejíce se v kalných, nehybných vodách, podobaly se smutným, dohořívajícím slzám. Šimon byl teď sláb. Otročil dva tisíce let a nebylo ran, ponížení, ústrků, jichž by nezakusil. Když udeřili jej v tvář, nastavil druhou. Před stoletími řekli mu: Jdi upálit 113 člověka ve jménu Kristově – a on šel, ač ruce se mu třásly a z očí šílela hrůza. Nebylo práce odporné a děsné, které by nekonal Šimon Cyrenský. Tak nastal dnešek. Místo lesů vyrostly komíny, vzduch zhoustl a černal se sazemi a bledé vychrtlé postavy podobné jemu, oděné cáry, ploužily se po špinavých dvorech, připravovaly jedovaté, páchnoucí tekutiny a říkaly Šimonovi: kamaráde! Když přinesli některého z těchto spoluotroků zabitého, znetvořeného, roztrhaného k nepoznání, přál si Šimon zahynouti místo něho, neboť břímě žití bylo příliš těžké. Když jednou třásly se Šimonovi ruce, přišel elegantní biřic a vyhnal ho. Ten večer neměl Šimon skývy chleba, neměl jí ani druhého dne, ni třetího, neměl jí celý týden. Zarýval prsty své bolestí v prach a zkamenělou zemi – tam nerostly již kořínky. Stromy byly svadlé a hlídačova hůl odháněla jej od jejich stínu. Oči Šimonovy otvíraly se horečně a tělo choulilo se pod akacií. Bylo v něm jen vědomí, že je znetvořený, vyschlý, neužitečný stín. Nikdy necítil tak ponížení svého jako v těch mukách hladu i opuštěnosti, kdy zoufalství bylo by mu vykoupením. Ale toho nebyl schopen. Byl dva tisíce let otrokem a vůle jeho jej opustila. 114 Zbylo jen vzpomínání. Zašeptal: Ježíši Nazaretský! – A v okamžiku stál před ním ten, jehož kříž pomáhal vléci. Stál zde jako mátoha slavné vznešenosti a pravil smutně: – Voláš mne, Šimone? Chceš útěchu? Já byl tenkráte vlečen na popraviště, ale svět hýbal se jménem mým. Trpěl jsem, ale před tím spočívala hlava Magdaleny u nohou mých a vůně balsamu a teplo těla ženy probíhalo žilami mými, jež třásly se rozkoší a tušením smrti. Byl jsem vždy Milencem, za mnou šly tisíce žen, které umíraly se jménem mým na rtech, šílely před majestátem mým, před ohromností polibku mého, spalujícího více nežli blesky Jova. A byl jsem spolu sladký a dobrý pastýř; břímě mé bylo lehké a nosívalo se snadno těm, kteří mne milovali. – Závidíš mi, Šimone, lásku? Můj příteli, obejmu tebe také. Pojď na mé srdce, můj druhu a příteli poslední! Šimon zachvěl se jako třtina a oči mu vlhly. – Tak, příteli! pokračoval zjev. Potom jsem byl králem, císařem, zlaté, obrovské věnce hořely v pozadí za mnou. Zkamenělými, bledými rty mými nechvěl úsměv. Oči mé zíraly v nekonečnost a byla v nich jen chladná záře velebnosti. Potom ledy se lámaly, 115 stromy kvetly a ptáčkové zpívali. Byl jsem zase tichý Kristus z Večeřadla, s laskavou tváří přítele a jasem děcka. A potom, když svět ležel u nohou církve, jež měla jméno mé, kdy krvavě hořící hranice znamenaly její dráhu posetou zlatem a drahokamy, věnčenou zářícími ženami, potom jsem byl Soudcem. Sibyly a giganti byli mojí družinou. Z podsvětí vstávali mrtví. Obři pravěku propůjčili balvany svých ramen za nosiče mého trůnu. Sotva spravedlivý jist byl přede mnou, kovová maska kryla mou tvář. Byla v ní vášeň a krutost. Velcí inkvisitoři černí a zkamenělí se jménem mým na rtech chystali světu divadlo, nad nímž Nero smál by se šílenou radostí a sypal růže... Ale i to minulo. Vracím se, Šimone, jako přítel, sen dobrých, jako vlahý jas západu na sklonku dne. Chci, by lidé zářili blahem, přijímajíce mne, jak učeníci jdoucí do Emaus, v posvátné hrůze dotýkajíce se ran mých. Vracím se ke všem ubohým, hle, prostí lidé a maličtí zvou mne ke stolu: Pojď, pane Ježíši, zůstaň s námi! A mladé dívky a děti líbají lem roucha mého a neříkají mi pane, ale bratře, příteli, miláčku! Stín se odmlčel... Jsem zase dobrým přítelem, Šimone, jako tehdy, kdy s druhy lámal jsem chléb a rozdával beránka. Kadeřavou hlavu Janovu choval jsem na ňadrech svých; hleděl na mne svými blankytnými zraky a pravil: Mistře, jak tě miluji!... 