RUDÉ KVĚTY.

Antonín Macek

RUDÉ KVĚTY.
Luh květů rudých a ohnivých viděl jsem obrovitý, všechen nach slavných západů zdál se v něm slitý, pole i města byly jich červení palčivou posety a v nocích bezhvězdných plály jich krvavé rosety. Z ran Krista pučely na skále Golgaty, jich smutné lodyhy třásly se rozpjaty u dřeva pranýřů, hranic a podél vyhnanců cest, kam slzy padaly, všady jsem viděl je kvést. Všechna krev, již vssály země zorané líchy, od věků vsákla tak jejich ve kalichy; krev smytá s popravišť i rudé hranic dýmy byly jich barev odstíny ponurými. Ty květy zářily bolestí, nadějemi a touhy vášnivé vřely v nich divými ručejemi; kde na smrt zranění v hluku kol umírali, tam rudé květy skráně jich objímaly. Ó rudé květy, vy myšlenky, útrapy zjařmených, dál sviťte v budoucno ve barvách plamenných, v propasti závratné, kam nikdy andělé neslétají, ať květy rudé a ohnivé rozkvétají! 36