KRISTUS.
Šimon Cyrenský, černý a sivý, ožehnutý sluncem, sestaral. Věky přeletěly nad jeho hlavou, ale on žil. Za smutnou službu velikému odsouzenci, jehož lůžko smrtelné pomáhal nésti, odměněn byl životem věků. Otročil lidem jako dříve, žil o chlebě, vodě, kořínkách; věčně trpící a hladovící sedával nyní ve vlahých nocích letních pod spráhlými akaciemi a rozjímal o hladu a smrti.
Neboť nyní hlad za celou dobu otročení jeho rozrýval mu útroby. Půda byla černá, vypráhlá, z ohromných komínů valil se dým a soptily jiskry. Dávno nebylo kořínků, prameny, dříve čisté, teď odporně páchly, a hvězdy, shlížejíce se v kalných, nehybných vodách, podobaly se smutným, dohořívajícím slzám.
Šimon byl teď sláb. Otročil dva tisíce let a nebylo ran, ponížení, ústrků, jichž by nezakusil. Když udeřili jej v tvář, nastavil druhou. Před stoletími řekli mu: Jdi upálit
113
člověka ve jménu Kristově – a on šel, ač ruce se mu třásly a z očí šílela hrůza. Nebylo práce odporné a děsné, které by nekonal Šimon Cyrenský.
Tak nastal dnešek. Místo lesů vyrostly komíny, vzduch zhoustl a černal se sazemi a bledé vychrtlé postavy podobné jemu, oděné cáry, ploužily se po špinavých dvorech, připravovaly jedovaté, páchnoucí tekutiny a říkaly Šimonovi: kamaráde!
Když přinesli některého z těchto spoluotroků zabitého, znetvořeného, roztrhaného k nepoznání, přál si Šimon zahynouti místo něho, neboť břímě žití bylo příliš těžké.
Když jednou třásly se Šimonovi ruce, přišel elegantní biřic a vyhnal ho. Ten večer neměl Šimon skývy chleba, neměl jí ani druhého dne, ni třetího, neměl jí celý týden.
Zarýval prsty své bolestí v prach a zkamenělou zemi – tam nerostly již kořínky. Stromy byly svadlé a hlídačova hůl odháněla jej od jejich stínu.
Oči Šimonovy otvíraly se horečně a tělo choulilo se pod akacií. Bylo v něm jen vědomí, že je znetvořený, vyschlý, neužitečný stín. Nikdy necítil tak ponížení svého jako v těch mukách hladu i opuštěnosti, kdy zoufalství bylo by mu vykoupením. Ale toho nebyl schopen. Byl dva tisíce let otrokem a vůle jeho jej opustila.
114
Zbylo jen vzpomínání. Zašeptal: Ježíši Nazaretský! – A v okamžiku stál před ním ten, jehož kříž pomáhal vléci.
Stál zde jako mátoha slavné vznešenosti a pravil smutně:
– Voláš mne, Šimone? Chceš útěchu? Já byl tenkráte vlečen na popraviště, ale svět hýbal se jménem mým. Trpěl jsem, ale před tím spočívala hlava Magdaleny u nohou mých a vůně balsamu a teplo těla ženy probíhalo žilami mými, jež třásly se rozkoší a tušením smrti. Byl jsem vždy Milencem, za mnou šly tisíce žen, které umíraly se jménem mým na rtech, šílely před majestátem mým, před ohromností polibku mého, spalujícího více nežli blesky Jova.
A byl jsem spolu sladký a dobrý pastýř; břímě mé bylo lehké a nosívalo se snadno těm, kteří mne milovali.
– Závidíš mi, Šimone, lásku? Můj příteli, obejmu tebe také. Pojď na mé srdce, můj druhu a příteli poslední!
Šimon zachvěl se jako třtina a oči mu vlhly.