116 Stín chýlil se k Šimonovi... Vím, reptal’s v nitru svém, Šimone Cyrenský, neznal’s rozkoše pokory a něhy. Ptám se tě, příteli, druhu, bratře, miluješ mne? Šimon otrok zachvěl se hrůzou pod jeho divně něžným, bolestným, fascinujícím pohledem, padl v prach před tímto kolosem, který žil pod kolikerou maskou; hrůza a velebnost i ubohé zmořené srdce jeho, bičované bolestnou něhou, vrhalo jej k nohám fantómu a nutilo, by štkal v šílené prostraci: – Ty, pane, víš, že tě miluji, miluji!... Ale v téže chvíli vstoupila mu před oči hrozná pravda, bída jeho dvou tisíců let; beznadějná bída světa, která soustředila se v něm, strašné ponížení a muky hladu posledních dnů, to byly silnější obři a lámali kouzlo snivého, pokoru zvěstujícího přeludu. Šimon myslil na všecky krvavé oběti, které ničila pokora, odříkání; u jejichž zápasů svíjel se sám, červ rozšlápnutý, který nemohl však zahynouti. Vykoupení a láska znělo vzdáleně jako z daleké hvězdy, odkud není cesty na zemi naši. Tvář Kristova zářila něhou a opakoval magická slova, jimiž zaněcoval bílý plamen nejvyšší rozkoše a slzy šílené něhy: – Šimone Cyrenský, miluješ mne? Ale v té chvíli Šimon, dříve otrok bez vůle, podrobující se trýzni kohokoliv, on, 117 částka nesmírného stáda lidského, vedeného na jatky, cítě obrovskou sílu svého srdce šlapaného, v němž slila se všecka muka tisíciletého strádání chudých, řekl své první, bolestí zalité, nejtěžší, vzdorné a nevýslovně smutné, jako poslední výkřik umírajícího lidstva rozléhající se, hrobové, zoufalé Ne! a zemřel. 118
MÍR
[119] Tento prach kdysi cítil, byl vším, co známeznáme, i mnoho z toho, čeho neznáme. Byl kdysi mlhou, pak hvězdou, oběžnicí, lunou. Také byl božstvem. Slunečním bohem světů, kroužících kol něho v jiných aeonech. Věta: Člověče, pomni, že prach jsi! není hlubší než sám materialism, neboť týká se jen povrchu věci. Má se říci: Prachu, pomni, že’s býval kdysi sluncem a zase sluncem budeš! Byl jsi světlem, životem, láskou a zase nesčíslněkátenesčíslněkráte proměněn budeš v světlo, život a lásku. Je vzkříšení, ale nekonečně divuplnějšídivuplnější, nežli se některému západnickému náboženství jen zdálo. Lafcadio Hearn.
[121] ČÍNSKÉ MOTIVY.
I. JÍZDA PO ŘECE.
Modravý oblak halí nás jak v závoj. A zpěněné vlny obklopují nás jak řada bílých zubů. A ryby vyplynou z hlubin a dýchajíce, bublinky pouštějí jako drobné perly. Mé srdce bije bouřlivě, neb daleko, daleko domov, kde nádherné planou květy a vzduch je pln vůní, kde bydlí jaro! Zpívati budu píseň o domově a mávati vějířem v taktu a zavolám na vlaštovku, by nesla domů pozdrav. A hodím květinku do vln, jež zatančí v zpěněných proudech, člun letí jak šíp, ač pomalý let to je srdci, jež plno touhy a smutku. 123
II. POKLADY.
Proč, dítě bláhové, hledáš zlato a drahokamy, když skvostem nejdražším velké je srdce lidské? Proč po hedvábí lesklém touží tvoje nitro? Zářící, čistá myšlénka je nad hedvábí, proč po úřadu skvělém prahne bytost tvoje? Bláhový, nevíš, že více je dobrý a něžný přítel?
