SEN O BUDOUCÍCH LIDECH.

Antonín Macek

SEN O BUDOUCÍCH LIDECH.
Ti neptali se, co zítra bude, ti neznali slz, jež pro chléb denní kdys bolestně tekly, ti neznali obrovských balvanů, jež otcové tísíceletí bez hlesu vlekli, ti v záři slunce zpívali, myslili, jásali, tvořili, sbor duchů omlazených, ni hodin otroci, ni krutých, surových satrapů k tyranství předurčených. Šli velcí a slavní králové, neb království bez konce v srdcích svých nosili a polibky k životu křísili padlé, jež minula výpary morové zkosily, šli, úkol svůj plníce, svůj úkol slastný a nejvyšší za zpěvu přírody vzkříšené a vracejíce život člověku, kráčeli ve hvozdy ztišené. A davy na nárožích, jež poslouchaly básníka, pěvce, kazatele, se chvěly úděsem slastným, neb na čele plály všem hvězdy rozhořelé. – – Cos teplého, vonného táhlo. Oh, vzkříšený život, ó, první jara zpěv! Ne jedno, z těch klamavých jar, jež jitří starou bolest a hněv, 71 to jaro bylo geniů, to jaro nebylo v přírodě jen – to v srdcích lidských bělostně zkvétalo, by, odcházejíc, svůj dětský zářící úsměv na rtech všem nechalo. Řev zvířat jásavý zněl, sladký a vítězný zpěv osvobozených lidí v nadšení, řek valné hučení, vichrů ohromných dunění, šum stromů kypících nádhernou zelení, ba, zdálo se, že hvězdy třpytí se v nádhernějším zaplanutí a země sestárlá chvěla se v kosmu nejlíbeznějším omladnutí. To slunce nádherné rudé, jež vstávalo nad zmlazenou zemí a paprsky své oživující házelo plnými ručejemi – zda tušil’s, mrtvý můj dobrý příteli, v areně politika, kam paprsk naděje života, teplé a oddané lásky neproniká, kde ani jedno nezve tě přátelské obejmutí, ty mrtvý, cizí a neznámý, slyš člověka bývalého v sobě povzdechnutí, jenž v nitru tvém zpíval a smál se a šílil, lkal, hlas jeho řičel bujarou silou, byl skřekem orla v samotě skal, myšlenky jeho bývaly vulkány pustá moře ozařující, leč ze srdce tryskaly prameny teplé, zahrady ducha zúrodňující. 72