UPÍR.

UPÍR.
V paláci Mamonu vířil zas úžasný ruch a před ním bílých lamp zahořel magický kruh, leč před tím Bábelem zmučený Lazar vždy lkal a v loži trnovém bolestně umíral. Ve zracích šílených plamen mu zahořel sirnatý a tělo chvělo se ve křečích divými záchvaty a duše ubitá třeštila v nesmírnost dalekých niv, kde kola hřímala obrovských lokomotiv, kde drátů táhlo v dál blouznivé bzučení, zněl skřipot podivný, jako by zavyli bolestí mučení, a nad vším čněly výš paláce, vystlané koberci nachovými, kde neřest hýřila v ložnicích s polštáři prachovými. A hrdé postavy brillanty záříce kráčejí kol, jich zraky stopeny jsou v záři falešných aureol; v srdcích i lebkách jim hučí jen strojový tep a kolem Lazara každý šel lhostejně slep. Jen Upír stanul a tváří mu úsměšek táh’, pak rukou ledovou na raba mroucího sáh’. – On žije ještě! – Ha, dříve než zmizí mu poslední dech, je třeba využít síly té i krve krůpějí všech. – 37 Ryl v hrudi Lazara – na tváři nehnul se sval... Pak zlatou čelenku na hlavě narovnal a otřel drápy své krvavé, tvář stáhl v posměšný škleb a šátkem hedvábným utíral spocenou leb. Pak sedl k hostině – (spokojen, zasadiv na sta ran) – a s tváří kulatou úsměvnou hodoval bonvivant. – Vtip kdosi prohodil: prý paže bělostných andělů Lazara odnesly do nebe od brány Bábelu... 38