SLEPCI.

Antonín Macek

SLEPCI.
V té touze vzpjatých, tápajících ruk cos z lidstva velké tragedie skryto, leč jenom duše očistěná zví to, jež prošla výhní sterých bolů, muk... Má družko! Teď kdy srdce tichne tluk, nám zářícího slunce nejvíc líto; cos jako vzpomínka nám zbylo vryto na zpívajících světel čarozvuk. Má družko! Svítá, či plá krví západ? My chtěli výš a oslepené krále tmy nekonečné za trest v rubáš halí. A tápeme tak v touze neustálé u vědomí, jak člověk strašně malý v té hrůze věčnosti, již nelze chápat. 49