III. SVATÉ DÍLO.
Což zachrániti drahý život lidský není tím blahým, nejsvětějším dílem? Vysoko stoupá slunce, na moře usmívá se a moře třpytí se jak zlatotkaný hedváb, tak září čin taký jako slunce v nitru. Je krásné zdobit chrámy a živit bonce? Ne, synu, líp je vracet lidem život! 124
IV. PRO ŽIVOT.
Zlé činy lidské jsou jak lupičů smečka, jež číhá dnem i nocí, a zloba v srdci stálá je léčka, v záhubu vrhá nás mocí. A kdybys v ráji štěstí žil a neměl v srdci míru, rozkoše nepoznáš slavných chvil, kdy v sebe máš sladkou víru. Ubránit sebe, svou bytost krásnější, mít slzy, šťastný jež člověk roní, toť paláce snů si vztýčiti zářnější, kde z květin koberce voní, kde brány z mramoru u modrých řek týčí se v slavnostním tichu, jež ruší jenom polibek v šťastném a perlivém smíchu. ____ 125 Chceš-li zažít všecka muka žití, pojmi krásnou ženu; chceš-li nalézt spokojenost v žití, pojmi tichou ženu; chceš-li nalézt rozkoše i sladkost žití, pojmi tichou a krásnou ženu. * Miluji bolest, která tvoří krásu, miluji buřiče, kteří tvoři život. Bolí mne štěstí, které je tak šedé, nejvíc však bolí prodajný mne člověk. 126
V. FINALE.
Pojď, půjdeme domů. Hle, synu můj, zas slunce září čisté a růžové nad dalekými štíty a na jihu jsou lesy a údolí krásnější nežli dříve. Pojď, půjdeme do stínu posvátných pagod, kde uvítá nás vlídně stařičký bonc, a já přemýšleti budu o nevystihlé moudrosti, jež dala v odměnu tebe poctivému srdci. A budeme přemýšleti oba o Osudu a bytosti naše skloní se hluboko, co ústa budou němá, nehybné květiny budou kol, užaslé, ztichlé, jen vysoko zachvějí se v azuru ptáci, my budem sami, ó sami s velikou pravdou v srdci a s jásavou, nejvyšší radostí. 127 OBSAH.
MÉMU DÍTĚTI7–17 Erós18 Peklo života19 Hymna mé vlasti21 Modlitba závěrečná25
DEKALOGU: Třetí29 Čtvrté30 Páté31
Z BOLESTÍ VĚKU: Můj bratře Sisyfe35 Rudé květy36 Upír37 Píseň zpívaná Samsonu39 Píseň života40 Pomník revoluce41 Největší bolest věku42 Modernímu pariovi44 Vlastenci47 Slepci49 Národ pensistů50 Dost52 Poslední otrok53 Haléř vdovin56 Car59 S bohem, církvi!66
[129] NADĚJE: Hymna Afroditě69 Sen o budoucích lidech71 Ranní píseň dělníkova73 Evangelium Evino74 Duch volnosti75
IN MEMORIAM: Paní Hany Kvapilové81 Svatopluka Čecha82
LEGENDY: Papyrus z Oxyrhynchu87 Legenda90 Dvě legendy Salomonovy92 Buřič a vdova95 Bohatý mládenec98 Zlořečený Cham101 Rozsévači103 Tajemství veleknězovo105 Hříšnice107 Vyslanci Ismaelovi109 Tři proroci111 Kristus113
MÍR: Čínské motivy: Jízda po řece123 Poklady. Svaté dílo124 Pro život125 Finale127
E: lp; 2005 [130]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bibliotéka Fondu Julia Zeyera; Zeyerův fond při České akademii císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění; Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Leschinger, Edvard
(Bibliotéka fondu Julia Zeyera. Vydává Zeyerův fond při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Bursík a Kohout, knihkupci c. k. České university Karlo-Ferdinandovy a České akademie pro vědy, slovesnost a umění. Knihtiskárna Edvarda Leschingra.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 130

Autor motta: Shakespeare, William
(Shakespeare: Král Lear)

Motto: Shakespeare, William
(Shakespeare: Král Lear)