HYMNA AFRODITĚ.

Antonín Macek

HYMNA AFRODITĚ.
Z pěny moře zrozený sladký zjeve, velká štěstí dárkyně, čistá, bílá, nenávist k všem prodajným, chytrým, ctnostným vštip mi, ó paní! Pro svět dnešní mrtva, však žiješ přece! Aspoň ve snách schýlíš se k myslitelům; nocí tichou zazáří vonné tělo, hrdý tvůj úsměv. Pro rod tento nesvítí hvězdy bílé, neplá září tělo tvé mramorové, údělem je bahno a hnití, bída pro lidské červy. Hrdličky se nesmějí v hájích vonných; otrokářům úplatným, nízkým, podlým, neznám je ten hrdý a čistý úsměv věčné tvé něhy. V chrámech stuchlých v světle svěc obětují, ne však za zdar žití – jen za smrt, zhoubu těch, jež svými nazvali nepřáteli v šílenství podlém. 69 Modly lidí bigotních neforemné třeba vymést ze stuchlých, chladných dómů; ať v jich šeru zazáří mramor tvého božského těla. Daleka jsi hlupců i lstivých, mocných, kteří prosí madonny přímluvkyně, by se dobře dařil jim klam a podvod, jimiž jen žijí. Kramářů svět hnusný ti, velká paní! V očích tvých spí vesmíru nerozžaté velké hvězdy budoucna – nepoznané rozkoše příští! Přijď již, přijď v svět, jásavá paní bílá – rád pak vejdu v zem tu, zkad není návrat, jen když v chvíli poslední tiše přijdeš s rozkoše číší! 70