– Tak, příteli! pokračoval zjev. Potom jsem byl králem, císařem, zlaté, obrovské věnce hořely v pozadí za mnou. Zkamenělými, bledými rty mými nechvěl úsměv. Oči mé zíraly v nekonečnost a byla v nich jen chladná záře velebnosti. Potom ledy se lámaly,
115
stromy kvetly a ptáčkové zpívali. Byl jsem zase tichý Kristus z Večeřadla, s laskavou tváří přítele a jasem děcka. A potom, když svět ležel u nohou církve, jež měla jméno mé, kdy krvavě hořící hranice znamenaly její dráhu posetou zlatem a drahokamy, věnčenou zářícími ženami, potom jsem byl Soudcem. Sibyly a giganti byli mojí družinou. Z podsvětí vstávali mrtví. Obři pravěku propůjčili balvany svých ramen za nosiče mého trůnu. Sotva spravedlivý jist byl přede mnou, kovová maska kryla mou tvář. Byla v ní vášeň a krutost. Velcí inkvisitoři černí a zkamenělí se jménem mým na rtech chystali světu divadlo, nad nímž Nero smál by se šílenou radostí a sypal růže...
Ale i to minulo. Vracím se, Šimone, jako přítel, sen dobrých, jako vlahý jas západu na sklonku dne. Chci, by lidé zářili blahem, přijímajíce mne, jak učeníci jdoucí do Emaus, v posvátné hrůze dotýkajíce se ran mých. Vracím se ke všem ubohým, hle, prostí lidé a maličtí zvou mne ke stolu: Pojď, pane Ježíši, zůstaň s námi! A mladé dívky a děti líbají lem roucha mého a neříkají mi pane, ale bratře, příteli, miláčku!
Stín se odmlčel... Jsem zase dobrým přítelem, Šimone, jako tehdy, kdy s druhy lámal jsem chléb a rozdával beránka. Kadeřavou hlavu Janovu choval jsem na ňadrech svých; hleděl na mne svými blankytnými zraky a pravil: Mistře, jak tě miluji!...
116
Stín chýlil se k Šimonovi... Vím, reptal’s v nitru svém, Šimone Cyrenský, neznal’s rozkoše pokory a něhy. Ptám se tě, příteli, druhu, bratře, miluješ mne?
Šimon otrok zachvěl se hrůzou pod jeho divně něžným, bolestným, fascinujícím pohledem, padl v prach před tímto kolosem, který žil pod kolikerou maskou; hrůza a velebnost i ubohé zmořené srdce jeho, bičované bolestnou něhou, vrhalo jej k nohám fantómu a nutilo, by štkal v šílené prostraci:
– Ty, pane, víš, že tě miluji, miluji!...
Ale v téže chvíli vstoupila mu před oči hrozná pravda, bída jeho dvou tisíců let; beznadějná bída světa, která soustředila se v něm, strašné ponížení a muky hladu posledních dnů, to byly silnější obři a lámali kouzlo snivého, pokoru zvěstujícího přeludu. Šimon myslil na všecky krvavé oběti, které ničila pokora, odříkání; u jejichž zápasů svíjel se sám, červ rozšlápnutý, který nemohl však zahynouti. Vykoupení a láska znělo vzdáleně jako z daleké hvězdy, odkud není cesty na zemi naši.
Tvář Kristova zářila něhou a opakoval magická slova, jimiž zaněcoval bílý plamen nejvyšší rozkoše a slzy šílené něhy:
– Šimone Cyrenský, miluješ mne?
Ale v té chvíli Šimon, dříve otrok bez vůle, podrobující se trýzni kohokoliv, on,
117
částka nesmírného stáda lidského, vedeného na jatky, cítě obrovskou sílu svého srdce šlapaného, v němž slila se všecka muka tisíciletého strádání chudých, řekl své první, bolestí zalité, nejtěžší, vzdorné a nevýslovně smutné, jako poslední výkřik umírajícího lidstva rozléhající se, hrobové, zoufalé Ne! a zemřel.
118